Mimo pozornost médií oslavil letos 85. narozeniny Rudolf Battěk, osobnost, která svým zápasem „zadělávala“ na svobodné demokratické poměry. V loňském roce obdržel cenu Prix Irene, jejíž organizátoři se obrátili na Protestanta, zda by otiskl laudatio od Petra Roubala.
Rádi jsme vyhověli.
Výjimečnost osobnosti Rudolfa Battěka dokumentuje fakt, že v jeho případě laudatio, které zde mám přednést, a curriculum vitae nejsou dva odlišné texty, ale splývají do jediného žánru. Pokusím se zde tedy připomenout alespoň ty nejdůležitější životopisné momenty. Za necelé dva týdny uplyne 84 let ode dne, kdy se Rudolf Battěk narodil, a to v Bratislavě v rodině českého sociálně demokratického právníka, který působil ve skupině Ivana Dérera. Dětství tak Battěk tráví na Slovensku, zejména v Banské Bystrici, a československá sounáležitost, stejně jako pochopení pro slovenskou specifičnost se stává jedním z témat, ke kterým se opakovaně vrací. V roce 1939 Slovenský štát donutí Battěkovu rodinu odejít ze Slovenska, a Rudolf Battěk se tak setkává s dalším ze svých budoucích témat, kterým je etnická tolerance a intolerance. Za války se Rudolf Battěk vyučí strojním zámečníkem v ČKD Praha a v jejím závěru se zapojuje do protinacistického odboje, kdy navazuje kontakt s partyzánskou skupinou, s polskými a holandskými zajatci a podílí se na rozšiřování protifašistických letáků. Po vojně v roce 1947 se spolu se dvěma přáteli vydává na čtyřměsíční pěší výpravu kolem Polska, na které urazí přes dva a půl tisíce kilometrů. O cestě referuje v řadě reportáží a rozhlasových pásem. Na převzetí moci komunisty reaguje po svém: v noci před pohřbem Jana Masaryka s dvěma přáteli přivazuje přes ústa sochy Jana Husa na Staroměstském náměstí rudý šátek na protest proti cenzuře a komunistické propagandě. Téhož roku nastupuje studium na fakultě společenských věd Vysoké školy politické a sociální, kde potkává Dagmar Brzickou, která se pak stane jeho ženou a celoživotní oporou, což v tomto případě rozhodně není prázdná fráze, ale náročný a riskantní úkol. Po dokončení univerzity pracuje jako ekonom, brzy jej však dostihne první z mnoha pracovních postihů, kdy pro neúčast na volbách je nucen odejít z vedoucí pozice. Začátkem šedesátých let se Rudolf Battěk vrací k dělnické profesi v ČKD, kde provádí soukromý sociometrický výzkum pracovních skupin formou zúčastněného pozorování. V roce 1965 je na základě tohoto výzkumu přijat jako odborný pracovník do Sociologického ústavu ČSAV, a podílí se tak na oživení této „buržoazní pavědy.“ Rudolf Battěk poprvé výrazně promlouvá do politického vývoje Československa, když v březnu 1968 spoluzakládá Klub angažovaných nestraníků. Zde je jeho vliv důležitý především ve dvou směrech. Velmi brzo se stává vůdčí osobností té skupiny, která usiluje o přetvoření KANu v efektivní politickou organizaci. V polemice vůči zastáncům KANu jako primárně diskusní platformy Rudolf Battěk uvádí: „Domnívám se proto, že zdůrazňovat, že ‚nejsme strana‘ a že ‚nechceme být stranou‘ je tvrzení … věcně rozporné a zavádějící. Dohodněme se laskavě na tom, že budeme říkat to, co jsme, a ne to, co nejsme, a vyhněme se mluvení o tom, čím nechceme být.“ Zde se odráží obecnější Battěkův rys, a to že nesdílí staropanenský ostych vůči politice, který tradičně přežívá v části českých intelektuálních elit. Politika je pro něj legitimním bojem o moc spravovat věci veřejné, a tudíž i „povoláním“ v původním weberovském smyslu. Druhou oblastí, ve které Battěk přispívá k vnitřní diskusi v KANu, je jeho důraz na sociální spravedlnost. V KANu tak Rudolf Battěk reprezentuje skupinu blízkou obnovované sociální demokracii. Na jaře 68 je Rudolf Battěk jako nestraník kooptován do nově konstituované České národní rady jako kandidát Městského výboru Národní fronty v Praze. Po srpnu šokuje mnohé své parlamentní kolegy, když trvá na tom, aby Česká národní rada fungovala jako skutečný parlament, kde se střetávají různé názory a reflektuje se dramatická situace země. Po sepsání petice Deset bodů, ke které se připojili mj. Havel, Vaculík či Zátopek, je Rudolf Battěk zbaven poslanecké imunity, zatčen a obviněn z trestného činu podvracení republiky. Po třináctiměsíční vazbě je propuštěn bez soudu jak z vězení, tak i ze zaměstnání a nastupuje na místo vrátného ve Státním statistickém úřadě, později na místo soustružníka a nakonec čističe výloh (při této práci jej zvěčnil Ivan Kyncl v jednom ze svých skvělých portrétů). Začíná se tak série politických perzekucí, při nichž Rudolf Battěk stráví více než devět let za mřížemi, nepočítaje v to neustálé výslechy, osmačtyřicítky, šestadevadesátky či nucené výlety do lesů v okolí Prahy. Nejznámější a také nejdelší věznění Rudolfa Battěka souviselo s jeho pozicí mluvčího Charty v roce 1980, kdy byl obviněn z napadení veřejného činitele, jinak známého také jako případ „facka pro podporučíka Vacka“. Rudolf Battěk byl podle policejního spisu obviněn, „že dne 14. 