Vrátit jedno jméno a životní příklad do paměti církve
Zemřel Josef Volf
O stručné svědectví o pohnutém životě a duchovních zápasech Josefa Volfa mne požádala redakce Protestanta. Znala jsem ho od našich společných studentských let na gymnáziu v Zábřeze na Moravě. Byli jsme ve stejném ročníku, hledali usilovně orientaci v prudkém poválečném vývoji po uchvácení moci komunistickou stranou, ve stejný den jsme maturovali a spojoval nás podstatně českobratrský sbor.
Josef Volf se narodil 30. 9. 1931, zemřel 8. 8. 2011. Každá vzpomínka na tohoto bratra zanechává zřetelnou stopu v paměti a svědomí jeho přátel jak otázkami, které jej celoživotně provázely, tak pro opravdovost a důslednost hledání křesťanské odpovědi na ně. Sám vůči sobě uplatňoval vždy jednotu smýšlení a života jak v soukromí, tak na půdě veřejné. Neexistovala pro něj možnost kompromisu mezi postojem, který mu ukládalo poznání víry, a běžně užívaným způsobem, jak dostát navenek totalitním nárokům, které postihovaly všechen život veřejný a zvláštní pozornost věnovaly činnostem a postojům nevyhovujícím oficiální ideologii. Na ráně byla ovšem církev a škola, pod tlakem nesvobody všichni. Na otázku: Co se dá dělat? zněla ponejvíc odpověď: Nic, nebo skoro nic. Slušní lidé se vesměs domnívali, že své přesvědčení nebo svou víru v nějakém koutku duše uchrání, časem se z toho vyvinula praxe dvojí tváře a dvojí řeči, nakonec různé formy kolaborace s představiteli moci. Víme dnes dobře, jaké jsou konce tohoto druhu „zařazení do kolektivu“, jakým pokrytectvím byla nabízená spolupráce v oblastech, které vládnoucí „elita“ odměňovala osvědčením spolehlivosti a pro mládež umožněním přístupu ke studiu. Vznikala speciální úsloví, jako na příklad „škodit vlastním dětem“, což znamenalo netajit se před nimi vlastním přesvědčením nebo je dokonce třeba posílat do náboženství a riskovat tak „budoucnost“ vlastních potomků. Mnohým lidem ulehčoval dost často humor, něco jako hra na schovávanou.
To bylo pro Josefa zhola nemožné.
Na půdě sborové jsme se cítili svobodně a mohli jsme zde vést rozhovor. Intenzivně probíhal ve skupině některých členů sdružení mládeže. Z toho důvodu Josef Volf přestoupil z šumperského na zábřežské reálné gymnázium. Ve sboru jsme při horlivém biblickém čtení nacházeli slova, jimiž bylo možné případně vyslovit naši aktuální zkušenost, že „klesla pravda na ulici a pravost nemá průchodu“ (Iz 59, 15, Kral.) a spravedlnost a soud jsou zneváženy a pošlapány. Nad tím vedli veřejné nářky a vyslovovali úsudky proroci a mnohým z nich to vyneslo hanu, křivdu a utrpení. Příkladem nejpřednějším byl lidský osud Ježíše Krista, za účasti předních z jeho lidu vydaného světské moci k vykonání zvrácené spravedlnosti. Tím jsem již naznačila, z jakých základů se utvářel Josefův důsledný křesťanský postoj, který vyústil v rozhodnutí odmítnout vojenskou službu se zbraní.
Dnes, po jeho smrti, je namístě připomínat si cenu jeho příkladu pro církev, národ a lidské společenství vůbec. Neubráníme se pocitu, že jsme tomuto hledači pravdy a práva a tichému křesťanu zůstali něco důležitého dlužni. Nemíním a ani nemohu podat přehlednou zprávu o událostech, které jej postavily před soud, to se snad stane věcí odborníků – právníků a historiků. Podkladem mého sdělení budou události, zaznamenané v mé paměti, které jsme společně prožili nebo o nich diskutovali, nevelký štůsek Josefových dopisů, několik kopií přiložených dokumentů, které se týkají soudního a trestního řízení a žádosti o pozdější rehabilitaci.
