Slavoj Žižek a iluze náboženství

Číslo

V souvislosti s polemikou o přínosu Slavoje Žižeka současnosti si dovolujeme publikovat článek jednoho z amerických teologů smrti Boha, který Žižeka označuje za jeden ze svých hlavních teologických vzorů vedle Kierkegaarda, Nietzscheho, Hegela a Thomase Altizera. Tématicky se Schertzův článek vzdaluje základním tématům zmíněné polemiky a míří přímo k jádru Žižekova vztahu ke křesťanství.

O slovinském filosofovi a kulturním teoretikovi Slavoji Žižekovi teologové diskutují docela hodně. Je to trochu zvláštní, a to především z toho důvodu, že se sám Žižek označuje za ateistu. První otázka, která se logicky nabízí, tedy je, co nás může ateista naučit o teologii a cestě víry. Musíme si uvědomit, že ateismus má mnoho tváří – podobně jako křesťanství, judaismus a tak dále. Házet Žižeka do jednoho pytle s lidmi jako je Richard Dawkins by tedy bylo nezodpovědné a znemožňovalo by nám to pochopit, co chce Žižek doopravdy říci.

Slavoj Žižek působí na Institutu sociologie a psychologie Lublaňské univerzity, je mezinárodním ředitelem Birkbeckova institutu humanitních studií a profesor filosofie a psychoanalýzy. Pokud se něco Žižekovi nedá upřít, je to zápal. Jeho styl je maniakální a bouřlivý. Stejně se ale zdá, že Žižek nezvládá mluvit tak rychle, jak přemýšlí. Mluví, mluví, mluví, mluví a mluví a přitom skáče od tématu k tématu a odtud k jinému a dál a dál. Nemusím tedy zdůrazňovat, že není snadné s ním udržet krok.

Proč by s tímhle ateistou a bláznem měla počítat moderní teologie? Pokusím se být co nejstručnější, ale když je řeč o Žižekovi, není to vůbec snadné. Začněme tím, co znamená ateismus v Žižekově pojetí.

Žižek říká, že náboženství je „objektivně funkční iluze“. Jako příklad uvádí Vánoce a Santa Clause. Všichni víme, že Santa Claus neexistuje a je to jen iluze, ale přesto víru v něj nadále udržujeme. Je to totiž iluze, která objektivně funguje jako vyjádření našeho chápání vánočních svátků. Jiný příklad je náboženství starého Řecka. Žižek tvrdí, že staří Řekové nebyli hlupáci a věděli, že na Olympu žádní bohové nejsou. Přesto měla ta iluze v rámci jejich chápání světa svůj význam.

Když se na to podíváme ještě jinak, můžeme říci, že víme, že peníze nepřinášejí člověku štěstí, ale chováme se jako by tomu tak bylo. Žižek bere představu transcendentálního a všemocného Boha jako iluzi stejného typu. Bůh je mrtev. Zemřel na kříži, což nám přineslo svobodu. Podle Žižeka můžeme žít skutečně křesťansky jen tehdy, když zprávu o smrti Boha přijmeme. Když věříme v iluzi transcendentálního Boha, nemůžeme fungovat jako praví křesťané, protože máme plné ruce práce s přesvědčováním sebe i okolí, že Santa Claus existuje.

V tomto bodě se vše trochu komplikuje, protože se do toho míchá hegelovská dialektika. Ve zkratce jde o to, že na každou ideu navazuje její pravý opak, který pak dává vzniknout něčemu novému. Dnes se většinou používají pojmy teze, antiteze a synteze. Já dávám přednost adjektivům abstraktní, negativní a konkrétní, protože toto rozdělení naznačuje, že to, co stojí na počátku, potřebuje rozvinout.

Jde tedy o to, že abstraktní Bůh vstupuje do profánního světa prostřednictvím Ježíše Krista. Lidé jsou profánní, tedy negativní, a jsou pravým opakem všeho božského či duchovního. Na kříži s Kristem umírá i Bůh. Smrt Boha znamená konec transcendentna. Bůh byl někde daleko, ale teď je tady. To je v této dialektice ono konkrétní. Nejde tedy o tělesné vzkříšení zpátky do transcendentna, ale naopak o vyprázdnění tohoto transcendentna. Do našich životů nezasahuje žádný deus ex machina. Jako lidé jsme sami plně zodpovědní za své činy. Místo statické teologie rituálů a dogmat máme co do činění s křesťanstvím bez náboženství – s křesťanstvím, které zasahuje do našeho světa.

Tato myšlenka je klíčová, protože v křesťanství najednou nejde o život po smrti, ale o život před smrtí. Abychom viděli v životě smysl a mohli plně rozvíjet své lidství, musíme se zbavit struktur, které formují naše ideologie. Dosáhneme tím skutečné svobody od státu i od náboženství.

Z angličtiny přeložil Jan Škrob