V 9. čísle loňského ročníku jsme předložili k diskusi dva texty ze Svatováclavského sympozia o pronásledování církví, Pronásledování církví komunistickým režimem od Václava Vaško a Promeškané příležitosti českobratrských evangelíků od Jana Zeno Dusa. Na Dusův text jsme dostali čtyři odezvy, které v této příloze zveřejňujeme. Jaromír Procházka (* 1926) je učitel historie, Milena Šimsová (* 1932) archivářka, Jan Šimsa (* 1929) evangelický farář v důchodu a Martin Zikmund (* 1966) ev. farář v Praze Vinohradech.
Minulost a historie
Jaromír Procházka
Minulostí se zaobírají frajtři po bitvě. Historii lze sledovat po stopách generálů před bitvou.
Frajtři vědí, jak to dopadlo, a z tohoto zorného úhlu shromažďují hotová fakta. Čím více jich je, tím jsou stejnější, všechna míří ke známému výsledku. Jsou nahromaděním toho, s čím se nedá dělat nic jiného, než to vzít na vědomí. Je to mrtvá minulost.
Neoživí ji ani výsledkem uhranutá spekulace, co by se stalo, kdyby se stalo něco jiného, než co se stalo. A odtud vycházející snaha mustrovat generály, co měli učinit, nalézat obětní beránky za prohry, ba dokonce činit předmětem úvah obrazy minulosti vylepšené o kýžené činy, jež se měly stát. Dohady o minulosti, která nejenže již není, ale ani nebyla.
Takovéto pohlcení minulostí vede k tendenci buď chápat i přítomnost jako hotovou danost nebo burcovat k prošlému boji proti včerejšímu nepříteli. V obou případech se dosáhne odklonu pozornosti od naléhavých problémů.
Generálové před bitvou nevědí, jak to dopadne. Tuší nebezpečí, soustřeďují síly, hledají cíl. Každým rozhodnutím se mění spektrum možností, nadějných i hrozivých, některé mizí, jiné vyvstávají. Historie sleduje zápas, podrobuje kritice kroky účastníků v jejich tehdejších (ne v našich nynějších!) souvislostech. Je proto učitelkou orientace v neznámém terénu, ne hotovým jízdním řádem té které ideologie. Jen potud je také schopna ukázat, jak postoupil, jak se proměnil dnes zápas včerejška. Právě tím historické myšlení napomáhá neuvíznout v tom, co se dostalo do bludného kruhu, a hledat nová východiska.
V článku Promeškané příležitosti českobratrských evangelíků Jan Zeno Dus nemá pravdu se svým tvrzením, že diktatura sovětského typu evangelickou církev nepronásledovala.
Nebyla to malá věc, když se v srpnu 1966 na veřejné schůzi svazu evangelického duchovenstva mluvilo o StB, o tom, jak doháněla lidi, aby se stali jejími agenty. Jaký smysl má dotknout se letmo této události jen proto, aby se obvinil synodní senior (Viktor Hájek), že to neučinil o patnáct let dříve?
Obdobně pochybné je odsoudit evangelické chartisty za pokus ukončit střet se synodní radou v roce 1977 a zamlčet začátek sporu. Tedy žádost XVII. synodu ČCE v říjnu 1971 o amnestii pro politické vězně a o rehabilitaci propuštěných z práce, poslední veřejné vystoupení pro demokracii v Československu za nástupu „normalisace“. Následně synodní rada v dopise do sborů (11. 2. 1972) pod nátlakem vybízela vyvarovat se toho, co státní správa pokládá za nepřijatelné.
Faktické viny ČCE nelze postihnout mírně řečeno opomíjením zápasu o československou demokracii, jenž v jejích řadách probíhal. Včetně podílu na něm Jana Zeno Dusa.
19. 11. 2006
Tři rozhovory
Milena Šimsová
Na prvním místě stojí pro mne rozhovor o Hromádkovi s paní profesorkou Boženou Komárkovou. Věděla jsem, že se s ním poprvé setkala na konferenci Akademické Ymky v Tišnově v roce 1928. O tom, co pro ni, která se od svých šestnácti let hlásila k volné myšlence, znamenalo setkání se vzdělanými lidmi, kteří přemýšleli a hovořili o Bohu, ke kterému se nahlas modlili, hovořila častěji. Vracela se i ke konferenci v Ivančicích v roce 1936, při níž si po Hromádkově řeči ujasnila, ve jménu čeho je třeba se postavit sílícímu nacistickému hnutí.
V roce 1939 se jejich cesty rozešly: Božena Komárková, společně s dalšími členy Akademické Ymky, Robertem Konečným a Janem Uhrem, začala pracovat v odbojovém hnutí Obrany národa; v roce 1940 byla zatčena, v roce 1942 odsouzena k patnácti letům vězení a v červnu 1945 se vrátila ke své práci středoškolské profesorky. J. L. Hromádka na jaře 1939 odejel se svou rodinou do USA, kde na univerzitě v Princetonu přednášel až do roku 1947. Letmo se setkali na prvním poválečném retreatu Akademické Ymky v září 1945 v Obříství, kdy, jak později napsala, „celý ymkařský národ letěl Hromádkovi vstříc“. Tenkrát se Hromádka plnou vahou a autoritou postavil za návrh Přemysla Pittra, aby shromáždění poslalo představitelům státu protest proti veřejným popravám. Mnozí namítali: „Co když nám lidé začnou pro náš odlišný postoj vytloukat okna na farách?“ Takový byl i mezi evangelíky strach! Bez Hromádky by Pittrův návrh snad ani neprošel. V roce 1945 tu byl Hromádka jen na krátkou dobu, vrátil se k přednáškám v Princetonu.
