Debata o křtu Židů v evangelické církvi v době pronásledování
V pátek 17. října 1941 přišel do kostela českobratrské církve evangelické u Salvátora na Praze 1 jedenatřicetiletý Leon Kraus. Narodil se jako třetí syn do rodiny pražského řezníka Vítězslava (Siegfrieda) Krause a Sofie Emilie Krausové roz. Traubové. Obchod pana Krause se patrně nacházel dlouho ve Štěpánské ulici v Praze, v těsné blízkosti Lucerny. Leon se před nedávnou dobou vrátil ze studia v Paříži (nejspíše doktorského) a v Praze, už vybaven akademickým titulem, se zřejmě chystal na učitelskou dráhu.
K Salvátoru se vypravil s žádostí o křest, který vzápětí proběhl. Křtil ho Stanislav Čapek a jako svědkové byli přítomni kostelník Fr. Král a jistý Mirko Tůma. Jako adresu rodičů uvádí matrika křtů Bělského třídu (dnes Dukelských hrdinů) a jako svou vlastní adresu Kraus uvedl údaj, který nejspíše znamená Korunní ulici na pražských Vinohradech. Na jiných dokumentech figuruje ovšem Sochařská ulice v Holešovicích.
O čtyři dny později, 21. října 1941, nastoupil Leon Kraus s číslem 600 do transportu B do Lodže. Byl to druhý transport do polského města, kam byli pražští židé deportováni do místního ghetta. Velká většina těch, kteří se ocitli spolu s Krausem v otřesných podmínkách ghetta, v následujících letech zemřela. Mezi 16. říjnem a 2. listopadem 1941 bylo převezeno celkem 5 tisíc českých Židů, z nichž přežilo jen 277. Z Krausova transportu čítajícího 1 003 osob přežilo 81. Sám Leon Kraus mezi nimi nebyl. Není jasné, kdy a v důsledku čeho zemřel. Mohlo to být na některou z nemocí v ghettu nebo v důsledku tvrdé nucené práce a malých přídělů jídla, nebo ho usmrtili v pojízdných plynových komorách. Jeho otec zahynul v Terezíně, matka a dva jeho bratři v Osvětimi. Z Osvětimi se vrátil jen nejmladší bratr Karel a v r. 1966 emigroval do Spojených států.
Vlna žádostí o křest
Leon Kraus nepožádal o křest u pražského Salvátora jako jediný. Od začátku r. 1938 už byl 151. žadatel (možná ale 161., zahrneme-li do celkového počtu i 10 žádostí, jejichž okolnosti nejsou zcela jasné). Největší vlny se odehrávaly v r. 1938 (minimálně 45) a 1939 (minimálně 89). Jen v období 21. až 31. prosince 1938 se jednalo o 19 osob a mezi 11. a 29. březnem 1939 se nechalo pokřtít 14 osob, které měly v dokumentech „izraelské náboženství“. Pocházely z různých míst českých zemí, Slovenska, Rakouska a Německa. Některé se nacházely na území před- nebo pomnichovské republiky patrně jako uprchlíci z Německa, Rakouska nebo ze Sudet, některé patřily očividně do dobře situovaných rodin, některé pocházely ze sedláckých rodin. V seznamu křtů Židů u Salvátora se vyskytují všechny věkové kategorie. Nejstaršímu žadateli bylo 64 let, nejmladší 9 měsíců. Převážná většina z nich zcela jistě neměla žádnou vazbu na evangelický sbor u Salvátora, ale vyskytuje se několik případů, kdy je u jednoho z rodičů pokřtěného uvedeno, že je českobratrského vyznání.
Vlny židovských žádostí o křest, které utichají koncem r. 1941, souvisely s obavami z perzekuce z rasových důvodů, které výrazně vzrostly od sudetské krize v létě r. 1938. Část židovských občanů Československa nebo židovských uprchlíků zřejmě doufala, že vysvědčení o křtu by jim mohlo pomoci v boji o záchranu jejich budoucnosti. V některých případech se konal křest ve stejné době, kdy požádali o cestovní pas. Smíšené rodiny židovské a evangelické víry se chtěly zřejmě zbavit eventuálních komplikací a daly své děti pokřtít. Podobné reakce na politický vývoj se odehrály v Rakousku kolem Anšlusu v březnu r. 1938. Do historického povědomí se (teprve před 6 lety –!) dostali duchovní Hugh Grimes a Fred Collard, kteří ve farnosti anglikánské církve ve Vídni mezi březnem a zářím 1938 pokřtili přes 1800 rakouských Židů. Válku jich přežilo 1700 i díky jednání Grimese a Collarda. Vedení anglikánské církve se pokusilo tuto aktivitu svých vídeňských farářů zastavit, ale díky jejich houževnatosti se to nepovedlo.
