PROTESTOR - příloha Protestanta č. 8/2011

Skotská reformace – duchovní událost

Skotská církev

(The Church of Scotland) se řadí svým stylem, vyznáním a tradicí mezi církve, označené jako reformované. Sama sebe vidí prvořadě jako církev křesťanskou, posléze jako reformovanou a teprve na třetím místě jako církev skotskou. Nespravují ji biskupové, jak je tomu v sesterské církvi anglikánské v Anglii. Naopak, ve Skotské církvi se na všech úrovních prosadil koncept všeobecného kněžství. Laici jsou pro celoživotní presbyterskou službu ordinováni.

Skotská církev se opírá o „katolickou“ (univerzální) víru křesťanských vyznání a o koncept univerzální církve, která z nich vychází. Vrcholným pravidlem víry a života církve je Bible. Proto má být Písmo čteno a vykládáno. Ani v moderním životě však Skotská církev nechce zapomenout na svou zakotvenost ve skotské historii.

Reformovaná či presbyterní forma církve se ve Skotsku prosadila v reformační době, kdy Jan Kalvín měl zřetelný vliv na skotského reformátora Johna Knoxe.

Zaznamenatelné datum reformace je rok 1560. Skotská církev sama však shledává své kořeny podstatně dříve dík misijnímu působení. Významný je svatý Ninian, který žil na počátku pátého století, a o století později pak svatý Kolumba, který po útěku z Irska začal misijně působit z ostrova Iona. Původní keltská spiritualita první misie však byla pro svou neprůbojnou pokojetvornost vytlačena agresivnější misií západoevropskou, která byla spjata s Římem. S ní se Skotsko vypořádalo až v době reformace.

Skotská církev je největší křesťanskou církví ve Skotsku. Její reformační náboj a projevy můžeme přirovnat například k reformované části Českobratrské církve evangelické. Ve skotské společnosti má Skotská církev nezpochybněnou nejen historickou, ale i současnou úlohu.

Plná finanční nezávislost Skotské církve, která vede k trvalým proměnám možností, podoby církve a existence sborů, zvláště dnes při zmenšování členské základny, jí umožňuje zřetelně oslovovat společnost. Hraje v tom roli i kalvínský odkaz „theokratické“ odvahy, dnes přetavené ve služebnou úlohu. V tomto smyslu není existence Skotské církve ani utlumena a ani podvázána tak, jak to můžeme pozorovat u nás. Tento stav u nás není podle mého soudu jen důsledkem dramatických historických zvratů či agresivního potlačování života církví po mnoho desetiletí, ale je v něm i trauma nerealizované odluky od státu. Oproti tomu ve Skotsku nikoho nemůže napadnout, že by církev natahovala ke státu ruku, ať požadující či prosící.

Působením Skotské církve se politický život Skotska vyznačuje zvýšenou mírou citlivosti k příchozím, striktním odmítáním nukleárního odstrašujícího prostředku či hledáním odpovědí na potřeby marginalizovaných, postižených a vůbec těch, kteří potřebují od společnosti podporu. V některých oblastech života, jako například ve zdravotnictví nebo školství, stále žije či z minulosti doznívá konstitutivní působení církve.

Autor kázání, Rev. John Miller, ThDr., působil jako farář na sídlišti Castemilk v Glasgow téměř čtyři desetiletí. Zřejmě také pro svou oddanou službu nejchudším byl v roce 2001 překvapivě zvolen moderátorem Skotské církve (představitel církve, obdoba synodního seniora).

Jeden z důvodů, proč byl vybrán ku kázání při 450. výročí reformace, kdy mezi posluchači byli vrcholní představitelé jak ostatních církví, tak i skotského veřejného života, je také jeho oddanost otázce smíření mezi církvemi i smiřování společenských vrstev. V současné době řídí pokusy o vyvedení presbyterních církví v Zimbabwe z krize, způsobené akcemi diktátorského režimu.

(úvod napsal a přeložil Tomáš Bísek, září 2011)

Kázání ke čtyřistapadesátému výročí skotské reformace,

které pronesl ex-moderátor Skotské církve (The Church of Scotland), farář John Miller, při slavnostních bohoslužbách v katedrále St Giles v Edinburku 3. listopadu 2010 za účasti katolického arcibiskupa Maria Contiho a skotského premiéra Alexe Salmonda.