Po návratu v roce 1947 Hromádka spolu s Komárkovou přednášeli na konferencích a retreatech Akademické Ymky až do roku 1950. V letech 1928–1948, to byl pro Komárkovou J. L. Hromádka „neproblematický“. Tak to vyjádřila ve společném rozhovoru, který se uskutečnil 17. ledna 1981, tedy dvanáct let po Hromádkově smrti, v jejím bytě. Jan Šimsa rozhovor uvedl tím, jak je Hromádka učil pozitivně se vyrovnávat se zdánlivě nepřijatelnými proudy evropského myšlení. Pomohl i jemu v přístupu ke kritikům socialismu a komunismu a naučil ho nenechat se mást denními nedostatky a křivdami. Paní profesorka navázala tím, že označila Hromádkovu schopnost s porozuměním chápat hodnoty jiných konfesí a kriticky pohlížet na vlastní nedostatky za jeho trvale pozitivní přínos. Vyzdvihla Hromádkovu devízu, že se křesťanství nesmí ztotožnit s žádným sociálním systémem a musí být vnitřně svobodné od každého politického režimu.
Alfréd Kocáb považoval za legitimní udržet paměť na Hromádku jako na našeho učitele, ukázat kladné stránky jeho působení a vyvarovat se jeho pádů a hříchů. Je třeba si být vědom, že Hromádka odněkud začal, někam doběhl a odešel. Dál musíme jít vlastní cestou. Jakub Trojan položil otázku, jak své poznání a svou cestu odpovědnosti učinit srozumitelnou mladé generaci. Při tomto rozhovoru byl též Pavel Hlaváč, Vladimír Kalus a Martin Šimsa. Je otištěn ve svazku „Přátelství mnohých“, vyšel v nakladatelství EMAN v roce 1997 a byl podnětem k dalším rozhovorům o Hromádkovi, v nichž by bylo třeba pokračovat.
Já sama jsem u tohoto rozhovoru nebyla, jen jsem ho před jeho autorizací přepisovala z magnetofonového pásku. Utkvěla mi z něho jedna výhrada paní profesorky vůči Hromádkovi, o níž i později častěji mluvila. Označila Hromádkovo působení v letech 1948–1969 jako „problematické“.
8. března 1948 se sjeli starší členové Akademické Ymky, kteří stáli v jejím čele, aby prohovořili s Hromádkou novou situaci. „Od toho dne se začal vytvářet nesouhlas mezi Hromádkou a mnoha jeho oddanými přáteli,“ řekla v roce 1981 paní profesorka. Tehdy se s ním vnitřně rozešel Miloslav Kohák, který brzy nato odešel s rodinou do emigrace. Na sklonku svých dnů na podkladě článku Jana Šimsy však svůj tehdejší postoj korigoval. Přemysla Pittra dojalo, jak Hromádka tehdy před ostatními vyznal, jak těžce na modlitbách hledá východisko ze situací, do nichž je stavěn, a jak mu při tom vyznání vyvstal na čele pot.
Od roku 1948 do roku 1950 mohla Ymka a Akademická Ymka pokračovat v práci, i když byl ustaven národní správce, s nímž se musely prohovořovat všechny akce a který práci někdy omezoval. Táňa Klimentěvová a Jan Šimsa s ním jednali o možnosti realizovat lesní brigádu v Josefové? a zabýval se i programovými brožurami pro letní konference. Marie Šimsová do akčního výboru Ymky vstoupila s několika staršími členy. Celá tato kapitola by stála za záznam a zpracování!
Na konci roku 1950 byl Hromádka přizván k jednání o další existenci Ymky a Akademické Ymky. Představitelé obou organizací se sešli k poradě, při níž paní profesorka, která zastupovala Brno, prosazovala, aby se obě organizace nechaly rozpustit „z moci úřední“. – „Přece nebudeme napomáhat v protiprávním postupu. Nic protizákonného jsme neudělali.“ Ale Hromádka do Křesťanské revue napsal: „Rozhodli jsme se Akademickou Ymku rozpustit.“ Komárková to komentovala: „Vůbec jsme se k tomu nerozhodli. Byli jsme postaveni před alternativu: buďto se zlikvidovat sami, a vyhnout se perzekuci, nebo být zlikvidováni a perzekvováni. Sekretář Akademické Ymky Jakub Trojan dostal 24. prosince 1950 předvolání k nástupu vojenské služby v oddílech PTP. Sekretář „velké“ Ymky Pavel Hasterlík byl v té době z titulu své angažovanosti v sociálně demokratické straně už ve vězení, a na mnoho let. A řada dalších členů.