Židé v evangelické církvi ve Třetí říši
V samotném Německu vypukla debata o tom, jak se má církev chovat vůči diskriminovaným a utlačeným židovským občanům, mnohem dříve. Hnutí Německých křesťanů, které bylo založeno již v r. 1932, odmítalo přijímání Židů do církve – a proto i jejich křest – s argumentem, že taková cesta vede k vymazávání rasových hranic a k „bastardizaci“. Stanovisko značně komplikovalo pozici těch zastánců misijního působení mezi Židy, kteří sympatizovali s Německými křesťany. Zdůraznili pak, že křtem se Žid nestává Němcem. V druhé polovině 30. let pak vznikly návrhy na zřízení žido-křesťanských sborů, které by existovaly co nejvíce odděleně od německé Evangelické církve. Vedení církve návrhy nepodpořilo, ale ty spolu s dalšími kroky vedly k tomu, že se vedoucí místa církve stavěly k možnosti křtu pro Židy čím dál negativněji.
V r. 1938 prosadilo hnutí Německých křesťanů vyloučení pokřtěných Židů ze sborů a zemských církví, které se k nim hlásily. Jména těchto Židů byla v matričních knihách označená a v některých případech byly tyto údaje aktivně předány státním orgánům. Část evangelické církve se tak na vyvražďování Židů podílela aktivně. Jiný hlas zazněl ze strany Vyznávající církve, která ve svém memorandu pro Hitlera z r. 1936 odmítala nenávist vůči Židům s argumentem, že povinností křesťana je láska k bližním. Někteří její členové se aktivně angažovali pro nelegální emigraci Židů s cílem zachránit je před holocaustem. Podobně jako Vyznávající církev reagovalo i vedení Nizozemské reformované církve. Po obsazení nacistickým Německem její vedoucí představitel Koeno Gravemeijer spolu s dalšími i římskokatolickými představiteli začali volat sbory k tomu, aby se zasadily o záchranu Židů. Pro samotného Gravemeijera to znamenalo krátkodobé věznění, internaci a sesazení z nejvyšší funkce v církvi.
Jiné české církve
ČCE tedy nebyla jediná ani první církev v Evropě, která čelila otázce, zdali a jak může přispět k záchraně Židů. Navíc nebyla jedinou českou církví, která se musela vypořádat s žádostmi o křest ze strany Židů v kontextu jejich vylučování ze společnosti a následného pronásledování. Martin Jindra ve své knize o Československé církvi za 2. světové války (Sáhnout si do ran tohoto světa, Praha 2017) popisuje, jak od r. 1935 sílily hlasy z vedoucích míst v církvi, že je třeba odmítnout rasovou segregaci. V r. 1938 napsal Jindřich Mánek, pozdější novozákoník na Husově fakultě, že církev musí ukázat solidaritu s Židy v situaci, kdy je proti nim vedený boj. „Náboženská společnost křesťanská nesmí se zpronevěřit tomuto poslání, nechce-li, aby ji opustil duch Ježíšův. Ani na chvíli neměl by žádný její příslušník pochybovat o tom, kde je jeho místo v boji, který se proti Židům vede a je zdůvodňován naukou o právu silného a předstíraným posláním od Boha.“ V letech 1938 až 1941 zaznamenala CČS taktéž nárůst žádostí o křest. Jindra ve své studii spíše uvádí některé případy a faráře, než aby přinášel čísla, o kolik křtů se v CČS jednalo.
Evangelický sbor u Salvátora byl ze všech míst, kde mezi 1938 a 1941 v ČCE probíhaly křty Židů, nejexponovanější. V oficiálním přehledu jen za 1938 a 1939, který odeslala Synodní rada v květnu 1942 na žádost Gestapu, je Salvátor uveden s 87 křty. Matriční knihy z tohoto období ale uvádí mnohem vyšší čísla: minimálně 134. Také další pražské sbory uvedly dvouciferná čísla: Kliment 35, Libeň 26, Žižkov I 40, Vinohrady 64, Smíchov 14 a Střešovice 13. Pro další města uvádí seznam tato čísla: Brno II 21 a Židenice 7, Plzeň Korandův sbor 6 a Západní sbor 8, Ostrava 11. Z menších měst a venkovských sborů mají o něco vyšší čísla např. Roudnice 10, Klášter nad Dědinou 24, Choceň 13, Humpolec 10 a Kolín 9. Většina sborů, jak uvedla synodní rada, neuvedla žádné křty Židů. Jak se přitom ukazuje v případě salvátorského sboru, není jisté, nakolik tato čísla odpovídají skutečnosti. Jediný způsob, jak údaje ověřit, je kontrola v matričních knihách příslušných let.
