Šedesát let od popravy Dietricha Bonhoeffera

Číslo

Ano, bohoslovec, farář byl popraven na šibenici v koncentračním táboře Flossenbürg kousek na západ od našich hranic. Bylo to 9. dubna 1945, měsíc před koncem války, a byla to Hitlerova pomsta těm, kdo připravovali spiklenecké povstání proti němu anebo aspoň o přípravě věděli. Stauffenbergův atentát na Hitlera 20. července 1944 se nezdařil a následovala krutá odveta. Ta zasáhla i Bonhoeffera, který byl do spiknutí zasvěcen svým švagrem a který ve švédské Sigtuně předal biskupovi Bellovi z Chichestru pro britskou vládu jména vůdčích mužů vzpoury. Chtěli zlikvidovat Hitlera, zastavit válku na tehdejších bojištích a vyjednávat se spojenci. Když o tom Bonhoeffer předtím mluvil s Karlem Barthem v Basileji, Barth mu k jeho velkému údivu řekl, že považuje za nemožné, že by na to spojenci přistoupili. Britská vláda na výzvu k podpoře povstalců neodpověděla. Německo ve válce pokračovalo až do hořkého konce. Ve Flossenbürgu skončila cesta Dietricha Bonhoeffera, který hledal po celý život, kde je místo jeho odpovědnosti.

V roce 1939 odjel na pozvání do Ameriky, kde mohl válku přežít v teologické práci a v bezpečí, ale velmi brzo se vrátil, protože chtěl být v Německu uprostřed zápasu, který tam vyznávající křesťané vedli. Pokud jde o jeho účast ve spiknutí proti Hitlerovi, považoval za svůj úkol jeho strůjce podporovat.

Ve své rané práci Sanctorum communio razil Bonhoeffer myšlenku „Kristus existující jako sbor.“ Tu nešlo o nějakou církevní či sborovou osobivost, ale o rozeznání víry, že sbor, konkrétní lidé ve shromáždění, ve společenství naslouchání, modlitby a zpěvu se mohou z Boží milosti vskutku stát sborem Kristovým, když se živý Kristus s věrným sborem solidarizuje a Duch svatý jej navštěvuje. Taková odvaha k vyznání „věřím svatou církev obecnou, svatých obcování“ je hlubokou odpovědí na rozmanitá znevažování sboru.

Bonhoefferova kniha Následování z roku 1937 vychází z drahé milosti, odmítá její rozředění, přináší výklad kázání na hoře, zamýšlí se nad křtem, rozebírá otázky sboru. Později ve svých dopisech z vězení Bonhoeffer napsal: „Myslel jsem, že bych se mohl naučit věřit tím, že bych se sám pokusil o jakýsi svatý život. Jako ukončení této cesty jsem napsal Následování. Dnes nahlížím nebezpečí této knihy, za níž však nicméně dosud stojím.“

Knížka Pospolitý život je z roku 1938 a má kapitoly Společenství, den společenství, den samoty, služba, zpověď a večeře Páně. V obou těchto knihách uložil své zkušenosti z kazatelských seminářů, které vedl.

Začal psát svou Ethiku, ale z práce na ní byl vytržen zatčením v dubnu 1943. Dovedl spojovat věci poslední a předposlední. „Když hladový nepřijde k víře, padá vina na ty, kteří mu odepřeli chleba.“ Jedno s druhým je těsně spjato. Důležité je jeho porozumění pro přirozeno, aniž by obnovoval přirozenou theologii, která hledá Boží zjevení v různých danostech a jevech. Odmítal směšovat přirozenost s hříšností a myslel na spontánní přirozené jednání člověka, které má svůj význam a nemá být znevažováno. Ve starším vydání Ethiky byla také stať Co znamená říkat pravdu s příkladem o učiteli, který se před třídou ptá žáka zda jeho otec je opilec. Chyba je v učitelově kladení otázky před ostatními žáky, nikoli v žákovi, který se snaží chránit čest svého otce.

