Rozhřešení

…Je to stále ještě on, a přece to už není on. Jeho obraz vybledl, pozbyl jasných obrysů jako snímek na fotografické desce dvakrát exponované. Jeho hlas zní jako popel… Jeho rty jsou jako křídová kresba z tabule, jeho ústa se zvětšila, zuby v nich svítí, jako by byly z vápna. Maso roztává, čelo se silněji klene, lícní kosti vyčnívají. Kostra se propracovává ven. Oči už zapadají. Za několik hodin bude po všem…

Takto umírá vojín František Kammerich, jedna z postav Remarquovy knihy Na západní frontě klid. Když mi bylo šestnáct let, jevil se mi tento popis přízračný, literárně přemrštěný a patetický. Vzdálený všemu, čím jsem procházel a co jsem znal. Až mnohem později získala Remarquova slova tělnatější charakter. Bylo to v okamžiku, kdy jsem se poprvé setkal s pacienty léčebny dlouhodobě nemocných. Nikoli v roli pacienta, ale faráře, pověřeného tzv. „duchovní péčí ve zdravotnictví“.

Na bezprostřední kontakt s pacienty v „terminální fázi“ jsem byl teoreticky vcelku solidně připraven. Četl jsem knihy zabývající se touto problematikou z perspektivy psychologické i teologické. Mluvil jsem s lidmi, kteří měli nesrovnatelně větší zkušenosti. Teprve první procházení nemocniční chodbou ovšem probarvilo odbornou přípravu divokými odstíny Remarquova jazyka. Začal jsem chápat, že to, co se mi dříve jevilo jako literární nadsázka, byl ve skutečnosti naturalisticky pravdivý popis reality. Vybledlé tváře, popelavý hlas, ruce voskových figurín… Rozpouštění dříve jasných kontur. To vše ještě umocněno odlidštěnou podobou nemocničních interiérů a podbarveno zvukem bzučících zářivek a praskajících přenosných tranzistorů.

Neznám nikoho, kdo by se po první zkušenosti s léčebnou dlouhodobě nemocných cítil normálně. Snad každodenní nemocniční personál – lékaři a sestry, vnímají všechno méně ostře. Člověk „zvenku“ ale při vstupu do hraničního světa umírání prožívá nutně nepříjemný otřes. Iniciační zážitek vykolejení patří od této doby mezi nejdůležitější zážitky mého života.

Úkol faráře v nemocnici se vymezuje jen obtížně. Nelze na něj uplatnit předem připravená schémata. Každý pacient je neopakovatelný, vyjadřuje jiné potřeby, klade si jiné otázky. V Čechách je navíc zapotřebí počítat se skutečností, že jen velmi malé procento pacientů je věřícími křesťany a aktivními členy nějaké církve. Přesto se ukazuje, že duchovní péče v nemocnicích je potřebná a dokonce nenahraditelná. Smrt je transfer, vyžadující spirituální přípravu a průvodce.

Setkávání s pacienty v léčebně dlouhodobě nemocných má svou velmi specifickou podobu. Všechno jako by se odehrávalo ve zvláštním chvatu, všechno jako by bylo umocněno neviditelným zesilovačem. Obvykle není čas (ani síla a chuť) na dlouhé zdvořilosti, na postupné sbližování mezi pacientem a duchovním. Buď přeskočí prvotní jiskra sympatie a důvěry, nebo je rozhovor de facto od počátku vyloučen. Pod povrchem, nevyřčeně a přece zjevně, bublá vědomí, že každé dílčí setkání může být poslední. Ať už proto, že bude pacient přeložen či propuštěn, nebo z důvodu jeho úmrtí.

Každý takový rozhovor s umírajícím je vysilující cesta. Zůstává po něm propocená košile, citová dutina, únava. Spisovatel Jorge Luis Borges ve své povídce Nesmrtelný píše: „Smrt (nebo pouhá narážka na ni) dodává lidem na ceně a činí je patetickými.“ Je to tak. Ale rozhodně to nemusí být patos upadlé, kýčovité podoby. Na takový ostatně v pravdivé situaci umírání není prostor. Umírání nesnese lež. Lež pohodlnosti, mělkosti, ani lež „milosrdnou“.