Antisemitismus v okleštěném Československu
Jasné je, že faráři na zvýšený zájem Židů o křest, motivovaný strachem o budoucnost, reagovali různě. V průběhu r. 1938, především kolem přijetí mnichovské dohody v září 1938, dostávaly důvody k tomuto strachu čím dál zřetelnější podobu. Záhy po odstoupení sudetského území Hitlerovu Německu se začaly šířit v tisku články, které volaly po omezování společenského a profesního prostoru pro židovské občany. Částečně tato vyjádření souvisela s potřebou najít viníka za krach první Československé republiky. Vášně mezi obyvatelstvem vzbudil také příliv židovských uprchlíků z pohraničí do vnitrozemí. První na ráně byli advokáti a lékaři židovského původu, jejichž působení mělo být omezeno. V memorandu, které podepsalo na 300 advokátů 5. října 1938, se psalo, že kvůli zhoršeným hospodářským vyhlídkám není přípustné, aby ti, kdo se nehlásí k české národnosti, měli stejná práva. „Je proto vyloučeno, aby bylo dovoleno advokátům z území postoupeného Německu se usaditi na zmenšeném území našeho státu, a to zejména advokátům, kteří se 1. ledna 1938 hlásili k jiné národnosti než české. Přílivem takových advokátů by byla ohrožena česká národní věc.“ V následujících týdnech přijaly profesní organizace advokátů usnesení, která mířila k vylučování Židů z jejich řad. Obdobně se první kroky k diskriminaci Židů objevovaly v lékařských organizacích. Další oblast, kde měla být přítomnost Židů omezována, byl kulturní život. V říjnu 1938 se objevila na jevišti Národního divadla znovu inscenace Prodaná nevěsta v režii Hanuše Theina. Na popud části instrumentalistů rozhodlo vedení divadla zamlčet v propagačních materiálech podíl režiséra Theina. Jeho jméno se tak skoro neobjevilo v tisku, který referoval o představení. Postup Národního divadla kritizovaly jen levicové deníky. Takto se Právo lidu pozastavilo nad hledáním obětního beránka: „Nezbytně se nad tím vnucuje otázka: má národ, jenž byl nespravedlivě utištěn, sám sebe ponižovat tím, že dychtivě bude napodobovat nectnosti svých utiskovatelů, že se sám dobrovolně bude glajchšaltovat?“
Reakce na vzrůstající antisemitismus
Vlna antisemitismu zaměstnala také faráře ČCE. Dne 20. října 1938 měli svou pravidelnou schůzi faráři z novoměstského seniorátu. Obrátili se na synodní radu s žádostí o veřejné stanovisko církevního vedení. „Proto pokládáme za velice nutné, aby se církev ozvala, sbory naše a pokud by bylo možno i veřejnost jako křesťanská církev varovala a nebála se říci tu statečné slovo víry. Každé opatrnictví v této věci a době by trestal Bůh.“ K své výzvě faráři přiložili rovnou i návrh poselství, které by mohla synodní rada podle svého uvážení upravit. V něm se píše o zvláštním postavení židovského lidu, kdy Boží spasení přišlo k celému světu skrze Izrael. Klíčová pasáž zní:
„Ale mnozí poukazují na to, že se prý Židovstvo zmocnilo zdrojů hospodářského života a toho využívá k tomu, aby vnucovalo světu myšlenkové proudy a společenskou úpravu takovou, která by je udržela při moci. Židé jsou obviňováni, že rozkládají národní cítění internacionalismem, šířením nezdravých a slabošských zásad humanitních, pacifistických apod. Mnohou myšlenku a poselství, ze kterého jsou obviňováni Židé, musilo přijmouti i křesťanství, protože to jest příkaz Božího slova. Bůh volá k lásce k bližním, vede ku pokoji, Bůh jest nad všemi národy. To jest společná základna i křesťanům i židům. Ovšem stále musíme si všichni připomínati, že bez živé víry lze zneužíti všeho. Tato nebezpečná nevěra však hrozí všem lidem bez rozdílu ras.“
Také farář v Bohuslavicích a učitel církevních dějin na teologické fakultě Rudolf Říčan požádal synodní radu o podobné „poučení o židovské otázce ve světle Písma a s odmítnutím pověr rasových, se zdůrazněním, že naším bližním je každý člověk bez rozdílu, že není suspendován zákon lásky, s odmítnutím antisemitismu theoretického i praktického.“ Říčan byl otřesen případy, kdy židovské rodiny z odstoupeného pohraničí nebyly vpuštěny do vnitrozemí. Důrazně se ohradil proti těm, kteří „šíří přímo hrubou antisemitskou náladu ošklivými pomluvami, karikaturami, štvavými nápisy po ulicích doprovázenou. Není pochyby, že tyto skutečnosti těžce škodí cti našeho státu.“ Církevní vedení by se měla obrátit na vládu a požádat ji, aby zasáhla proti podobným projevům antisemitismu, kdy už Židé jsou vylučováni ze společnosti. V této situaci by církev měla spolupracovat s misií Skotské církve v Československu pod vedením Roberta Smithe, která se ve své evangelizační práci specificky zaměřila na židovskou komunitu.