Pozornost věnuji zvláště korespondenci, z níž vysvítá jeho vztah k Českobratrské evangelické církvi, jmenovitě hodnocení jejího řešení existence církve pod tlakem státního dozoru i zásahů do jejího rozhodování, a také jeho časově krátká, intenzitou působení významná zkušenost s evangelickou bohosloveckou fakultou.
Předešlu několik životopisných dat a zmínek, které naznačují jeho osobní působení a ryzí charakter.
Žil s rodiči a třemi sourozenci ve Vyšehoří,
nevelké obci na Šumpersku. V Šumperku začal studovat na gymnáziu, poslední 4 ročníky, jak již víme, absolvoval na reálném gymnáziu v Zábřehu. Volfovi patřili k zábřežskému sboru. Změnou místa školy sjednotil Josef prostředí, v němž si své stanovisko ujasňoval také teologicky. Po Vítězném únoru 1948 a nastolení „diktatury proletariátu“ se pro Josefa i jeho přátele stala otázka po křesťanském postoji vůči bezuzdným nárokům moci zvláště palčivou. Mezi účastníky intenzivního rozhovoru o těchto otázkách patřil i můj starší bratr Milan Balabán, později i mladší Daniel a celá naše rodina. Sbor byl živý, část sboru se vyznačovala ryzím pietismem. Někteří starší členové měli velkou zkušenost s životem v nesvobodě a ještě i naši generaci zasáhla zkušenost s nacistickou okupací a válkou. Bible byla mezi námi nejen ve veliké úctě, byla také pravidlem víry a života. Občas jsme vyhledali šumperského vikáře Hynka Mertu, který nám otvíral Bibli, zvláště Starý zákon, způsobem pro nás velmi přínosným, v mnohém objevným, poznávali jsme u něho, co znamená teologické myšlení. Nějakého vedoucího učitele, který by nás uváděl do souvislostí aktuálních otázek, s nimiž jsme se museli vyrovnávat ve škole, jsme ovšem neměli.
Orientovali jsme se v těchto věcech za velmi omezeného přístupu ke klasickým pramenům humanitního vzdělání, po němž jsme toužili. V hodinách dějepisu a v tzv. občanské nauce, k níž patřilo seznámení se základy filosofie, jsme zakoušeli zvrácenost uplatňování univerzálně platného „vědeckého světového názoru“ a spolu s ním vědeckého atheismu. Nemohu na tomto místě rozvádět, ale přece vzpomenu, poněvadž to pro nás znamenalo velmi mnoho, že několik našich gymnaziálních učitelů našlo způsob, jak projevit studentům v tomto ohledu nepoddajným sympatie jak jim dát zřetelně najevo, jaké je i jejich smýšlení. Pokoušeli se dokonce do výuky svého předmětu propašovat něco, co oficiální verze zamlčovala nebo zkreslovala.
Pokud jde o církev, ta byla nejsvobodnějším místem veřejného projevu, i když podléhala dohledu církevních tajemníků, kteří státem zplnomocněni zasahovali do její vnitřní správy udělováním souhlasu k volbě kazatelů a udržovali je v závislosti finanční podporou jejich platů. Licoměrně se církvi nabízela témata vhodná pro spolupráci zejména pod heslem společného boje za mír a programu sociální spravedlnosti na právním základě lidové demokracie, vyhlašující vedoucí úlohu komunistické strany. Účast na oslavách státních svátků, 1. máje nebo narozenin vůdců lidu sloužily průběžně jako prověrky loajality, to jest důsledně prováděného dozoru a kádrování občanů. Našim vrstevníkům a kamarádům, studentům středních škol, bylo docela zřejmé, že jde o likvidaci demokracie a konec svobody ve všech jejích aspektech. To jsou dnes ovšem věci obecně známé. Ale zejména pro církev nejsou, co do jejích postojů, asi natolik otevřené, abychom je mohli pokládat za uzavřené. Josef byl z těch, kteří takovým stavem věcí trpěli už tehdy a poměřovali postoje vlastní i veřejná stanoviska církve tím, co nalézali v evangeliu.