Úvod

Kdokoliv by zde dnes večer kázal, viděn a slyšen všemi stranami v budově, kde ještě dnes doznívají slova Johna Knoxe (skotského reformátora), musel by si počínat velmi opatrně. Kazatel při tomto 450. výročí skotské reformace promluví tak, že jeho slova mohou zároveň zraňovat i hojit, uklidňovat i rozohňovat, vyvolávat přitakávání i nesouhlas. Jak by tomu mohlo být jinak?

Připomínám si historku z jiného dne historického významu. V roce 1957 se stala ze Zlatého pobřeží Ghana. Prvním prezidentem byl Kwame Nkrumah. Při těchto oslavách nezávislosti v Akře (hlavním městě) byl strýc mé manželky, který se oslav zúčastnil, svědkem incidentu hodného zapamatování. Stál ve skupině, ve které byl viceprezident Richard Nixon, zástupce prezidenta Spojených Států Eisenhowera. Když byla vztyčena nová vlajka Ghany a zazpívána nová národní hymna, Nixon se otočil k velkému černému muži, potřásl mu vřele rukou a řekl: „Tak tedy, milý bratře! Jaký je to pocit být svobodný?“ Nixon nevědomky oslovil jednoho ze zástupců amerického tisku. Velký černý muž odpověděl: „Popravdě řečeno, pane viceprezidente, já opravdu nevím. Víte, já jsem z Alabamy“.

Při důležitých událostech i navzdory veliké pečlivosti, může dojít k velikému, převelikému přehmatu.

Kéž by se to tento večer s Boží pomocí nestalo.

Reformace, duchovní událost

Skotská reformace byla zemětřesením ve skotské historii. Byla skotským vyjádřením hnutí, které nabíralo na mohutnosti po více než sto let napříč Evropou. Mnozí z přítomných strávili dnešek úvahami o vlivu reformace na skotské školství, na podněty k intelektuálním aktivitám, jež vedly ke skotskému osvícenství, nad rolí reformace v demokratickém vývoji. Připomínám si slova prezidenta Nigerijské federativní republiky. Vyjádřil nekončící vděčnost své země, kromě jiného, za presbyterní model angažovanosti jak laiků, tak i duchovních při rozhodování v církvi, což, jak dodal, je připravilo na participační demokracii.

Ale ve svém jádru byla skotská reformace duchovní událostí. Usilovala o to, aby brána k Boží milosti byla otevřena dokořán.

Trojí čtení z Písma nastiňuje průběh dnešního kázání. K zásadám reformace patří, aby Písmo bylo přístupné každému v jeho vlastním jazyce. John Knox to vyjádřil ve své Historii Reformace: „…Rozhodnutím parlamentu bylo rozhodnuto, aby každý, ať muž či žena, měl svobodný přístup k četbě Písma ve svém vlastním jazyce anebo v angličtině a veškerá rozhodnutí tomu protiřečící byla zrušena.“

PRVNÍ ČTENÍ

Reformovaná tradice a její kontinuita s minulostí

Nejprve čteme verše z Janova evangelia, 17. kapitoly. Náš Pán se modlí ke svému nebeskému otci. Modlí se za to, aby jeho učedníci byli jednotni …„aby byli jedno jako i my jsme jedno, já v nich a oni ve mně, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty“. Tato kapitola se stala základem Kalvínovy vize církve. Stejně tak i Johna Knoxe.

Když byl Knox na smrtelné posteli, jeho manželka mu četla oddíl z Pavlova listu Římanům, 15. kapitoly. Nato ji požádal: „Pokračuj a přečti to, s čím jsem začínal“. A ona věděla, že má přečíst tuto část 17. kapitoly Janova evangelia. Čtení obsahuje nezvratitelnou výzvu, abychom byli jednotni. Knoxova touha slyšet tuto kapitolu je nezvratným připomenutím, že hnutí, zvané reformace, nekladlo převažující důraz na zavádění novot, ale na návrat k prvotní dokonalosti tak, jak tomu tehdy rozuměli. Reformátoři o sobě neuvažovali jako o začátku nové církve, ale jako o znovu ustavení pravé církve očištěné od zvráceností, které se nakupily v běhu staletí. Jednání koncilu v Tridentu je jasným potvrzením, že korupce instituce církve byla potvrzena jako fakt, na který musí sama římská církev odpovědět.