Reakce církevního vedení
Synodní rada reagovala na obě výzvy negativně. Moravským farářům odpověděla, že církev nepotřebuje prohlášení proti antisemitismu, protože „protižidovská nálada nebyla nikdy a není snad ani nyní v našich sborech zjevem tak rozšířeným anebo povážlivým, aby bylo již nyní nutno čeliti jí oficiálním dopisem synodní rady.“ Uznala však, že se rozšiřuje myšlenkový a mravní zmatek, na který má církev reagovat odkazem na „biblické a reformační základy své víry.“ V odpovědi Rudolfu Říčanovi doplnila synodní rada, že by intervence církve postiženým nemusela prospět, ba naopak mohla uškodit. V obou případech církevní vedení odkázalo na svůj oběžník z 28. října 1938 o situaci Židů a o vhodnosti křtu Židů. Ten reagoval na množící se žádosti o křest, které podnítily faráře, aby se obrátili na církevní vedení. Oběžník instrukčního charakteru doporučoval farářům v této situaci opatrnost, jelikož se nejedná o běžné přestupy v důsledku konverze ke křesťanské víře.
Dokument má celkem 9 bodů, které přinášejí hlavní argumenty pro obezřetný přístup. První bod konstatuje, že podle státní legislativy má každý občan právo změnit své vyznání. Církev ovšem má také prostor pro své úvahy, zdali nového člena přijmout či nikoliv. Druhý argument zní, že výhrady, které církev v případě křtů Židů má, nevycházejí z rasových předsudků, ale mají teologický základ. Třetí bod přináší hlavní argument ke zdrženlivosti. Tyto přestupy nemusí být z náboženských, nýbrž z vedlejších důvodů: „Právě proto zrazujeme (po některých zkušenostech z let popřevratových s přestupy vůbec) od takových přestupů, které by se dály z jiných pohnutek než náboženských. Ačkoli církev má a chce býti útočištěm trpících a utištěných, nemůže do svého středu přijímati těch, kteří do ní vstupují z důvodů oportunních.“
Církev zažila na začátku své existence po r. 1918 přestupy z národoveckých důvodů (tzv. přestupové hnutí). Synodní rada zřejmě nepovažovala tyto události za příliš přínosné pro církev a proto nyní volala k jinému postupu. Jako základ pro přestup viděla jen v opravdovém, nábožensky motivovaném zájmu, který ovšem není úzce definovaný jako víra nebo přesvědčení. Ti, co přistupují, mají mít „upřímné porozumění pro naši církev a souhlas s jejími zásadami“, dále „ochotu a touhu vrůst s námi do obecenství křesťanské víry a lásky.“ Pak není důvod, proč by měli být odmítnutí. Má ovšem proběhnout katecheze a žadatelé se mají pravidelně zúčastnit bohoslužeb. Teprve když je jasné, že zájem je opravdový, má se přistoupit ke křtu. Synodní rada doporučila pro celý proces šest měsíců. Samotný křest, pokud s ním souhlasí staršovstvo, nemá proběhnout hromadně, ale individuálně a minimálně v přítomnosti několika členů sborů. V posledním bodě, kde dokument připomíná, že křestní list nenahrazuje rodný list, je vysloven zákaz antidatování listin. Také naznačuje další postup: k potvrzení o přestupu může být vydán průkaz o členství v nové církvi, který by měl dočasně nahradit křestní list do doby, než proběhne křest.
