Jeden farář měl psíka. Byl to ohromně chytrý pes, uměl počítat. Farář řekl „jedna“ a pes jednou zaštěkal. Farář povídá „tři“ a pes zaštěkal třikrát. Farář na něj byl nesmírně pyšný a všude se s ním chlubil.
Jednou povolal biskup faráře na školení – dejme tornu že do Říma. Jenomže psi mají na školení vstup zakázaný, co teď? Farář svěřil psa kostelníkovi, ale řekl: „Budeš mého pejska hlídat jako oko v hlavě. Jestli se mu něco stane – anebo kdybys ho chtěl náhodou sníst, ty mrchožroute – tak tě dám zavřít a živý z basy nevyjdeš!“
Farář odjel a pejsek pro něj truchlil tak, až z toho pošel. Co teď? Kostelník sedí před kostelem a pláče. Je krásné počasí, svítí slunce a kostelník pláče jako déšť.
Rom jde náhodou kolem a ptá se: „Co tak naříkáš, kostelníku?“ A kostelník se Romovi se vším svěřil.
„Neboj se, já tě z té mizerie dostanu. Až se farář vrátí, hned mě zavolej.“
Farář se vrací ze školení a okamžité si jde pro pejska ke kostelníkovi. Rom už čeká.
„Kde je můj pejsek?“ ptá se farář.
„Jééé, farári,“ povídá Rom. „Kdybyste věděl, jaké štěstí vašeho pejska potkalo! Vzal si ho náš zlatý pámbíček a chce ho udělat v nebi účetním. To proto, že ten tvůj pes umí tak krásné počítat. ‚Jenže,‘ povídá náš sladký pámbu, ‚napřed ho musím vyzkoušet. Umí-li opravdu počítat, nechám si ho tady. Ale pakliže se s ním farář vychloubal neoprávněně, shodím mu ho zpátky na zem. Ať si s ním dělá, co chce.‘ Teď musíme, velebný pane, počkat, jak se váš pejsek osvědčí.“
No a farář se vychloubal ještě stodvacetkrát víc než předtím, že jeho pes dělá účetního v nebi.