Jakožto příslušník reformované tradice se nevidím jako někdo, kdo patří k nové církvi, tedy k církvi, která je nyní pouze 450 let stará. Uplatňuji tak stejný nárok jako mí předkové ve víře, Abraham a Hospodinův vyvolený lid, jako apoštolé a církevní otcové prvních staletí. Hlásím se k Písmu a historickým vyznáním jako k pravidlům víry. Ti, kteří založili křesťanství ve Skotsku, jsou také moji předkové ve víře: Ninian, Kolumba, Cuthbert, Mungo, Margaret. Hlásím se k původní církvi jako k té, ke které patřím. Podobně jako moji bratři a sestry v episkopálních církvích (pozn. s biskupy) a v ostatních církvích reformované tradice se hlásím k této kontinuitě. Je však otázkou, zdali jsme skutečně „jedno“, jak je naznačeno v modlitbě, kterou se Kristus modlil? Není zde také nepopiratelná diskontinuita?

DRUHÉ ČTENÍ

Diskontinuita a její náprava

Naše druhé čtení, oddíl z Pavlova listu Římanům, vytyčuje rozdíly. „Protože jsme ospravedlněni vírou, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ Diskuse o významu a působnosti těchto slov vyznačila vrchol polarizace mezi protestantskými a římsko-katolickými tradicemi a dala tvar rozdílům mezi následnými generacemi. Dvě rozcházející se interpretace Písma se staly výrazem hlubokého rozdělení.

Na jedné straně, majíc na mysli jeden a půl století zápasu mezi protestantskou a episkopální formou církevního vedení (pozn. s biskupy), reformovaná tradice Skotské církve vidí v Kristu jedinou hlavu církve a nedůvěřuje pozemským autoritám. Má se na pozoru před nadřízenými jak v civilní oblasti, tak v církvi. Struktura Skotské církve poskytuje všem presbyterům, to znamená jak farářům, tak laikům, stejnou duchovní autoritu, a stvrzuje tak všeobecné kněžství.

Na druhé straně patří k velkoleposti římsko-katolické církve její skutečně celosvětový charakter, efektivnost hierarchie, trvalá síla a krása liturgie a hluboký prožitek zbožnosti prostých i vznešených průkopníků modlitebního života v římsko-katolické tradici.

A tak jsem se ve společenství episkopálních kolegů a dalších pokoušel při své farářské službě hledat cesty k těsné spolupráci s bratry a sestrami z oné části křesťanské rodiny.

V některých důležitých otázkách panuje nepopiratelná rozdílnost mezi oběma tradicemi. Zásadně odlišný názor na autoritu vyznačil trvalé rozdělení. Reformační tradici lze charakterisovat rytinou Albrechta Dürrera Rytíř, Smrt a Ďábel: Rytíř projíždí nebezpečným údolím doprovázen svými dvěma hrůzostrašnými společníky. On však postupuje vpřed, neboť spoléhá na jediné, totiž na moc víry. Je to tak říkajíc „udělej si sám“ vztah k Bohu, vyjádřený Skotskou konfesí z roku 1560.

Na druhé straně stojí katechismus koncilu z Tridentu, dokončený v roce 1566. V římsko-katolické praxi člověk přistupuje k Boží milosti v podstatě skrze ordinovaného kněze. Příklon k jedné, anebo druhé z těchto rozdílných koncepcí autority doslova dováděl naše skotské předky na hranici.

Obě tradice byly také v naprostém nesouhlasu nad smyslem výroku „ospravedlnění vírou“, nad přepodstatněním, tedy transsubstanciací chleba a vína při Večeři Páně a nad otázkou vhodnosti manželství kněží.

Rozdíl byl hluboký. Kontinuita byla rozlomena, roztržka dokonalá, antagonismus zapustil kořeny, konflikt byl nevyhnutelný. Tak tomu také bylo po většinu následujících let.

A přeci víme, že to není správné. Hluboce žalostím nad bolestným rozdělením, které jsme způsobili uvnitř těla Kristova, což zakouším nejdrásavěji při stolu Páně. Lamentuji nad naší rozděleností.