Paní profesorka se častěji v rozhovoru vracela k tomu, že Hromádka „vyslovoval nepravdu jen na podporu loajality“. Ostře odmítala názor, že Hromádka byl oportunista. Srovnávání s Plojharem považovala za absurdní. „Když se začne veřejně lhát, to je kořen vší naší bídy“. Všechny své úvahy a soudy o Hromádkovi však lomila pochybností, jestli máme právo soudit, když jsme v jeho postavení nebyli a nenesli tu odpovědnost, kterou nesl on. Solženicynovo „nežít se lží“ bylo i jejím vyznáním. Neměli bychom se při hodnocení Hromádky vracet jako k výchozímu bodu k tomuto poznání Boženy Komárkové?
Druhý rozhovor
se konal v Ženevě počátkem devadesátých let. Jeli jsme tam tehdy s dejvickým sborem, s Milošem Rejchrtem. Byli jsme ubytováni v rodině pastora, který už byl, tak jako my, v důchodu. K nelibosti své paní, která chtěla večer proměnit ve společenskou událost, využil pastor této příležitosti k debatě o otázkách, které ho zajímaly. Ptal se nejen na církevní, ale též na politickou situaci u nás. A jakmile zjistil, že Jenda je v tom či onom bodě dobře informován, stočil řeč na J. L. Hromádku. Vyložil nám zevrubně, jakou byl pro něho Hromádka záhadou a jak s ním a jeho postojem po roce 1948 nesouhlasil. Světově známý theolog, a on se upíše do služeb komunistické moci! Tak se to jevilo jemu i jeho kolegům, se kterými o tom mluvil. Když přišla zpráva, že Hromádka přijede do Ženevy (bohužel si už nepamatujeme, v kterém to bylo roce), sešla se řada přátel, kteří byli stejného smýšlení. Chtěli si ujasnit společný postup a zformulovat otázky, které mu položí. A tu se stalo něco, co nečekali. Hromádka jim vyložil, za jaké situace odešel v roce 1939 do Princetonu. Když se po válce vrátil, celá řada jeho nejbližších přátel nežila. Myslel, že bude pokračovat v práci, kterou odchodem do emigrace opustil. Zjistil, jak se situace změnila a jak nacismus život lidí zdeformoval. Musel začít znovu a jinak. Nepodařilo se obnovit demokratické pořádky, přišel únor 1948.
On sám mohl i s rodinou, která si to přála, znovu odejít do emigrace. Ale mohl své spoluobčany a lidi v církvi znovu opustit? Měl výsadní postavení tím, že byl ve světě známý. Lidé v moci postavení stáli o jeho podporu. Jemu se tak otevřela možnost zasáhnout tam i onde ve prospěch spravedlnosti. Ale to nebylo hlavní, proč zůstal. Viděl, jak lidé žijí v iluzi, že se to brzy skončí, že to „praskne“. Uvědomoval si, že je to na dlouho, a kladl si otázku: mohou se lidé, kteří donedávna žili pod nacistickou nadvládou a nyní spadli pod komunistickou, orientovat v nepřehledné situaci a odlišit podstatné od nepodstatného? Nemohl odejít – i když by to bylo pro něj lehčí – musel vzít na sebe odpovědnost za situaci, na níž církve nebyly bez viny. Bylo udržení soukromého vlastnictví to nejdůležitější? Nebyl úkol pronést evangelium touto nelehkou dobou do budoucnosti tím nejdůležitějším? A nezáleželo na lidech, s jejich postoji k novému režimu, jestli se nové pořádky začnou nebo nezačnou demokratizovat?
Celé postavení církve a Hromádkovo působení v komunistickém režimu se posluchačům v Ženevě objevilo v novém světle. Odpovědnost vůči Bohu a svědectví o něm tu stálo na prvním místě. Na druhém místě pak společný úkol křesťanů na obou stranách „železné opony“ přemáhat studenou válku rozhovorem, který by vedl ke vzájemnému porozumění. Tak jako rozhovor mezi křesťany a marxisty uvnitř komunistického bloku byl jediným možným východiskem z dané situace. Správnost Hromádkova výkladu a pohledu si ženevský pastor ověřil za průběhu Pražského jara v roce 1968. Sledoval je s velkým pohnutím a nyní si rozhovorem s námi ověřoval své informace, co vlastně způsobilo v roce 1989 pád komunistického režimu u nás.
Vzpomínám, jak jsem tímto výkladem ženevského pastora byla pohnuta. Vždy jsem chápala Hromádkovy cesty do zahraničí jako útěk (vynucený, ale přece jen útěk) od odpovědnosti za to, co se děje doma. Po rozhovoru v Ženevě se mi vše objevilo v novém světle.
K třetímu rozhovoru
o J. L. Hromádkovi došlo v prosetínském sboru v roce 1969. Jan Šimsa od roku 1964 opakovaně zval Hromádku, aby k nám, do sboru v Prosetíně, přijel. Ale on vždy musel jet na nějakou konferenci do zahraničí, a nadto prý byl dotčen tím, že jsme při přípravě vydání korespondence Jaroslava Šimsy o předmluvu požádali J. B. Součka, a ne jeho.