U lůžka umírajícího se zviditelňuje přírodní zákon o zachování energie. Zatímco na jedné straně postupně zdroj života vyhasíná, jako když se v noci pomalu zatemňuje usínající město, na druhé straně se i to nejmenší dění nabíjí novou, doposud neznámou energií. Poslední dotek pulzuje intenzitou. Nějak v sobě zahrnuje všechny předešlé i budoucí doteky. Je esencí dotýkání, blízkosti, intimity. Sevřít ruku umírajícího člověka – to znamená zažít dotek. Bývá to podstatnější a výmluvnější než plané řečnění.

Novou sílu a jasnost ale může získat při smrtelném lůžku i slovo. To byl pro mne ostatně v dosavadní praxi asi největší, nejcennější objev. Uprostřed zdevalvovaného, vyprázdněného a vykleštěného jazyka současnosti jsem našel okamžik, kde se slovo stává Slovem. V biblické knize Přísloví je napsáno: Smrt i život jest v moci jazyka, a ten, kdož jej miluje, bude jísti ovoce jeho. (Přísloví 18,21) V léčebně jsem začal tento verš chápat nově – odděleně od původního kontextu. Mezní situací nabité slovo má moc tišit, upokojovat, smiřovat. Vydává dobré ovoce.

Strach, izolovanost a zmatek, které obvykle umírající pociťují, volají po odpovědi. Odpovědi, kterou nemůže dát žádný člověk. Právě proto je na místě mluvit o spirituální péči. Poslední otázky přirozeně překračují rámec lidských možností. Smazává se rozdíl mezi věřícím a nevěřícím, mezi křesťany různých vyznání, za života tolik podstatný a často bojovně deklarovaný. Smrt smiřuje a otevírá dlouho zavřené cesty k Bohu. Moje dosavadní zkušenost mi ukazuje, že těžce nemocní a umírající lidé si velmi často kladou otázku po spravedlnosti. Kupodivu se tolik neupínají k tomu, co bude – co je čeká, ale spíše hledají smysluplnou pointu života. Někdy je v tom hledání obsažen obdivuhodný klid, jindy napětí, zlost a pocit křivdy.

Ve všech těchto rozličných případech se mi znovu a znovu nabízelo trochu archaicky znějící slovo „rozhřešení“. Rozhřešení, to je ta hledaná smysluplná pointa.

Možná se někomu pod tímto slovem začne odvíjet představa nějakého konkrétního náboženského rituálu. A možná, že dříve skutečně mohl určitý rituál jako účinné rozhřešení posloužit. Dnes většina lidí tomuto obrazivému jazyku liturgických úkonů nerozumí. Nemají pro ně potřebnou vypovídací hodnotu. Proto se mi zdá smysluplnější vnímat rozhřešení v širším, otevřenějším kontextu.

Není náhodné, že slovo rozhřešení nese v sobě podobný význam jako latinské sloveso absolvere – tedy rozvázat, zprostit závazků. V posledních okamžicích života se vyjevuje, že se neodkladně stáváme absolventy své existence. Není už možné se zastavit ani vrátit. Rozvazují se všechna naše pouta. A to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Vyvazujeme se nejen z řetězů bolesti, strachu a závislostí, ale také ze záchranné sítě sociálních vazeb, vztahů, partnerské a rodičovské lásky, přátelství. Takové rozvazování, jakkoli se děje samo sebou a také navzdory našemu odporu, není nic snadného.

Rozvázání všech dobrých i nedobrých uzlů našeho života je mimo naše síly. V okamžiku umírání se nejjasněji ukazuje, že všechny lidské ideologie (i ty nábožně se tvářící) postupně ztrácejí svou váhu. Před smrtí vadnou jak sebevědomé filosofické koncepty, tak i vyprázdněná a mělká církevnická hantýrka. Smiřující a vysvobozující absolutorium nám může být uděleno pouze zvenčí, z druhé strany.

Poslední poznámka „pod čarou“: Nelze to zamlčet a pozornějšímu čtenáři to beztak neunikne. Člověk, který se rozhodne doprovázet umírající k jejich smrti, se nevyhnutelně ocitá v pokušení návyku. V riziku, že ho silové pole umírání pohltí a stane se mu zdrojem numinózní síly, která je v běžném životě vzácná a nedostupná. Stává se to. Ubalancovat místo mezi cynickou nezaujatostí a téměř magickou manipulací s umíráním není snadné. Křesťanský farář se v této věci smí a musí postavit pod korektiv Písma, které varuje před lidskou touhou po tajemném zásvětnu. Článek vyšel v Revue Prostor 86