Samopal posedmé

V Protestantu č. 3 se objevily dva příspěvky na téma vojenských kaplanů. Od autora jednoho z nich, Mikuláše Vymětala, jsem navíc dostal ještě obsáhlou studii Evangelium v uniformě.

Chci být v těchto svých odpovědích nadmíru stručný, proto se nebudu zabývat věcmi nepodstatnými, které by byly na dlouhé hodiny. Mikuláš Vymětal se s hrdostí přihlásil k tomu, proč je NATista. Inu, každý má právo na svůj názor, i Mikuláš Vymětal. Po jednom boxerském utkání v šedesátých letech, kdy zemřel rohovník, si kdosi položil otázku: „Vše bylo v pořádku a podle pravidel, přesto je tu mrtvý člověk, kde je tedy chyba?“ Když je tedy vše v pořádku a hrdě se k něčemu hlásíme, kde je chyba, když zahynulo něco mezi 700–3000 civilisty při bombardování Jugoslávie, nepočítaje armádní ztráty a oběti na lidských životech v důsledku ekologického zpustošení země?

Je křesťanství cestou, kdy lze zabít i jednoho nevinného člověka? Jistě se takové věci mohou stát, ale ještě se k tomu hrdě hlásit… Nerozumím faráři Vymětalovi.

K jím citovaným pravidlům: I Česká republika podepsala Helsinské dohody. Jenže platily pouze na papíře. Až mi ukáže jeden případ, kdy voják NATO z důvodu svědomí odmítl bombardovat civilní cíl, a dostal se kvůli tomu do rozporu s nadřízeným, budu to brát jako argument. Zatím však opak je pravdou, a jak ukazují zvukové záznamy, bylo letci, který upozorňoval na to, že se jedná o civilní objekt, řečeno: „Plňte rozkaz!“ A on ho splnil.

Přímo ironií je bod dvě, kde Mikuláš Vymětal píše, že se má snížit počet ztrát civilistů a vojáků na minimum. Myslí se tím vlastních vojáků, či nepřátelských? V prvém případě je to nesmyslná redundance, protože každá armáda se snaží o co nejmenší vlastní ztráty. V druhém případě mně připadá, že žijeme každý na jiné planetě. Copak denně nečteme zprávy z tisku či neslyšíme v rozhlase nebo televizi, kolik nepřátelských vojáků se podařilo zničit? A to nechci mluvit o muži, který má nástěnku s teroristy, a když se někoho podaří zabít, tak ho přeškrtne jako na baseballu.

Nyní se dostávám k obsáhlé práci Evangelium v uniformě. Musím přiznat, že je i pro mne v mnohém poučná. Mimo jiné jsem pochopil, proč je po roce 1989 církev v útlumu. Teologům se z ní podařilo zvláštním způsobem vykastrovat jeden z nejdynamičtějších křesťanských elementů a udělat z ní strnulou instituci, která dbá na to, aby věřící měli místo, kde by ukájeli své náboženské potřeby. Takovou instituci by měli mít věřící pokud možno všude, tedy i v armádě.

Autor studie hned v úvodu sáhl po známé 13. kapitole Římanům, která byla oporou fakultních teologů v době normalizačního procesu, a dále píše: Realitou biblického světa je totiž hřích, zlo, které tvoří součást lidské identity. Proti tomuto zlu je třeba vystupovat, v případě potřeby i násilím. Jako axiom vyřešil autor v jedné větě nebo v jednom odstavci velké drama teologie, literatury a umění dvacátého století.

To, co křesťanství záviděli existencialisté jako Camus, se jednoduše a bez diskuse vyhodí do popelnice. Skončí tam i Čapkův zápas vytýčený cestou od Bílé nemoci k Matce – tedy od pacifistického dr. Gallena ke gestu, kdy Matka posílá svého posledního syna do války. Či opačný proces u Andreje Sacharova – od otce vodíkové pumy k nenásilnému odporu. To vše autor a bohužel i církev devadesátých let vyřešila velice rychle a bez problémů.

Práce je psána v roce 1999, a tak se autor zmiňuje i o válce v Jugoslávii. Odpor k bombardování země prý zařadí ČR do čela zbabělých národů. Nechci o tomto jednostranném pohledu diskutovat.