Ale stalo se, že Hromádku do prosetínského sboru pozval na Evangelickém díle Bohouš Štěpánek, člen prosetínského staršovstva z Bolešína. A ten k našemu úžasu, sice na poslední chvíli, takže jsme nestačili dát natisknout a rozeslat do širokého okolí pozvánku, napsal, že přijede 1. června 1969. Lidé z Prosetína pak s humorem komentovali, že to co se nepodařilo faráři, se podařilo Štěpánkovi: „No, Bohouš, pozvat profesora z Prahy, to on umí!“ Jakmile se Žofa Svobodová dověděla, že přijede Hromádka a že má v červnu oslavit osmdesáté narozeniny, sezvala zpěváky a hned jsme začali nacvičovat čtyřhlasně kdysi už k jakési slavnostní příležitosti nacvičenou píseň. Byla to parafráze žalmu a dodnes mi v uších zní její efektní začátek: „Slyš, slyš, slyš, slyš! …“ Zazpívali jsme ji po Hromádkově kázání. Po ní kurátor Zdeněk Kalda přednesl za sbor blahopřání k narozeninám. Hromádka i jeho paní byli dojati. Nikdo z náš tehdy netušil, že má Hromádka před sebou poslední půl rok života! Paní Hromádková později vzpomínala, že to byla jejich poslední společná návštěva ve sboru naší církve. Přijali tu píseň a blahopřání jako výraz vděčnosti za celoživotní práci. Bylo to tak také myšleno. Odpoledne Hromádka promluvil v kostele o Masarykovi.
Hromádkovi přijeli do Prosetína už v sobotu a večer se k společnému hovoru s ním a jeho paní sešli na faře Božena Komárková, Ladislav a Heda Hejdánkovi, můj bratr Jaromír Procházka, my dva a prosetínský rodák, historik Zdeněk Štěpánek a jeho přítel Vítězslav Gardavský, oba marxisté. Když hosté odešli, kladl nám Hromádka na srdce, abychom od společného rozhovoru s marxisty neustupovali a připomínal to ještě při loučení v neděli.
K rozhovoru o Hromádkovi došlo po neděli u Fučíkových v Prosetíně č. 25. Pan Gustav Fučík pronesl řeč, na kterou nezapomenu: „To jsem si nemyslel, že se dočkám toho, že se v kostele, v našem kostele bude hovořit o Masarykovi! Po tolika letech, kdy se o něm vůbec nemluvilo. A jak jsme ho kdysi vítali! Až do Skalice jsme šli, abychom ho viděli, když jako prezident projížděl vlakem. A o Masarykovi mluvil Hromádka! Konečně jsem ho taky viděl! Na vlastní oči jsem ho viděl! Jak jsme ho nenáviděli, když se postavil na stranu komunistů a přesvědčoval nás, hospodáře, abychom vstoupili do družstva! On, který sám pocházel z hospodářství, a mohl vědět, že nejde jen o ten majetek, pole a dobytek, ale o celou naši existenci, o dědictví, které jsme přece si nemohli nechat vzít a dokonce ho dobrovolně předat. Hromádka! Takový vzdělaný člověk. Už před válkou o něm mluvíval Staněk (Josef, tehdejší prosetínský farář) s nejvyšší úctou. Pak tu Hromádka za války nebyl. Ale vrátil se a místo odporu se postavil na stranu kolektivizace! Jak jsme ho kritizovali a nenáviděli!“ Odmlčel se. Tišším hlasem pak dodal: „Kolik let těžkého života bychom si byli ušetřili, kdybychom ho tehdy poslechli, kdybychom porozuměli, co vlastně říká.“
Myslím, že k tomuto záznamu není třeba nic dodávat. Co se tehdy dálo, bylo složitější, než se nám dnes zdá. Dejme si tu práci, porozumět tomu, kdo vlastně Hromádka byl a o co usiloval. Odsudkem a nálepkou pokračujeme jen v tom, co tu začala „historiografie“ za války a v čem komunisté pokračovali.
Ne taceretur
Jan Šimsa
Ve svém pohádkovém vyprávění pro bratry katolíky Jan Z. Dus srovnal riziko synodního seniora, které by nesl, kdyby na nemravnou praxi politické policie upozornil na začátku padesátých let, s rizikem, které jsem nesl já v roce 1966, podle Dusa „deset let po Chruščovově vystoupení“. Jistě měl pravdu, že bylo nesrovnatelné. A přitom představitelé církve nesli určitou odpovědnost za celou církev. Vždyť také proto koncem války nepodepsali tehdejší synodní senior a synodní kurátor prohlášení Ligy proti bolševismu, zatímco všichni ostatní představitelé všech církví podobné prohlášení podepsali. Předběhli tím – s ohromným rizikem – diskusi o škodlivosti antikomunismu, o šedesát let.