Zkusím načrtnout rysy Josefovy osobnosti,
jak se projevovaly ve škole. Byl všeobecně nadaný, právě tak humanitně, jak technicky. V čem jen mohl, každému rád pomohl. Ve třídě působil tiše, vzbuzoval mimoděk jakýsi respekt. Jednou mi řekl náš mladý třídní profesor: „Vás je několik, takových dobrých, ale Volf, ten je úplně nejlepší, ta jeho vážnost a opravdovost.“ Mezi přáteli se uvolňovala jeho veselost, děti ho měly rády a obdivovaly jeho fyzickou sílu.
Uvedu dvě školní epizodky, které naznačují způsob jeho jednání.
Stalo se jednou, když se Josef vzdálil za nepřítomnosti učitele ze svého místa ve třídě, že dva studenti hbitě vyštrachali z haraburdí v zákoutí školního dvora vojenskou helmu německého Wehrmachtu a nějaké insignie z nárameníků uniformy. Bleskurychle zhotovili jakousi figurínu z dílenského dřevěného odpadu, takový věšák jako pro strašáka v poli, a usadili ho na Josefovu židli. Navlékli mu jeho sako, které nechal na opěradle, a ozdobili nárameníky s insigniemi. Na místo hlavy narazili helmu a opatřili zdaleka čitelným černým nápisem: WERVOLF (Werwolfové [werwolf – vlkodlak] byli němečtí záškodníci, kteří prováděli svoji činnost na konci druhé světové války a bezprostředně po ní.). Za chvíli se objevil Josef ve dveřích a zůstal v nich beze slova stát. Vzápětí se otočil, vyšel na chodbu a tiše zavřel dveře. Za chvilku se ozval dívčí hlas (ne můj): „Kluci, neblbněte!“ Když se dveře z chodby zas otevřely, byla Josefova židle volná, jeho sako na opěradle a bez ozdob. Nepadlo ani slovo, přešlo se k dennímu pořádku.
Druhá epizoda ukazuje Josefa v akci. – U příležitosti Stalinových narozenin se město Zábřeh nakazilo epidemií potřeby projevit tomuto géniovi lidských dějin patřičnou vděčnost a oddanost podpisovou akcí pod text blahopřání. Plachty podpisového papíru putovaly po úřadech, továrnách, úřadech, institucích a školách s čestným osobním doprovodem. V případě naší třídy převzal povinně štafetu právě vyučující profesor dějepisu. Josef seděl toho dne na neobvyklém místě, takže před ním přistála plachta jako před jedním z prvních. Seděla jsem náhodou v jedné řadě lavic sama a viděla jsem, že na mě dojde jako na poslední. Letmo jsem pozorovala, že se Josefovi podepsat nechce, pak ale nabízené pero přijal. Málo se jistě role ve frašce líbila panu profesorovi. Když plachta přistála na mé lavici, stál nade mnou a šeptem mi naléhavě domlouval: „Rychle podepiš, nebo …“. Což ovšem znamenalo: nelez do pasti, holka bláhová. Nehlasně jsem odmítla a plachtu nenápadně odsunula v domnění, že z toho snad nebude malér. Náhle však Josef vykročil ze své lavice, několika skoky byl u té mé, a dřív než se kdo vzpamatoval, přeškrtal vlastním perem svůj podpis na oslavné plachtě tak důkladně, že se na ní vyjímal jako malá černá rakev. Do ředitelny jsme museli postupně oba dva, moudrý ředitel ale nějak situaci ukočíroval. O maléru mluvil, ale v koutcích úst mu cukalo. Nepsala bych o té episodě, kdyby neavizovala další příhody závažnějšího dosahu. – Josef nedostal řádné maturitní vysvědčení s hodnocením prospěchu v jednotlivých předmětech, stejně tak jako několik vytypovaných dalších studentů, mezi nimi také o 4 roky starší student, který se připravoval ke studiu katolické teologické fakulty. Těm všem hrozilo vyznamenání, dostali však jen jednovětné osvědčení, že u maturity prospěli.