Obavy, reakce a kritiky
Ve stejný den jako synodní rada ČCE formuloval několik zásad pro křty Židů také vedoucí Skotské misie Robert Smith. Shodují se s argumenty synodní rady, proč má církev postupovat obezřetně. Navíc zdůrazil, že křestní list nevede k usnadnění emigrace do Velké Británie nebo získání britského občanství. Také varoval, že členství v církvi není zárukou, že „uchrání lidi židovského původu od možných politických následků jejich rasového původu.“ Vyslovil dále obavu, že by přestupy z nenáboženských důvodů mohly ještě víc podnítit antisemitské nálady ve společnosti. „Evangelické církve nemohou převzíti materiální ani mravní odpovědnost za ty, kteří se nyní dají pokřtíti z jiných než náboženských důvodů.“
Postoj synodní rady nevyvolal jen kritiku ze stran Říčana a některých dalších farářů. Ozvali se ostatně znovu začátkem r. 1939, kdy československá vláda prosadila nutnost vysvědčení árijského původu pro státní zaměstnance. I zde vedení církve odmítlo vyjádřit – ať už své stanovisko nebo svůj protest – s argumentem, že stát má právo ustanovit podmínky pro ty, které zaměstnává. V církvi se ovšem ozval ještě další hlas požadující jednoznačnější odmítnutí křtu Židů. Vlastimilu Holanovi z Prahy, členu ČCE, se zdál oběžník málo rázný. Navrhl celý dokument odvolat a nahradit návrhem, který sám vypracoval. V něm by celý proces kolem křtů Židů měl veřejný charakter, na jehož konci by měl poslední slovo sbor. Celý návrh byl zjevně koncipován tak, aby žádný Žid nemohl být pokřtěn. Další člen církve poslal svou velmi vyhraněnou reakci až ze Zakarpatské Rusi: „Prohlašuji, že jakmile se dozvím o jediném případě, kde byl do naší církve přijat či definitivně, či prozatímně – žid – vystupuji s celou rodinou s církve.“
Tyto krajní názory byly v ČCE zcela jistě minoritní. Mnohem relevantnější bylo jednání menšiny farářů a sborů, kteří si zřejmě neosvojili opatrný postoj synodní rady. Při počtu křtů Židů ve sborech jako Salvátor, Vinohrady nebo Žižkov I bylo nemožné postupovat podle instruktáže vedení církve nebo skotské misie. Na místě je ovšem otázka, jestli ve všech případech křty vskutku proběhly, nebo jestli farář jim jen vystavil křestní list bez faktického udělení svátosti křtu. Každopádně uvádí salvátorský sbor (spolu se Smíchovem), že předal také hojně vysvědčení o přestupu bez křtu (v r. 1938 a 1939 celkem 97, Smíchov 23). Důsledek pro Stanislava Čapka byl, že musel v r. 1942 na čas svůj post faráře opustit.
Robert Smith měl pravdu ve svém varování, že křty Židů mohou vést k rozjitření antisemitských nálad. V r. 1943, kdy vlny žádostí o křest už dávno utichly, obvinil časopis Arijský boj Církev československou a ČCE z chránění Židů. Toto upozornění v tisku na postoje a praxi v obou církvích nemělo podle všeho žádný důsledek. Smith měl také pravdu v tom, že křest není ochrana proti pronásledování. Z dostupných dat lze dovodit, že ze 151 Židů pokřtěných u Salvátora v koncentračních táborech zahynulo 43. S jistou opatrností lze tvrdit, že v případě smíšených rodin křest mohl být dodatečným důvodem pro přežití dotyčného.
Obstát v dilematu
Stanislav Čapek, Rostislav Nechuta (u Klimenta), Jan Kučera (Smíchov), Bedřich Jerie (Vinohrady), Kristian Pavel Lanštják (Žizkov I), Bohumil Opočenský (Klášter nad Dědinou) a další ukázali odvahu při snaze pomoci pronásledovaným Židům v nerovném zápasu o budoucnost, a to i přes velmi rezervovaný postoj církevního vedení. Synodní rada spíše nabádala k přílišné opatrnosti vůči bližním v nouzi, a to na základě doktrinálně pojatých teologických argumentů nebo z obav ze zákroků ze strany státu, který by mohl chtít některá politická vyjádření některého církevního představitele potrestat. Po zániku demokratického Československa zažila ČCE dilema tohoto typu poprvé, ale po válce se brzy objevilo znovu.