Také má pravdu v tom, že jsem věděl, jaká je situace. Na začátku svého vystoupení jsem přece uvedl, že jsem chtěl vystoupit v roce 1956, ale že mi Slávek Ondra řekl, že je to předčasné a že by to SČED (Svaz českobratrského evangelického duchovenstva) neunesl. Intenzivně jsem teď přemýšlel v duchu nad tím, jak zabránit, aby se opět neotevřela otázka spojená s tím, že Jan Dus dostal, po dramatickém jednání, souhlas k působení v Chrástu – a vytanula mi tato vzpomínka na časovou poznámku Slávka. A zdálo se mi, že je nejvyšší čas (příhodný) teď to říci, tj. vyprávět o zkušenosti z roku 1952, kdy jsem byl fingovaně zatčen, odvezen 35 kilometrů od babičky (i s medem a jablky) do Konviktské, kde hned vedle bohoslovecké fakulty měla úřadovnu Stb, a tam pod celodenní hrozbou postihu mých blízkých (včetně dívky, s níž jsem se rozešel – jak to, že tito „vševědoucí“ úředníci to nevěděli?) jsem se měl stát jejich informátorem a podávat zprávy o Hromádkovi i o studentech tehdejší Komenského fakulty. Ten mě prý „hodil přes palubu“. To ovšem kolidovalo s tvrzením, že o našem jednání nikdo neví, jedině snad ministr pro věci církevní. Odmítl jsem.
A že mne osobně otázka jakéhosi rizika ani netížila ani příliš nelimitovala, to myslím bratr Jan Dus ví z vlastní zkušenosti. Totiž že když Duch věje, kam chce, tam takové ohledy se jeví jako dětinské. Jiná je ovšem otázka: Mám pravdu? Neublížím tím předsedovi Svazu duchovenstva? Pomohu kolegům v jejich zápase? Pochopí to mí posluchači, že je to v duchu Rudolfa Říčana, který právě v tom roce nastavil svou hruď proti šípům toho nešlechetníka a podal pravdivou zprávu o průběhu instalace Jana Dusa v Chrástu. Říčan ovšem v roce 1948 stál věrně za Hromádkou – na rozdíl od nás ostatních (snad jen s výjimkou Saši Klimentěva, který přítomného Hromádku a Říčana na poradě v Akademické Ymce nábožensky podepřel). Tím si Říčan uvolnil svobodu pro to, říkat „včas i nevčas“, co se mu na jednání státu nelíbí, ať už jde o svobodu historického badání, o tvrzení, že křesťané jsou tmáři, o rodinný zákon a vše ostatní. V daném případě se účinně zastal Jana Šimsy s tím, že měl pravdu, když chválil při instalaci státní orgány, že uznaly chybu, že mu vzaly souhlas, a teď mu ho „vrátily“, dá-li se to tak říci.
Ostatně v tom srpnu řekl i synodní senior Dr. Viktor Hájek, že tajná spolupráce s Bezpečností je neslučitelná s „vírou a farářským povoláním“, a že takových případů bylo velmi mnoho a ne že nebyly, jak zaznělo v diskusi. Byl bych rád, kdyby bratr Vaško našel podobné prohlášení či vystoupení některého římsko-katolického biskupa v úřadě či děkana v šedesátých letech, jako bylo jasné a povzbudivé vyjádření našeho „představitele“, bratra v úřadě a spolučlena SČEDu.
Moje hlavní chvála by měla patřit „dobrovolným dárcům krve“. Ti se na místě přihlásili a podali podobná svědectví a čelili pak výslechům. Mně se politická policie – podle článku po Chartě ve Vysočině – pomstila až po šesti letech odebráním souhlasu, kdy novinář z hlouposti citoval z utajeného materiálu k zoufalství okresního církevního tajemníka pana Ťupy. Soudobý historik soudí, že tím, že se kolegové jako hodnověrní svědci přihlásili, a tím potvrdili pravdivost mého postoje, mne „zachránili“ před postihem okamžitým. Tak ostatně byly režírovány i výslechy zúčastněných, jak to zmapoval obětavě a publikoval Miroslav Pfann. Hned po vystoupení mi dojatě děkoval Jan Dus a prohlásil, – na můj vkus až trochu pateticky – že ze mne promluvil můj otec. A později – trošku hagiograficky – převyprávěl celou kauzu v dopisu br. Potterovi. Když mě zavřeli.
O Hromádkově zhoubné víře v Marxovu utopii Martin T. Zikmund
I. Úvod – Dusova kritika J. L. Hromádky
Teolog Jan Zeno Dus v Protestantu (2006/9) v článku Promeškané příležitosti českobratrských evangelíků napsal mimo jiné, že J. L. Hromádka: „opomenul povšimnout si, že komunismus je fatálně nasměrován k zločinnosti, ovšem také k lživosti, a to vinou některých zásad, který vyhlásil modlářsky uctívaný zakladatel komunistického učení.“
Hromádka podle něj „věnoval zhoubné Marxově utopii víru nejenom naivní, ale také fanatickou.“ A dále autor článku poznamenal, že „osobní tragédie jednoho neuvěřitelně zbloudilého teologického učitele přerostla v neštěstí celé českobratrské evangelické církve.“
Více se lze dočíst ve zmíněném článku. Rád bych se s tímto tvrzením alespoň stručně utkal.
A to už proto, že podle Dusa Českobratrská církev evangelická jako celek trpěla a snad dosud nepřiznaně trpí následky tohoto Hromádkova omylu ve vztahu ke komunismu.
Rád bych v této stručné odpovědi dal prostor především a hlavně Hromádkovi samotnému. Vybral jsem z jeho díla relevantní výpovědi, které podle mého názoru výstižně charakterizují Hromádkův postoj v jeho složitosti. Nejprve tedy ať je slyšen obviněný teolog sám. Teprve poté se pokusím ve zkratce utřídit a vyhodnotit Hromádkovy postoje a zvážit oprávněnost Dusova posledního literárního soudu.