Ve 3. kapitole se autor zabývá pacifismem. Zde jsem již nemohl uvěřit vlastním očím (jak se zde říká): Pozoruhodné je, že leckdy v osobním nasazení a ve spojení s vhodnou mediální propagandou dosahoval tento radikální pacifismus úspěchu i proti militarismu demokratických mocností. Bez války a násilí nad svými soky vítězil jak Mahátma Gándhí, tak i Martin Luther King. Nenásilný přístup ovšem vyžaduje protivníka na úrovni, nad kterým se dá morálně zvítězit. Přes veškerou úctu, které tyto pevné morální postoje budí u mnoha lidí, je naše (20. pozn. redakce) století také zjištěním, že proti diktatuře je tento pacifismus takřka bezmocný. Kdyby někdo napsal tyto řádky v 24. století, tak si řeknu, že nezná historii, ale jedenáct let po pádu komunismu, který byl všude (s výjimkou Rumunska) poražen nenásilnou cestou, mně připadá neskutečné, že lektor Jiří Weinfurter takovou práci uznal.

Nejde jen o pouhou nepřesnost, ale přímo opak je pravdou: Tam, kde došlo k vojenskému pokusu o svržení komunistického režimu (Severní Korea, Vietnam, Kuba), tam se komunismus drží u moci. Platí to nejen o komunismu, ale i o nenásilné cestě Nelsona Mandely v JAR a dokonce se zdá, že třeba i taková země jako Írán se ze svých problémů vylízá evoluční cestou (aspoň skutečnost, že tato země v současnosti produkuje nejkvalitnější filmy na světě, tomu nasvědčuje), zatímco vedlejšímu Iráku to ještě chvíli potrvá, obzvláště když ho občas zbombardujeme.

Za pozitivní v práci Mikuláše Vymětala však považuji analýzu úskalí Duchovní služby v armádě. Jsou to skutečnosti, že duchovní se stane součástí donucovacího systému armády či že se duchovní služba identifikuje s armádou natolik, že přestane reflektovat celkový kontext jejího působení. Zde je i podle mne podstata věci.

Mnohem zajímavější mi ovšem připadají námitky Zdeňka Šorma. Otázka, která stojí za zamyšlení a kterou si také častokrát kladu, je postoj k tomu, kdo mlátí někoho jiného. Znamená aktivní pacifismus nezasahovat ani do takového konfliktu? Jak víme z historie, např. Přemysl Pitter zachránil za války desítky židovských dětí. Po válce pomáhal zase německým dětem. Kvakeři v Americe vynikli tím, že pomáhali černochům při jejich cestě za svobodou. I Zdeněk Šorm ve svém textu přiznává, že násilí převažuje spíše ve Starém zákoně než v Novém. Ježíšova cesta podle mne vybízí, abychom „vždy“ hledali cestu nenásilí. Nemusí se nám to podařit, ale nesmíme přijmout násilí jako princip naší existence, vždy jen jako osobní selhání.

Trochu mne zarazil Zdeněk Šorm, když tvrdí, že si Pavel Ruml otázky klade a že to ví z osobních rozhovorů. To skutečně nemohu přijmout. Těch otazníků nad jeho působením v armádě jsem mnoho neviděl, ať v jeho článcích, v rozhlasových vystoupeních nebo v reportáži MfD.

Elektronická pošta je velkou vymožeností, a tak se v mém článku objevil dokonce jeden otazník navíc. Při přenosu dat zkonvertovaly tři tečky za nadpisem jako otazník, a z názvu Okamžiky, které berou víru… vznikl název Okamžiky, které berou víru? Přišel jsem na to, když se to objevilo v několika novinách. Jelikož žádný korektor tuto chybu nezachytil, lze soudit, že i můj článek vyzněl spíše jako otázka.

Rovněž jako zajímavá mně připadá námitka, co by se stalo, kdyby se Hitlerovi nepostavil nikdo se zbraní v ruce. I na ni musím ovšem odpovědět, že zde byli takoví lidé jako například otec německého prezidenta Richarda von Weizsäckera, kteří byli v opozici proti Hitlerovi, a pokud by těmto lidem byla vyslovena větší podpora a nespoléhalo se lampasácky na vlastní síly, nemuselo dojít k tragédii druhé světové války.

Řekl jsem, že nejsem pacifista-dogmatik. Přiznám se, že jsou mně občas sympatická gesta, kdy se jedinec vzbouří proti teroru mocných, jako třeba když se Sacharov porval s KGB u moskevského soudu nebo když Jan Šimsa poslal estébáka Batu do peřin u nich v ložnici při domovní prohlídce. Uznám, že i násilí může slavit morální vítězství jako třeba v případě Rodneyho Kinga v Los Angeles. Tyto případy jsou však, jak správně říká Mikuláš Vymětal, marginální.

(pozn. red.: diskuse je paralelně vedena v čtrnáctidenníku Satellite 1–416, www.satellite1416.com, kde ji navíc obohacují příspěvky kanadských a amerických Čechů.)