Vrátím se ale ještě k duchovním podnětům a oporám
Josefova růstu a nakonec východisku jednání, které mu vyneslo mnoho strádání, a nutno právem říci, velkého utrpení. Držel se témat rozhovorů, vedených na půdě sboru. Z biblických stálo na předním místě Kázání na hoře a k tomu základ prorocký a apoštolský s příkladem prvotní církve. Když k naší skupině přibyl můj budoucí muž, který předtím za svého několikaměsíčního ukrývání v ilegalitě měl čas ke studiu, upozornil nás na spisy české reformace. Tak jsme se dostali k četbě českých spisů Husových, a zvláště jeho listů, k Síti víry pravé a menšímu spisu o Trojím lidu Petra Chelčického, k dějinám reformace a zvláště Jednoty Bratrské podle Jana Blahoslava i Komenského Historie o těžkých protivenstvích církve české, k Bílkovu Janu Augustovi a dalším spisům. Probírali jsme se takříkajíc na vlastní pěst stanovisky Malé a Velké stránky v Jednotě, a téměř v každém z našich pramenů se objevila otázka moci, násilí, vztahu „k vrchnosti“ a podmínek míru. Bylo to všechno silné víno pro naše mládí i předpoklady našeho všeobecného vzdělání, přitom však tato četba vycházela vstříc hladu po pramenech a spolehlivých oporách víry i křesťanského života zvláště v postojích vůči ideologickým nárokům moci. Josef se pustil i do obsáhlých Aktů Jednoty Bratrské a uložil si je u mne k pozdějšímu důkladnému prostudování.
Na to však nedošlo, události předbíhaly pokojné úmysly o studiu a touhu po aspoň poněkud svobodném rozhlédnutí. Josef se hlásil po maturitě ke studiu teologie na evangelické teologické fakultě a prošel přijímacími pohovory. Tázán byl zástupkyní kádrového dozoru na právo státu užívat násilí. Vyučen Chelčickým, úlohu moci včetně užívání násilí chápal v duchu Pavlova výkladu v ep. Římanům 13. Jejím právem i povinností bylo bránit zlému jednání také silou: „Neboť ne nadarmo nese meč.“ V tom smyslu jistě odpověděl. Ke studiu bez jakéhokoli odůvodnění přijat nebyl.
Namísto studia dostal povolávací rozkaz k nastoupení povinné základní vojenské služby. Nevím, nakolik bylo jeho stanovisko v té době ustálené, rozhodně však nebyl pacifistou v běžném smyslu. Rozhodující otázkou pro něj zůstávalo, co je dovoleno jemu jako následovníku Krista. On i někteří mužští účastníci na půdě sboru vedené diskuze se zvláště z počátku klonili k odmítání zbraně a vojenské přísahy. Můj bratr však od radikální odpovědi, veden také teologickými úvahami, ustoupil. Byl brzy povolán do oddílu PTP (prapor technických prací), užil si „výsad“ tohoto zařazení a dospěl k takovému teologickému smýšlení, které službě v armádě nebránilo. Povolávací rozkaz dostal také Jaroslav, v té době již můj manžel a otec dítěte, ale po týdenním pobytu ve vězení své původní odmítavé stanovisko ke službě v armádě vzdal a později bez odporu absolvoval dvouměsíční vojenské cvičení.
Myslím, že s Petrem Jankovským (Odpěrač vojenské služby z 50. let, viz rozhovor v Protestantu č. 4/2008) Josef Volf v kontaktu nebyl. V každém případě na svém stanovisku setrval. Když dostal povolávací rozkaz, sloužit se zbraní odmítl, hotov nést následky.
Na tomto místě musím vyzvednout mimořádnou skutečnost: Josef se nikdy na nikoho ze svých přátel neodvolával, a nejen to: změnu jejich postoje jim nevytýkal, ani se jich neptal na důvody, a přese vše, co potom prožil a vytrpěl, jim zachoval provždy nenalomené upřímné přátelství.
Jaké byly pro Josefa následky odmítání zbraně?