II. J. L. Hromádka o komunismu a křesťanství
KOMUNISMUS A KŘESŤANSTVÍ, JLH, vydalo Evangelické dílo, 1946
„Dnes je komunismus, anebo lépe řečeno ruská revoluce komunistická z listopadu (podle ruského kalendáře z konce října) 1917 počátkem nového údobí dějinného, událostí, ke které lidé v celém světě zaujímají nějaký vztah.“
„I komunismus potřebuje nad sebou vyššího Soudce a vyššího měřítka. Jestliže se komunismus stane náboženstvím, začnou-li lidé místo Boha vzývat komunistickou stranu, její představitele a program, stane-li se komunismus sám sobě nejvyšší normou, pak se promění v modlářství a tyranii. A modlářství a tyranie nesou v sobě símě rozkladu i smrti.“
„Atheismus komunistů se dá historicky a psychologicky vysvětlit, ale jest bludem – nad to pak bludem, který nepatří ku podstatě toho, co komunismus dělá komunismem. Setrvají-li komunisté na atheismu, pak s nimi budeme zápasit, ale tak, aby přitom bylo zachráněno a upevněno, co revoluce a dynamika komunistická vybojovala pro větší spravedlnost a bez čehož by náš život sociální a politický se potácel zpět. Budeme upevňovat výboje socialistické revoluce, bude-li třeba i – proti komunistům.“
PO ÚNOROVÉ KRISI, KR – březen 1948, JLH
„Ať se nám to líbí nebo nelíbí, stojíme v proudu dějinných změn, kterými se přetváří stavba našeho národního života do základů… Buďme si také vědomi toho, že máme tu co dělat – po lidsku mluvě – s trvalými proměnami ve společenském a kulturním dění celého národa! Náš otřes na konci února jest projevem dějinného převratu, který zasahuje celý svět a který dosud není ukončen… Velké statky duchovního a mravního odkazu našich dějin se dají zachránit pouze tenkráte, když se pokusíme je uplatnit a rozmnožit kladnou, nebázlivou prací na nových úkolech, které nám předložil únorový otřes.“
„Odhodlaně chceme spolupracovat na výstavbě našeho života za nových podmínek. Chceme však tak činiti pod svrchovaným vedením Svého Pána, Ježíše Krista, Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého… Není pozemské autority, která by směla překračovat práh svatyně svatých.“
NAŠE ODPOVĚDNOST V POVÁLEČNÉM SVĚTĚ, 1948, JLH
Tato studie byla napsána pro přípravný sborník „Církev a mezinárodní nepořádek“ pro první valné shromáždění Světové rady církví v Amsterodamu. Česky vyšla až v r. 1969 ve sborníku Pravda a život.
„Útvar komunismu se svou podstatou liší od útvaru nacismu. Komunismus se nepřiznává k žádné metafyzice, jež by povznášela pozemskou skutečnost (ať by se nazývala proletářská třída, nebo beztřídní společnost) na rovinu absolutna. Světový názor nacismu spočívá na ideji, že nordická rasa a její krev jsou ztělesněním absolutního světového ducha a metafyzicky posledním zdrojem pravdy, spravedlnosti a skutečného života. Světový názor komunismu (ve své verzi marxistické nebo leninské nebo stalinské) se pohybuje na rovině dějin a nezajímá jej to, co leží mimo dějiny.“
„Nemyslím (jak bych mohl?), že komunistická ideologie bude posléze a natrvalo schopna pevně spojit novou, porevoluční společnost v jeden živý celek pravé důvěry, svobodné odpovědnosti a služby, a tak udržet plody sociální revoluce, ledaže by apelovala na to, co v člověku překračuje materiální dějinný proces.“
CÍRKEV A DNEŠNÍ MEZINÁRODNÍ SITUACE – KR, říjen 1948, JLH
předneseno 24. srpna 1948 před plénem Valného shromáždění SRC v Amsterodamu
„Působí to jistě dojmem stísňujícím a skličujícím, že radikální socialismus dlouho považovaný za sen všech mírumilovných lidí, byl nebývalým mezinárodním napětím donucen stát se vojenským táborem a že absorboval tolik ze staré předrevoluční povahy ruské říše. Nadto dialektický nebo historický materialismus, z něhož byla vytvořena oficiální filosofie státu, kultury a výchovy, ačkoli v mnohých směrech úspěšná protiváha moderního subjektivismu a mrtvolného egocentrismu, nese v sobě mnoho nebezpečí pro nedotknutelnost lidské osobnosti a pro majestát spravedlnosti a lásky. Tendence k totalitarismu a jisté podceňování individuálního života lidského je vlastní filosofii, která v tak velikém měřítku redukovala člověka na produkt historického procesu a připravila ho o jeho odpovědnou svobodu. Rovněž touha po moci může růsti nebezpečně, nejsou-li jí vnitřně stavěny hráze a není-li mravně ukázňována. Nově se rodícímu světu často chybí kultura srdce, a to rozrušilo mnoho z liberální snášenlivosti a jemnosti. Masy organizované a sjednocené pod vedením marxistické filosofie ukazují mnoho syrovosti, drsnosti a primitivismu. Nadto lidé z rozlehlých území v prostoru nyní pod komunistickým vedením neprožili nikdy takovou formu politické demokracie, jaká vyrůstala po mnoho staletí za zvláštních západních podmínek. Proto také nelze očekávati, že budou mít stejná zřízení a instituce civilního práva a svobod, jak je známe z dějin některých západních národů.“