V dopisech z vězení příteli Eberhardu Bethgemu Bonhoeffer rozvíjí úvahy o dospělém světě. Tím neříká, že by člověk nepropadal novým a novým závislostem a otročení cizím vlivům. Chtěl ukázat, že člověk od časů osvícenství spěje k autonomii, v níž se odvažuje žít bez Boha pojímaného jako poručníka, který člověka hlídá a usměrňuje. Bonhoeffer má na mysli účast na mesiášském utrpení Boha v Ježíši Kristu ve světě. Křesťan je ten, kdo s Kristem bdí v Getsemane. Šlo mu o nenáboženskou, světskou interpretaci biblického poselství. Nechtěl křesťanské zvěstování zavěšovat na mimosvětskou, zásvětnou metafysiku vzdálenou životu a dějinám, naopak mluví o Diesseitigkeit a toto slovo je asi nejlépe převést českým slovem pozemskost anebo zemitost. Zde na zemi je kvůli vtělení Kristovu rozhodující místo naší existence. A dále nechtěl křesťanské zvěstování omezovat na individualistickou niternost ve smyslu soustředění pouze na spásu vlastní duše, nýbrž chtěl spatřovat odpovědnost křesťana v konkrétní situaci a ve spleti lidských vztahů. Evangelium má směřovat do středu dění a má oslovovat člověka nejen v jeho slabosti, ale i v jeho síle. Bonhofferovy myšlenky posílily naše snahy, ať laiků či kazatelů, o civilní interpretaci evangelia. Ta neznamená oslabení plnosti evangelia, nýbrž naopak její uplatnění v konkrétních souvislostech a okolnostech, a to jazykem srozumitelným, který bere v potaz událostnost a časovost evangelijního poselství, jeho aktuálnost a bezprostřední naléhavost v apelu na odpovědnost člověka. V dopisech z vězení vyslovil Bonhoeffer také výtku „positivismu zjevení“ na adresu Karla Bartha, že předkládá daná bohoslovecká dogmata bez srozumitelné interpretace. Barth tyto námitky nepřijal s tím, že to ve svých výkladech nedělá, a k Bonhoefferovým myšlenkám o nenáboženské interpretaci zaujal velmi zdrženlivý postoj. Svůj interpretační přístup Barth prokázal ve své Církevní dogmatice, také ve svazku o ethice III,4 a ve svých projevech v době války, ale také v řadě stanovisek v době poválečné. To ovšem Bonhoeffer už nezažil. Barth v dopise Bethgemu ocenil to, jak Bonhoeffer v roce 1933 a později vzal vážně židovskou otázku. Barth sám cítil jako vinu to, že ji neuplatnil jako rozhodující v Barmenském vyznání v roce 1934.

Bonhoeffer psal o tzv. disciplině arcani, což znamená, že tajemství křesťanské víry nemá být vydáno profanaci a zhanobení. To může dodat učedníkům a sboru jistotu ve vlastní věci víry a odvahu nedat se zmást pohrdáním a ovšem nevydávat evangelium v pohanění.

Bonhoeffer byl zatčen 5. dubna 1943 krátce po zasnoubení s Marií von Wedemayer, o osmnáct let mladší. Po její návštěvě ve vězení v květnu 1944 v básni Minulost píše … „Zapadl zámek ve dveřích, slyším tvé kroky se vzdalovat zvolna a doznít… Je mi, jako by žhavými kleštěmi maso mi trhali z těla, když ty, mé minulé žití, mi odcházíš pryč. Zuřivý vzdor a hněv na mne padá, divoké, marné otázky do prázdna vrhám… V minulém hledej dobrotu Boží a slitování a modli se, ať Bůh tě i dnes i zítra chrání.“ Po válce Maria von Wedemayer žila v Americe. Před několika lety vyšla jejich korespondence (Brautbriefe Zelle 92).

Dietrich Bonhoeffer po druhé světové válce podstatně ovlivnil bohoslovecké diskuse. Dodnes je jeho odkaz živý právě v úkolu interpretace biblického poselství. Varuje před znevýrazněním theologie, před jejím upadáním do isolované specializace jednotlivých oborů, před ztrátou systematického myšlení a před sesunem do průměrnosti a prostřednosti. Bonhoeffer chtěl zachovat plnost křesťanského poselství, ale vždy je chtěl zaměřit ve srozumitelné interpretaci do míst naší odpovědnosti. Myšlenky z jeho vězeňských dopisů stále podněcují k přemýšlení o tom, jak má znít naše kázání a výklady, co je smyslem pastorálního rozhovoru, jak se orientovat ve společnosti a v čem je politická odpovědnost křesťana.

Autor je evangelický farář, patří k výrazným představitelům hnutí „nové orientace“, v 90. letech byl členem vedení ČCE