Zcela podle zákona: soud a trest. Nebudu rozvádět své neúplné nahlédnutí do průběhu několikerého soudního jednání a příslušného výnosu trestu, počínaje prvním soudním rozhodnutím nižšího vojenského soudu v Plzni. Pro naši souvislost je významný fakt, že Josef byl pro stejný čin odsouzen dvakrát. Po prvé přibližně na 1 rok vězení, po druhé na dva a půl. Podle sdělení Josefovy manželky Marie odseděl v několika věznicích a v pracovním táboře celkem 40 měsíců těžkého žaláře. Po vypršení prvního trestu totiž zakrátko následoval nový povolávací rozkaz k nastoupení vojenské povinnosti. Trvání na původním postoji mu vyneslo druhé věznění a dvou a půlletý trest, který plně absolvoval. Mezi dvojím vězněním jsem se s Josefem dvakrát setkala v Pardubicích, kde si našel manuální zaměstnání. Byl tehdy dobré mysli a netušil, co jej čeká.
O tom, co se dělo v místech jeho druhé internace, promluvil až nějaký čas po vypršení trestu, a to na nečekaném místě: v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích. O místě jeho pobytu jsem dostala zprávu od jeho rodiny a od počátku jsem ho tam pak, někdy s manželem, pravidelně navštěvovala. Tak činila i jeho rodina, zvláště starší nevlastní bratr, příjmením Tunis. Mluvit jsme mohli svobodně buďto ve společenské místnosti nebo v nemocničním parku.
Velmi zarážející bylo, že Josef nevěděl, jak se do těchto míst dostal. Jako poslední zážitek z věznice uváděl obklopující jej plameny a převoz autem neznámo kam. Nepamatoval si ani, co se dělo ve věznici bezprostředně před převozem. Lékař jej informoval, že zde bude léčen z nemoci, kterou je postižen. Mne lékař na mou otázku po Josefově zdraví, ačkoliv jsem uvedla, že nejsem jeho příbuzná, poučil, že jeho choroba má progresivní charakter a k očekávání jsou špatné konce. Nevím, v jaké medikaci léčba spočívala, vím jen, že brzy došlo na šoky, mám zato, že nikoli insulinové, ale elektrické. Podle všeho to byly velmi silné dávky. Lékař mluvil o Josefově neobyčejné fyzické síle. Říkal, že jeho řeči bývají zmatené. Měla jsem dojem, že za takové pokládá nejspíš Josefovo křesťanským postojem odůvodňované odpírání služby se zbraní. Josef sám se cítil, pokud jde o léčbu, nesvůj, neměl důvěru v potřebu a způsob léčby a těšil se, až z ní vyvázne. Venku v parku se cítil mnohem lépe. Všimla jsem si však, že náš rozhovor se lišil od někdejšího, jako by poněkud vázl, to však vzhledem k jeho vězeňské zkušenosti, podle stručných sdělení nesmírně tvrdé, bylo docela pochopitelné. Fotografie, pořízené za vycházek, ukazují Josefovu klidnou, zářící tvář.
Na lékařovy předpovědi nedošlo. Za několik měsíců byl Josef z léčebny propuštěn a nikdy se již v žádném takovém zařízení neoctl ani z avizované choroby se dál nikdy neléčil. Našel brzy práci, oženil se a stal se otcem syna. Radoval se z volnosti a rodiny, manželství však nevydrželo. Vrátil se poté do blízkosti svého původního domova a poměrně brzy se setkal s ženou, katoličkou, s níž prožil několik desítek let šťastného a činorodého života v manželství. Vychovali spolu syna Pavla a žili s jeho rodinou ve společném domě.
Neztratil vztah k církvi, ale byl vůči ní značně zdrženlivý.