BEZ PŘEKÁŽKY, kázání na Sk 28,30–31 dne 16. 10. 1949, JLH v knize Kdo věří, dívá se dopředu, Praha 1989
„Ale nejde jen o to, že Pavel svých řetězů neviděl a nedbal. Pavel věděl, že řetěz, kterým byl poután ke strážci, poutal také strážce k němu. Nezapomeňte na to: Kdo poutá vás, poutá také sebe k vám. Záleží na tom, jak užijete této příležitosti! Je-li Církev Kristova někým svazována, dostává se do blízkosti toho, kdo ji svazuje, a dostává z milosti Boží zvláštní poslání: zvěstovat evangelium a vydávat svědectví přímo tam, kde řinčí její řetězy.“
NA PRAHU NOVÉ ÉRY – KR, říjen 1949, JLH
My, křesťané, jsme přesvědčeni, že to nejvznešenější a nejlepší v komunistických snahách jest hluboce zakotveno v odkazu biblické zvěsti o Hospodinu, ochránci vdov a sirotků, chudých a ponížených, a v apoštolském poselství o Ježíši Kristu, který přišel v podobě otroka, aby oslavil Boha poslušností kříže. Stát má právo, aby se chránil proti zneužívání církve a náboženství k podvratným cílům. Církve jsou povinny, abych chránily čistotu víry proti pokusům užít jí k postranním a podkopným cílům politickým. Ale mnoho bude záležet na jemném porozumění pro zvláštní, osobité poslání církví, na tom, bude-li věřící křesťan respektován, když pro svědomí – nikoli z politické škodolibosti – bude upozorňovat na případy křivd a špatností, kterými lidská společnost tolik trpí.“
NAŠE CÍRKVE V PŘEVRATECH DNEŠKA – KR, květen 1950, JLH
„Budeme-li pracovat se zrakem obráceným dozadu, zahyneme jako Lotova žena. Povedeme-li boj mocenskými prostředky, budeme rozdrceni. Budeme-li stát uprostřed dnešního dění s porozuměním pro vše, co se podstatného staví, a spolehneme-li se jedině na Slovo Boha živého, můžeme beze strachu žít, volat k zákonu a svědectví, vyzývat k milosrdenství, lidskosti a spravedlnosti. Prosme Boha, aby nám dal odvahu víry i pronikavosti vidění! Jděme, věříce v zaslíbení proroků a ve zvěst evangelia a volajíce: Přijdiž tedy, Pane Ježíši!“
EVANGELIUM O CESTĚ ZA ČLOVĚKEM, JLH, 1958
„Člověk v Evangeliu osvobozený pohybuje se volně a beze strachu, s přímým pohledem, bez pokrytectví, bez záludnosti, bez sobeckého chytráctví, bez postranních zájmů; jeho mysl je pročištěna ohněm i pramenitou vodou Evangelia… Jde za těmi, kterými společnost pohrdá, jichž se lidé štítí; a má stejně blízko k těm, kdož stojí na místech moci, jako k těm, kdož jsou bezmocni a malomocni.“
PROČ ŽIJI? JLH
ve sborníku Pravda a život, Praha 1969
„Říjnová revoluce v roce 1917 zůstala pro mne … dějinným mezníkem, za který nebude možno jíti zpět“ (v kapitolce Pravoslaví a Sověty).
„A přece nebylo, po mém soudu, jiné cesty než přijmout kladně tuto situaci, porozumět jí jako důsledku převratu ve struktuře evropských dějin.“ (v kapitolce Československý únor).
„Pastoračně to byla obtížná služba: neutvrzovat lidi v jejich falešných odhadech politických a v jejich starých zájmech sociálních (třídních), a přece mít porozumění pro jejich osobní nebo rodinné bolesti, a zvláště také pro jejich mravní a politický nesouhlas s nejedním podstatným i průvodním zjevem nové společnosti. A pomáhat všem, kde toho bylo třeba. Když se dívám zpět na dobu kolem roku 1948, stále se sebekriticky ptám, zda jsem našel správné slovo pro výklad událostí i pro osobní zkoušky. Kolik hořkosti a někdy i zloby bylo na dně lidských srdcí, to dokazovaly nesčetné anonymní dopisy. Přicházely a často vyhrožovaly tvrdým trestem za ‚zradu‘, které jsme se prý jako křesťané dopouštěli jak na své církvi, tak na samém evangeliu. Smím ovšem říci, že v tyto kritické chvíle našlo se mnoho jemných duší v mé církvi i v menších církvích, ano i mezi katolíky, které mi byly velkou oporou, i když nestály přímo uprostřed církevních a veřejných zápasů.“ (v kapitolce Otevírání ghetta).
