členem Synodní rady ČCE
PK: Jaký je tvůj celkový, popřípadě nejsilnější dojem ze synodu?
JT: Nejsem nejvhodnější osobou, která by mohla mluvit o synodu, už proto, že jsem skoro celou sobotu nebyl jednání přítomen. Připravovali jsme poselství. A tak asi mým nejsilnějším dojmem byla příprava tohoto poselství. Četlo se v plénu celkem třikrát. K původnímu návrhu byla řada připomínek, autory některých z nich jsme pozvali přímo do komise, o několika formulacích hlasovalo plénum.
PK: Kdo konkrétně se na této práci podílel?
JT: Komise pro poselství byla zvolena již na prvním zasedání synodu v listopadu 1989 – Pavel Smetana, Petr Pokorný, Zdeněk Susa, Miroslav Heryán a já. Po předložených připomínkách jsme sami do komise přizvali ještě Vojena Syrovátku.
PK: Máš dojem, že došlo z hlediska církevně-politického k nějakému posunu?
JT: Mám za to, že jsme pokročili dál. Rozhovor na synodu byl otevřený a přitom poměrné klidný. V synodním jednání a pak i v poselství jsme se pokusili o první, globální pohled na minulá léta, na klady i zápory této do-by. V tom vidím krok kupředu. – Slyšel jsem ovšem už názor, že poselství je dokladem toho, jak je církev sama se sebou spokojená. Ale my jsme přece v poselství zdůraznili pokání, při čemž jsme zmínili i konkrét-ní věci. Jakápak sebespokojenost, když si v pokání uvědomuji bolesti a neduhy církve!
PK: Možná, že tento ohlas měl na mysli spíše to, že takováto prohlášení vlastně měla přijít již dříve. Mne spíše zarazil rozdíl mezi poselstvím a atmosférou na synodu. V poselství je řečeno, že si vážíme těch, kteří podepsali Chartu 77, ale do komise, která byla volena v sobotu dopoledne a má za úkol zkoumat minulost církve, se chartista nedostal ani jeden. Při volbě této komise někteří synodálové během rozpravy projevovali obavy, jak její práce dopadne, když jejími členy budou chartisté. Ale jinak si také myslím, že pro sbory je toto poselství důležitým signálem, že ke změně ovzduší v církvi již dochází.
JT: Výrazným místem v jednání synodu byl ovšem i rozhovor o možných lustracích.
PK: Lustraci mnozí považují za kádrování, očerňování a skandalizování. Ale z řeči některých zastánců lustrace vyplynulo, že výsledky lustrace by byly přístupné pouze pastýřské radě, aby ke skandalizaci nedošlo.
JT: Příspěvku bratra Trojana jsem rozuměl v kladném smyslu, že jde o to, aby byli členové církve chráněni před možným vydíráním ze strany bývalých estébáků. To je vážná věc. Na druhé straně si však říkám, zda by cena za to nebyla příliš vysoká, totiž konec důvěry. Na synodu jsem uvedl příklad z oblasti manželství. Podobně to vidím i v církvi. Mohou-li být něčím naše vzájemné vztahy obnoveny, pak to není úřední důkaz neviny, nýbrž nové hledání důvěry, spojené s vědomím, že jsme se všichni provinili a že nám Kristus u svého stolu dává novou možnost. Přestaneme-li si v církvi navzájem věřit, pak nám žádné lustrace nepomohou.
PK: 26. synod poněkud posunul situaci novým směrem a připravujeme se na 27. synod, který bude volebním. Bude volena celá synodní rada. Mluví se o možných kandidátech. Mohl bys k tomu říci pár slov?
JT: K tomu se vyjadřovat nebudu. Tady je nutno ponechat církvi úplně volnou ruku. Navrhovat budou sbory a senioráty. Důležité je, aby 27. synod znamenal nový začátek i pro synodní radu, i ve vztahu k synodní radě.
PK: Nejedná se tedy jen o personální změny, ale také o nový počátek.
JT: Jisté, o to jde v prvé řadě. Myslím i na to, že nás zatím příliš zaměstnávají věci spíše osobní povahy: vyčítání, obviňování, obhajování, vysvětlování. Nová synodní rada, zvolená jen z vůle církve, bude také moci víc uplatnit svoji autoritu. A vůbec bude možno víc se věnovat konkrétní práci.
PK: Co máš konkrétně na mysli?
JT: Vidím tři roviny, kde bychom měli pokračovat kupředu. První rovina se tradičně nazývá budování sboru. To považuji stále za velmi důležité, a třeba této práci budeme nyní po zkušenostech minulých let ještě lépe rozumět. Za druhé je to ta rovina sborového života, kde církev proniká na veřejnost: práce ve školách, ve věznicích, v dětských domovech, ale také vydavatelská činnost a ovšem i celá široká oblast diakonie a křesťanské služby. Třetí rovina vyplývá z rozpoznání, jak je potřeba, aby v naší společnosti zněl i evangelický hlas. Hlas, kterým budeme z hlediska evangelia reagovat na aktuální problémy. Hlas, ve kterém nebude scházet misijní náboj. V naší církvi jsou lidé, kteří k tomu mají schopnosti, teď by jich měli v plné míře využít. – Teď si uvědomuji, jak vlastně všechny tyto roviny spolu souvisí a jak se prolínají.
PK: Bude mít na to církev dost sil, je na tuto svou obnovu připravena?
JT: I tato obnova církve je možná jen z Božího slova. Je potřeba všecky tyto věci promýšlet. Zvažovat, co se v tomto ohledu dělalo dosud, a k tomu připojit i ty věci, které jsme v minulých desítiletích nedělali. Například všechny nové věci v oblasti diakonie, střediska pro lidi v tísni, péče o lidi na okraji společnosti a podobně. V tomto ohledu mám dobrou naději. Vidím, jak si i ve Sborech mnozí uvědomují důležitost pastorační péče na necírkevní půdě (v dětských domovech, věznicích) a berou to jako součást církevní práce. Mnohému se teprve učíme, v lecčems začínáme docela od začátku, ale není možné čekat, až třeba budeme duchovně vyspělejší, že potom to budeme umět lépe. Církev roste tím, když se ujímá úkolů, které před ni Kristus staví.
PK: Děkuji za rozhovor.