Velmi kritický byl k veřejně prezentovanému omlouvání chování církve pod tlakem totality. V lednu 1992 se ozval redakci Kostnických Jisker s radikální odpovědí na otázku „Byla to statečnost?“, vyslovenou v článku ve 42. čísle, který oceňuje statečnost vyznavačů evangelia v této neblahé době. Josef Volf se však táže (cituji):
„Byla to tehdy skutečně všechno statečnost vyznavačů Kristových, která motivovala naše konání? Myslím, že nikoliv. Motivem našeho jednání byla mnohdy snaha zalíbit se současné „pokrokové“ společnosti, propagující nezakrytě atheismus a současně být zadobře s Pánem Bohem. … Pokud bychom skutečně plně spoléhali na Krista, nevstupovali bychom vůbec do Svazu mládeže a Komunistické strany, hlásající atheismus, třídní nenávist, oprávněnost používání lží a násilí k dosažení „spravedlivější“ společnosti. Protestovali bychom proti postátnění církví, proti prohlášení zveřejněnému v Kostnických Jiskrách, že jedině státní podpora církve zajistí hlásání evangelia. Teprve z iniciativy státu jsme byli nuceni k tomu, abychom přestali být lidmi dvojí tváře. V nedělních shromážděních jsme opěvovali lásku Boží a moc pravdy, a ve všedním životě souhlasili (nebo předstírali souhlas) s třídní nenávistí. Odvahou by bylo, kdybychom se vůbec nepřihlásili do totalitních organizací ČSM a KSČ, nepřiváděli svým příkladem prosté věřící v pokušení a nemuseli být potom nuceni k tomu, abychom se rozhodli, komu vlastně chceme sloužit.“
Jak se Josefovi žilo dále?
Neztratil chuť k životu, uměl se radovat z jeho dobrých stránek, vrátila se mu tvůrčí energie a snažil se dostat k vysokoškolskému studiu. Přišlo mu k dobru jeho technické nadání. Byl by rád vystudoval VUT, na školu však nebyl přijat. Získal aspoň dobrou pracovní kvalifikaci v technickém oboru nižšího stupně, stal se stavebním projektantem a se zaujetím se svému oboru věnoval. Jeho syn vystudoval stavební inženýrství a mohli spolu dobře spolupracovat. Přebudoval dům se zahradou, v němž s manželkou bydlili, v krásný a pohodlný domov pro všechny, i pro rodinu syna se třemi přibylými dětmi.
V této době začal pracovat důsledně na své rehabilitaci. Cesta k ní byla sice zdlouhavá, podle jeho ženy zákonně možné rehabilitace dosáhl. Nešlo mu o finanční odškodnění, ale o prosazení práva. V jeho jednání o tuto věc se projevovala odpovědnost za veřejné věci, ale i podivuhodná důvěra, že je možné, aby se spravedlnost prosadila.
Očekával jednání tomu odpovídající také zejména od církve. V souvislosti se svou rehabilitací se pokusil dosáhnout potvrzení, že důvodem jeho nepřijetí na teologickou fakultu byl požadavek vznesený příkazem ministerstva, které mělo za úkol bdít nad neškodností církví. Byl pozván k přijímacímu pohovoru a tam, tázán na právo státu k užívání násilí až po ukládání hrdelních trestů. V Josefově faktickém osobním stanovisku, jak jsem je zmínila, sotva mohlo být něco trestuhodného. (Ilustraci k tomu, jak rozhovor probíhal, můžete najít na straně 233 v druhém odstavci zdola v knize Mé vzpomínky mého otce Antonína Balabána, které vyšly v nakladatelství Eman roku 1993.) Bolestnou skutečností bylo pro nepřijaté uchazeče, že se jim nikdo z přijímací komise ani žádný pracovník církve nepokusil objasnit důvody jejich nepřijetí anebo aspoň nějak pozvednout jejich mysl.