„Kolikrát jsme už v minulých letech žili domněnkou, že stojíme na rozhraní věků nebo aspoň dějinných epoch a že jsme na počátku údobí, ve kterém naše činnost bude konána s určitou předvídatelností a že můžeme přibližně odhadnout vývoj domácí i světové situace. Zmínil jsem se ve svých výkladech o tom, že i vynikající myslitelé a státníci očekávali po první světové válce poměrně logický vývoj bez válek a těžkých konfliktů. A víme, že zase jiní státníci a myslitelé (o prostých občanech ani nemluvíc) viděli v 7. listopadu 1917 světodějné rozhodnutí pro určitou výstavbu lidské společnosti a že tento den určil logiku budoucnosti… Dnes jsme po této stránce mnohem kritičtější a takřka na své kůži cítíme relativitu svých dějinných představ a dohadů a ideálů. Rok 1968 nám takřka brutálně předvedl před naše oči skutečnost, že stojíme uprostřed dějinného víru, ve kterém jen s velikou námahou můžeme odhadnout jakýsi smysl a logiku.“ (v kapitolce Křižovatka socialismu)
III. Posouzení Hromádkových postojů i Dusovy kritiky
Tyto výše zmíněné myšlenky JLH bych rád alespoň stručně vyhodnotil. A to především ve vztahu k Českobratrské církvi evangelické, v niž se těšil jako učitel teologie duchovní autoritě, a tedy i vlivu. Je přitom třeba podtrhnout, že tento Hromádkův vliv se dá hodnotit hlavně na pastorační rovině. On sám nebyl institučně včleněn ani do vedení ČCE, ani do žádné politické strany.
Za jednoznačně kladný pokládám jeho apel na svobodu víru uprostřed dějinných zlomů.
Křesťanství vskutku není spjato s žádným politickým uspořádáním. Má své místo jak mezi kultivovanými demokraty, tak mezi komunistickými barbary. Moudrých i nemoudrých dlužník jsem (Řím 1,14) – to je klasický postoj ambasadorů evangelia. Hromádkův poukaz na svrchovanost víry se mi jeví jako myšlenkově i eticky správný, případný a odvážný.
Hromádkovy osobní postoje vůči komunistickému převratu v roce 1948 a jeho vlastní analýzy komunistické teorie a praxe nepokládám za vlastní kámen úrazu. Problém nastal teprve tehdy, když se tyto vize dostaly do oblasti pastorace. Proto nahlížím jeho přesvědčování bratří a sester v církvi, že říjnovou revolucí začíná nová historická epocha, jako rušivý akcent v jeho jinak obdivuhodné pastorační službě. Všechny ty řeči o tom, že tento dějinný proces je nevyhnutelný a nevratný, se mi jeví z principu jako pastoračně nevhodné. A hlavně nebyly ani nezbytné. Vždyť stačil poukaz na svobodu víry. Ano, s Hromádkou bych byl ochoten přitakat i k tomu, že je třeba se snažit právě z křesťanských předpokladů a historických dluhů rozumět těm i oněm příčinám komunistické revoluce. Určitě lze souhlasit s tím, že křesťané mají také odpovědnost za to, co se kolem nich děje – ať už se to komu líbí nebo nelíbí. Ale přesvědčovat vyznavače evangelia o konkrétní interpretaci politických událostí, zvláště v situaci, kdy diskuse tohoto druhu nebylo možno vést svobodně, se muselo jevit už tehdy – natož pak z odstupu – jako nepatřičné a nenáležité. A pokud Hromádka považoval za podstatné v tomto smyslu církvi cokoli sdělovat, měl použít ono pavlovské: TOTO PRAVÍ PÁN (svoboda víry) a TOTO PRAVÍM JÁ A UŽ NE PÁN (revoluce 1917 je krokem ve světových dějinách, za který není možno jít zpět). Tímto nerozlišováním způsobil JLH určitý zmatek v církvi. A vedlo to pak k tomu, že někteří to po něm neuměle opakovali, aniž by to vycházelo z jejich vnitřního přesvědčení – neboť to bylo za dané politické konstelace výhodné.
Z výše zmíněných textů vyplývá, že J. L. Hromádka byl teolog, který svou teologii zasadil do historického paradigmatu, jež se podle jeho názoru začalo formovat říjnovou revolucí 1917 a jejími následky. Leninův socialistický převrat se pro něj stal dějinným referenčním bodem, k němuž vztahoval své bohoslovecké úsilí. Z tohoto hlediska je třeba chápat jeho postoje k československému únoru 1948. Z Hromádkova díla lze snadno vypozorovat bytostné přesvědčení o tom, že křesťanství má hlubší zakotvení, širší rozpětí i delší perspektivu než komunismus. Je jasné, že jeho teologie byla výrazně christologicky zaměřená a evangelijně zakotvená. Marxe, Engelse a Lenina četl s užitkem, nikoli však bez výhrad. Proto nelze souhlasit s laciným posudkem a odsudkem Jana Zeno Dusa. Stopy naivity u Hromádky sice nalezneme, ale je jich méně, než by se na první pohled zdálo. O fanatismu se v případě JLH nedá mluvit vůbec. Jeho zásadní chybou, kterou je ]rci nutno jako chybu označit, bylo právě ono nerozlišování, které jsem již zmínil. V tomto smyslu je vskutku na místě Hromádkův přístup kritizovat.