Avšak jestliže v těchto otázkách sledujeme Pavlovy myšlenky o víře, přivedou nás k jádru křesťanského evangelia. Připusťme, že by se snad jeden z nás, kdyby byl vskutku statečný a positivně motivován, odvážil zemřít za dobrého člověka. Pavel prohlašuje, zcela protikladně (Římanům 5,3), že když jsme byli ještě hříšníci, Kristus za nás zemřel. Tyto verše staví kříž naprosto do středu naší naděje. Pán za nás trpěl. V Pavlově zkratce nás kříž sjednocuje navzdory všemu, co nás rozděluje.

TŘETÍ ČTENÍ

Nepřetržité poutnictví

Třetí čtení je z Páté knihy Mojžíšovy, Deuteronomia. Vyvolený lid je poučen, jak se bohoslužebně projevovat a jak vyjadřovat vděčnost Bohu. Lid je bezpečně usazen v zaslíbené zemi v příbytcích, které nebudoval, shromažduje sklizeň, aniž by sázel. Takto teď má přistupovat k Bohu se svou obětí za úrody země: Když kněz vezme koš z tvé ruky a postaví jej před oltář tvého Pána Boha, takto odpovíš před svým Pánem Bohem: „Putujícím Aramejcem byl můj předchůdce. Přišel do Egypta a žil tam, jako cizinec …“

Ve svém novém domově, s novým příslibem a ujištěním, měli židé především zřetelně vyjádřit, že jsou na cestě. Navždy jsou na cestě, navždy závislí na Hospodinu. Nyní se radují ze svých výnosů, z Božího požehnání. Ale jsou natrvalo cizinci, navždy na cestě. Byl jim darován nový život, ale jejich život je natrvalo v potřebě obnovy. Jako reformovaná církev – REFORMATA – stále potřebuje reformaci – SEMPER REFORMANDA. Vždy v pohybu.

Závěr

V srpnu 1560 skotský reformační parlament zcela odstranil veškerou papežskou autoritu ve Skotsku a zrušil mši. V září tohoto roku, o 450 let později, Skotsko vřele vítalo návštěvu papeže Benedikta XVI. Ano! Uplynulé roky přinesly změnu. Nejsme tam, kde jsme byli. Ale před námi je ještě dlouhé putování. V srpnu 1560 skotský reformační parlament zcela odstranil veškerou papežskou autoritu ve Skotsku a zrušil mši. V září tohoto roku, o 450 let později, Skotsko vřele vítalo návštěvu papeže Benedikta XVI. Ano! Uplynulé roky přinesly změnu. Nejsme tam, kde jsme byli. Ale před námi je ještě dlouhé putování.

Není co slavit. Jako farář na sboru v Glasgow, kdy jsem po téměř čtyřicet let působil mezi paneláky, jsem se dobře obeznámil s jedovatou slinou sektářství. Náboženskou nesnášenlivost nelze tolerovat. Chápeme zásadní neslučitelnosti mezi tradicemi. Ale nemůžeme zavírat oči nad konfliktem, který tyto rozdíly doprovází, ani ho podporovat. Musíme opustit historické soupeření, touhu po nadvládě, kterou každý z nás chová. Je na čase odvolat the Act of Succession (pozn. dědické právo sukcese z r. 1700–1701, tj. vyhlášení, že přístup na britský trůn má jedině panovník/panovnice anglikánského vyznání.) Je na čase si připomenout Kristova slova o odpuštění. Máme najít soulad.

Dnes večer má společná komise jednající o křtu usmířit římskou a reformovanou tradici. Tato skutečnost sama o sobě ukazuje, že jsme schopni pracovat společně na otázkách hluboké duchovní závažnosti. Musíme najít stejného ducha smíření napříč naším křesťanským životem.

Jak překvapující je Kristův kříž. Řekům pro smích a židům kamenem úrazu. Je Kristovým utrpením v oběti, která smířila svět s Bohem. Kříž je jádrem víry, která je nám společná. Učí nás, že všechen náš hřích, všechna naše rozdělení a trýznivé rozdíly jsou překonány v Kristu, pokud odložíme svou pýchu a zalíbení v moci a vydáme se za ním.

Závěrem si můžeme být jisti tímto: Jestliže nejsme schopni se smířit, nemůžeme světu nabídnout slova smíření, sami rozerváni skutečným a hluboce pociťovaným rozdělením. Jestliže však svět nenajde způsob jak žít pospolu v usmíření, určitě zažijeme, že společně zahyneme.

Ale Kristus nám nabídl svou cestu!

Radujme se již dnes z jistého kroku na této cestě!