6. 1980 na chodníku před MOVB Pha 8 – několikrát od sebe odstrčil příslušníka VB pp. Vacka a poté jej udeřil rukou do obličeje, protože jej pp. Vacek žádal, aby se vrátil zpět na MO VB, které po svém předvedení svévolně opustil, čímž spáchal trestný čin 1. útok na veřejného činitele… 2. výtržnictví“. Podle lékařského potvrzení utrpěl podporučík Vacek při této konfrontaci otřes mozku, byl týden hospitalizován a déle než dva týdny v pracovní neschopnosti. Obvinění bylo později rozšířeno o zločin podvracení republiky a Rudolf Battěk byl odsouzen na sedm a půl roku vězení, což bylo později zmírněno na pět a půl roku. Podle prohlášení Charty 77, která v této věci vydala sbírku dokumentů, se jednalo o „jeden z nejdrastičtějších případů porušení lidských a občanských práv v Československu“. Nešlo pouze o délku trestu, ale také o způsob, jakým bylo s Rudolfem Battěkem zacházeno: nebyla mu poskytnuta nutná zdravotní péče při jeho astmatických záchvatech, ani povolena účast na pohřbu jeho otce. Že je situace skutečně vážná, se dalo poznat z faktu, že Rudolfa Battěka během tohoto věznění načas opustil jeho humor, kterým bavil celé disidentské hnutí a otravoval život bezpečnostnímu aparátu. Známé jsou jeho honičky s policií v dámském přestrojení, obracení rolí při výsleších, kdy se z vyšetřovaného stával vyšetřovatel, či podezřelé jogínské polohy ve vazební věznici. Rudolf Battěk dokázal tuto krizi překonat, a dokonce využít dlouhé věznění k vytvoření svébytné politické a životní filozofie. Výsledkem těchto úvah byly dopisy z vězení, které vyšly opakovaně samizdatově i nakladatelsky a které patří mezi to nejlepší, co v tomto specifickém a v Čechách oblíbeném žánru vzniklo.
Tu polovinu normalizace, kterou Rudolf Battěk nestrávil ve vězení, věnuje politické aktivitě navazující na jeho dřívější působení v KANu. Vedle činnosti ve VONSu spoluzakládá Hnutí nezávislých socialistů, které navazuje kontakt se západoevropskou levicí, a ke stoletému výročí založení sociální demokracie vydává dokument Sto let českého socialismu.
Battěkova vize nekomunistické levicové alternativy vůči komunistické straně vyžaduje jinou politickou platformu než neurčitý koncept nepolitické politiky převládající dosud v disidentském hnutí. V říjnu 1988 tak Rudolf Battěk spoluzakládá HOS, který se stává skutečným inkubátorem politických proudů a budoucích stran, stejně jako místem prvních skutečných politických střetů. V rámci HOS Rudolf Battěk vede společenství pro sociální demokracii a připravuje se na případné obnovení sociálně demokratické strany v Československu. Nicméně po listopadu prosazuje vizi sociální demokracie jako součásti Občanského fóra, a to proti snahám o formování samostatné strany klasického střihu. S touto snahou uvnitř sociální demokracie neuspěje a v červnu 1990 je ze strany vyloučen. V dokumentu nazvaném „Zjištění komise PÚVV k případu Rudolfa Battěka“, který se stal podkladem pro vyloučení ze strany, můžeme číst, že „svých subjektivních pocitů a představ využila skupina R. Battěka k diskreditaci strany ve veřejnosti“, dále že se R. Battěk dopustil „vytváření druhého centra ve straně“, vyzýval ke „svržení vedení strany“ a tak dále. Tvůrcem tohoto dokumentu byl jistý Ing. Jiří Paroubek. Přes toto vyloučení se Rudolf Battěk stává po prvních svobodných volbách předsedou Sněmovny lidu a místopředsedou Federálního shromáždění, zatímco samostatně kandidující sociální demokracie zcela propadla. V těchto funkcích se snaží marně zabránit jak rozpadu společného státu, tak i prosazení politického modelu, ve kterém klíčovou mocenskou roli zaujmou stranické sekretariáty. Po neúspěchu ve volbách 1992 následuje několik dalších marných pokusů o návrat do vysoké politiky. Zcela na závěr je třeba říci, že v retrospektivě se tyto pokusy nejeví jako politické selhání, ale naopak jako důstojný závěr kariéry čestné a konzistentní politické osobnosti a výmluvná ilustrace politického vývoje devadesátých let.
Děkuji za pozornost
24. 10. 2008