Rwanda – malá země ve střední Africe, která patří k těm malebnějším. Hektary porostlé banánovníky, malé domky slepené z hlíny nebo vlastních pálených cihel, políčka ručně obdělávaná a vulkány, které zemi dodávají specifický kolorit. I v prosinci je zde příjemné vlhké teplo, všude kvetou nějaké květy a řičí ptáci, radující se z toho pozemského ráje. Ostatně nedaleko odtud – v Tanzanii – byly nalezeny jedny z nejstarších pozůstatků předků lidského rodu.
Na rozdíl od mnoha jiných sousedních zemí se může Rwanda pyšnit několika asfaltovými silnicemi, které tam v minulých, lepších časech vybudovali Číňané. Rwanďané mají silně vyvinutý smysl pro řád a pořádek, který má jasně vojenské rysy. Podle toho také udržují své silnice celkem pečlivě, zatímco v jiných afrických zemích se rozpadají, jakmile je opustí stavař. A podobně zde nenajdete ani odpadky a jen tak odhozené věci na okraji silnice, všechno je pěkně uklizené. Menší cesty svou kvalitou zase odpovídají dřevěným kolům, která si domorodci vyrábí a na nichž vozí obrovské trsy banánů… Vše vypadá velmi poklidně a mírumilovně.
Malebně vypadá i Murambi – jedna z vesniček v krásném údolí mezi kopci, které se zvedají v dálce. A přesto není tak dávno, co se i zde odehrály děsivé události. Ptáme se místních lidí na památník genocidy, který tady má být, ale musíme mít trpělivost. Až pátý člověk ví, o čem mluvíme, a ukáže nám cestu. Klidná atmosféra je zřejmě poznamenána velkým zapomněním. Zamíříme po cestě k nedaleké stavbě, kterou hledáme. Rozlehlé prostranství, nikde ani živáčka a všude je velké ticho. Vystoupíme a míříme k velké budově evropského stylu s fialově natřeným zábradlím a nápisem „Site génocide“. Rozestavěný školní komplex klade sám otázku, kam se jen poděli dělníci, kteří by ho dokončili. Vejdeme dovnitř a procházíme se rozlehlými prázdnými chodbami. Budovou se dá projít skrz až na další velké prostranství, které z obou stran lemují přízemní cihlové domky. Je před bouřkou, občas ukápne osamělá kapka. Jdeme po kamenité cestě směrem k domům, když za sebou slyšíme dusot běžících lidských nohou. Ohlédneme se, a proti nám běží vysoký, starý pán. Hned nám podává ruku a říká – já vás dovedu. A tak ho poslušně následujeme. Dojde k jednomu z baráčků, odemkne dveře, ty se se skřípotem otevřou a on uctivě ustoupí z cesty, abychom se mohli podívat. Staneme v otevřených dveřích a přes nos nás praští vápenný zápach. Chvíli to trvá, než dokážeme identifikovat, co před sebou vidíme. Na dvou dlouhých pryčnách podél zdi leží lidská těla – vyzáblá, zasypaná vápnem, občas vyčnívá ruka nebo noha, občas se na hlavě udržel chomáč vlasů. Některá jsou tříděná: jsou to jen malá, dětská těla, asi tak do 10 let. Než se stačíme vzpamatovat, ozývá se další zaskřípění pantů a otevře se další místnost a před očima leží další těla. A další zaskřípění dveří a další místnost… a další barák. Jediná budova je výjimkou. Tam jsou všude po zdech rozvěšené šaty těch, kteří už nežijí. Tak takhle vypadá ve Rwandě památník genocidy. Chabě udržované budovy, žádná výstava, průvodce, který bydlí o několik baráků dál, a žádná velká kniha návštěvníků, kteří pocházejí pouze ze západních zemí. Pravda, svědectví lidských těl je výmluvné dostatečně. A náš průvodce je jeden z těch, kdo přežili genocidu několik dní pod haldou mrtvých soukmenovců.
Hutuové a Tutsiové zde žijí již mnoho set let. Pravda, Tutsiové vždy byli spíše bohatá elita a Hutuové chudí, ale mají mnoho společného. Mluví stejným jazykem, mají stejné zvyky, podobná náboženství, která jsou ostatně dnes směsí původního ritu a křesanství – a již v protestantském nebo katolickém vydání. Na začátku devadesátých let na rozdílech však náhle záležet začalo. Kdo je Tutsi a kdo Hutu. Tutsiové byli u moci, Hutuové ne. Již od roku 1991 začínaly nepokoje doprovázené občasným vypalováním vesnic. Největší masakry se však odehrály v dubnu a květnu 1994, kdy zahynulo na 800 000 lidí. Jak? Většinou si nemohli příliš vybírat. Možnosti byly v zásadě jen dvě. Kulka do čela a nebo rána mačetou. V jiných památnících genocidy lze vidět i takovouto dokumentaci. Člověk nemusí být odborníkem, aby poznal, jakou smrtí zemřel majitel lebky. Jen těžko si však dovedeme představit, co všechno musel ještě prožít před tím, než se za jeho životem rozprostřelo milosrdné ticho…
A dnes? Těžko věřit tomu, že se na těch malebných stráních odehrávaly takové hrůzy. Těžko věřit vyprávěním o přecpaných věznicích, kde čekají lidé na rozsudky za zločiny spáchané během genocidy. Těžko věřit tomu, že dodnes jsou nezávislí novináři, pro které je v zemi nebezpečno, lidé, kteří se skrývají, protože jsou nepohodlní režimu.
A navíc, jak by bylo krásné moci označit jednoznačně viníky. To ale nejde. Ani po takovém obrovském masakru není možné snadno odhalit, kdo ho vlastně spáchal. Jsou zde takoví, kteří se na začátku hlásili k Tutsiům a pak přeběhli a naopak – jak už to tak u lidského druhu bývá, bližší košile než kabát. A to platí i ve Rwandě.
Právě proto, aby se podařilo odlišit viníky od obětí, existuje vedle mezinárodního soudního dvora v Tanzanii dnes ve Rwandě také pokus o návrat k tradičnímu soudu „ča-ča“. Soudní přelíčení je veřejné a jsou mu přítomni i sousedé, známí. Mají možnost veřejně svědčit pro, a nebo proti. Je to pokus rozmotat spletité osudy, najít skutečné vrahy a rychle vyřešit nelidské podmínky v přecpaných vězeních, kde sedí viníci stejně jako bezdůvodně nařčení.
A co na to místní lidé? Většinou se o genocidě vyjadřují jen velmi vyhýbavě. Vysvětlují, že oni s ní neměli nic společného. A už se jedná o ty prosté a nebo o ty na vysokých postech. O genocidě jsme zažili vyprávět vlastně jen ty, kteří slouží u památníků a kteří sami přežili.
Že jsou Rwanda a události genocidy nepochopitelné? Ano, jistě. Náš známý, který pracuje již dva roky v Kigali na holandské ambasádě, jen kroutí hlavou. Po několika hodinách vyprávění o místní situaci a lidech a o své práci a snaze proniknout mezi ty mlčenlivé svědky si jen povzdechne: „Můžeme popisovat to, co se tady děje. To umíme. Ale pochopit to z naší evropské perspektivy prostě nemůžeme.“