V pozdějším jednání o rehabilitaci se na základě vymezení předmětu amnestie z 9. května 1960 uvádí také nepřijetí k vysokoškolskému studiu pro nežádoucí názorovou orientaci. Potvrzení takové praxe si Josef Volf žádal také od rehabilitační komise k tomu ustanovené v naší církvi. Věci týkající se fakulty vyřizoval br. prof. Jan Heller. Ten mu odpověděl zevrubně, věcně a přesně. Projevil lítost nad praxí, jejíž způsoby postihly i Josefa. Tón odpovědi je chápající a srdečný, jeho zájem bratrský a vpravdě pastýřský. Jednání fakulty nepranýřoval Dr. Heller šmahem. Josefovo domnění, že důvodem nepřijetí na fakultu byl jeho negativní kádrový posudek z gymnázia, však potvrzuje jako velmi pravděpodobné a sám je ochoten mu to při rehabilitačním jednání kdykoliv dosvědčit. Informuje Josefa podrobně o metodách dozoru nad církví i fakultou, a také dlouhodobě vedených pohnutých rozhovorech mezi učiteli i studenty fakulty o mezích toho, co je křesťansky přípustné, o protestech podaných proti zásahům státu do života církve i fakulty. Jan Heller vyjádřil pochopení i pro obavu učitelů teologické fakulty, že by stát mohl znemožnit studium teologie vůbec, což by ochromilo i činnost sborů. Hellerův dopis Josefu Volfovi by stál za uveřejnění, pokud se tak dosud nestalo.
Došlo k plné rehabilitaci?
Podle dobře do věci zasvěcené manželky, jak jsem již zmínila, ano. Přesto myslím, že v srdci Josefově zbyly ne zcela zhojené jizvy. Ty však jsou již v péči Lékaře nejlepšího. I náš rozhovor zůstane nedokončen. Je ale předložen našemu pamatování a rozvažování.
Poslední věci
Možnost osobního rozhovoru skončila dříve, než zhasl plamen života Josefa Volfa. Postupně ho opouštělo zdraví tělesné i bystrost mysli. Považoval svůj stav za následek vězeňských útrap. Bezpochyby se na něm prožité utrpení podstatně podepsalo. Ustalo nakonec i jeho úsilí o plné právní objasnění důvodů věznění. Nemoci stravovaly stále rychleji jeho síly, a on už o žádné další právní jednání nestál. Byl již obrácen k druhému břehu, i to však bylo zastřeno postupnou ztrátou paměti a orientace.
Přece však nebyl opuštěn a ve strázních poslední cesty bděla s ním a nad ním jeho vzácná žena. Všecko podřídila jeho potřebám a pomáhala mu všemožně až do posledního dne jeho života. Nablízku mu byl i jeho syn. Proto se odvažuji říci, že se dočkal „šťastného skončení“, jak po něm křesťanstvo volá závěrečnými slovy vánoční písně Narodil se Kristus Pán.
Dopis předsedy rehabilitační komise
Komenského evangelická teologická fakulta zřídila v únoru 1990 rehabilitační komisi, která se zabývala případy studentů vyloučených ze studia, ale i případy těch, kdo ke studiu nebyli přijati z důvodů nátlaku komunistické státní moci. (Práci komise připomněl a zhodnotil její člen Miroslav Pfann ve zprávě, otištěné ve sborníku Speku č. 15 K svobodě je dlouhé putování).
Počátkem 90. let požádal J. Volf vedení evangelické teologické fakulty o zpřístupnění materiálů, souvisejících s jeho nepřijetím ke studiu. Odpověděl mu předseda rehabilitační komise Prof. Dr. Jan Heller. Jeho dopis z 26. 10. 1991 otiskujeme. Upozorňuje, že mnohé bezpráví se za komunistického režimu uskutečňovalo bez dohledatelné dokumentace. Zároveň mimoděk dokládá, jak se osudy jako byl ten Volfův podařilo vymazat z paměti církve.
Vážený a milý bratře Volfe,
dopis, který jste psal děkanovi fakulty Dr. Trojanovi i s fotokopiemi mých starých dopisů, skončil v tomto týdnu na mém pracovním stole. Tak se Vám pokusím nejen odpovědět, ale hlavně vylíčit, jak věc stojí.
Především děkuji za pozdravy. Ty mé staré dopisy mi připomněly to, co už jinak v mé paměti zapadlo. Omlouvám se, mám ji částečně poškozenou mnohými léky, které stále beru na své mrzuté astma a rozedmu plic, ale nemohu bez nich být, i když znám jejich nemilé vedlejší účinky. A tak se Vám musím – nerad a se zahanbením, ale je to tak – přiznat, že si nedokážu nyní už ani vybavit Vaši tvář ani další podrobnosti kolem těch událostí, o nichž píšete.
