Někdo chodí před kubánskou ambasádu demonstrovat za propuštění politických vězňů, někoho to vůbec nezajímá, nanejvýš bodře poznamená, že ty dvacetileté tresty stejně nic neznamenají, Castro nebude žít věčně, a pak je „budou muset pustit“. Jak by si nezachoval bodrost a „nadhled“, když nejde o jeho svobodu, o jeho zdraví, o jeho důstojnost, o jeho rodinu v nouzi. Takový český „rozumně uvažující“ občan se asi do Riverovy knížky nezačte. Rivero však o zájem českých čtenářů stojí, stojí o něj i americké velvyslanectví a Člověk v tísni, kteří české vydání podpořili, i Stanislav Škoda, který knihu přeložil, i autorka výborného doslovu Anežka Charvátová.
V době, kdy se připravovalo české vydání, básník a novinář seděl ve vězení (je jedním z těch, kdo v dubnu 2003 dostali dvacet let, a nedávno byl propuštěn pro vážné onemocnění a protesty světové veřejnosti), Castro se rozhodl ho izolovat a umlčet, a tím důležitější bylo, že jsme si aspoň mohli přečíst, co pro nás napsal. V Důkazech spojení najdeme krátké povídky, reportáže či fejetony. Příběhy, pozorování, rozhovory vypovídají o Kubáncích všech sociálních vrstev, nejvíc se však věnují těm chudým, žijícím v zaostalosti a nedostatku. Stejně všudypřítomné jako chudoba je vyvolávání strachu. Takzvané veřejné zapuzení je svátkem státem organizované nenávisti…, jediným ostrovním represivním mechanismem, který není převzatý ze stalinského Ruska. Pochází z Číny, je vynálezem samotného Mao Cetunga. Vždycky mezi osmou a devátou večer se přivezou před domy lidí z nezávislých profesí davy složené z obyvatel vzdálených sídlišť, agentů státní bezpečnosti a kandidátů policejních sborů… Ti, co přijdou křičet a urážet, dotyčnou osobu zpravidla vůbec neznají… Křičí a urážejí někoho, kdo zůstává ponížený a vystrašený ve svém domě, protože kdyby vylezl ven, bylo by to ještě horší. Každý je svým způsobem rukojmí, každý může být kdykoli zatčen, ať už disident nebo povaleč, a poměry ve věznicích jsou strašné.
O náboženském životě je v knize několik zmínek, zejména o katolicismu a návštěvě papeže v roce 1998. Našla jsem jen jeden text o nekatolických křesťanech. Čtyřicetiletá žena, která před lety podlehla „karnevalovému dobrodružství Fidelova ateistického projektu“, zabloudí 25. prosince do baptistického kostela a bohoslužby se jí dotknou tak, že se jich od ledna začne pravidelně účastnit. Za několik týdnů však uslyší, jak pastor organizuje „soudruhy“, aby se zúčastnili veřejných „dobrovolných prací“, a používá stejné výrazy jako političtí agitátoři: Isabel se zvedla a šla ke dveřím. „Vy odcházíte, soudružko?“ zeptal se jí jeden z jejích nových přátel. „Ne, hned se vrátím,“ odpověděla Isabel. Už nikdy se tam nevrátila.
Raúl Rivero, Důkazy spojení
Fra, 2004