Rád Vám potvrzuji, že Vaše nepřijetí na fakultu bylo diskriminačním opatřením, způsobeným zásahem státních orgánů – vnějšně sice církevního oddělení ministerstva kultury, kterému fakulta tehdy podléhala a od jehož schválení byla ve všech významnějších věcech odvislá, ale ve skutečnosti velmi pravděpodobně výsledkem zásahu ministerstva vnitra a státní bezpečnosti, jehož bylo církevní oddělení na ministerstvu kultury do značné míry jen prodlouženou rukou. Jsem hotov potvrdit to i osobní výpovědí – svědectvím před soudem či vystavit vám o tom ještě další potvrzení jako předseda rehabilitační komise naší fakulty, jejíž činnost ovšem (na pokyn rektorátu) se oficiálně skončila už 31. prosince 1990. Do té doby měly být všecky žádosti o rehabilitaci předloženy. Ale to není důležité. Řada případů, jmenovitě pokud jsou projednávány soudy, se samozřejmě potáhne ještě dlouho.
Problém je v tom, že na fakultě nemáme už dokumentaci o přijímacích zkouškách z oné doby. Vlastně neexistovala nikdy – a to na nátlak ministerstva, které si to výslovně nepřálo. Zkoušky či přesněji tehdy přijímací pohovory probíhaly tak, že jsme musili už v březnu poslat na ministerstvo seznam uchazečů o studium. Tam si je pak sami kádrovali. Jak, to záleželo zcela na nich – ať u církevních tajemníků, u Stb, u stranických orgánů atd. Pak bylo stanoveno datum přijímacích rozhovorů a k němu přišel někdo z ministerstva. Ten měl informace o tom, kdo smí a kdo nesmí být přijat. A při či po rozhovorech předložil stanovisko ministerstva jako hotovou věc, ke které už fakulta neměla co říkat. Protože pohovory s uchazeči byly ústní a vyjádření zástupce ministerstva také ústní, odmítnutí uchazeči (většinou) nedostávali do rukou vůbec nic. Samozřejmě to byl z právního hlediska zcela absurdní postup a fakulta se proti němu mnohokrát ohrazovala, aniž to však mělo jiný účinek než hrozbu, že bude zavřena a rozpuštěna a církve tak vůbec ztratí možnost vzdělání svých kazatelů. Uvnitř fakulty, tedy především mezi členy učitelského sboru, ale namnoze i studenty a mezi učiteli a studenty po celou dobu minulého režimu a obdobných tlaků trval živý, intensivní rozhovor, jak se máme bránit, co dál, co ještě udělat a co už neudělat; rozhovor, který nás velice vyčerpával a zatěžoval naši odbornou i pedagogickou práci do té míry, že někteří členové fakulty se znovu a znovu bolestně rozhodovali, mají-li na fakultě ještě zůstat či už nikoli. Mohly by se o tom napsat romány.
Ale vraťme se k tomu podstatnému: není v mých silách poskytnout Vám další průkazné písemnosti. Je možné, že kdyby se (ovšem dlouho a pracně – v prachu, který si astmatik jako já nemůže dovolit) pátralo ve starých fakultních spisech, že by se našlo (ale ani to ovšem není jisté) cosi jako seznam uchazečů a vedle něho seznam přijatých – v prvém byste byl a v druhém nebyl – ale považuji za vyloučené, že by se našel dokument, kde by ministerstvo své veto proti Vám zdůvodňovalo.
Ale samozřejmě mi napište, máte-li za to, že pro Vás mohu ještě něco udělat. Co je v mých silách, udělám, co není, vysvětlím.
Upřímně Vás zdravím a přeju z celého srdce, abyste se alespoň nyní, ve věku už jistě pokročilejším, dočkal zadostiučinění za mnohý čas strádání. Mám pro to pochopení.
Srdečně Jan Heller