Protestor 6/2020 Mezi moři: ostrovy výjimečného stavu

Číslo

Původní cyklus reportáží, v nichž jejich autor, etnolog a dokumentarista, přináší svědectví o důsledcích evropské migrační politiky.

1

Na březích Evropy: zrození hotspotů jako středisek uprchlické beznaděje

V roce 2015 obcházel Evropou strašák migrační krize. Běženci Evropanům připomínali možný kolaps sociálního řádu a bezpečí. Poněvadž jsme situaci pojímali jako krizovou, dostavila se reakce národních států, jež samy sebe vnímají jako garanty bezpečí. Začaly vznikat hraniční zdi lemované žiletkovými dráty.

Ostrovy, na které chceme zapomenout

Evropské státy ke zvládání migrační krize využívaly různé mechanismy od vyhlašování výjimečných stavů přes militarizaci hranic a budování uprchlických táborů či detenčních center až po souostroví hotspotů ve Středozemním moři. Lokalizace běženců do uvedených míst má Evropě garantovat právě stav bezpečí.

Pojímání migrace coby bezpečnostní hrozby vede ke vzniku specifického druhu sociálních prostorů, jež mají sloužit jako odkladiště nadbytečného obyvatelstva, jako místa kontroly nežádoucích přistěhovalců. Patří mezi ně i tak zvané hotspoty na pěti řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos. Na ně se snažíme zapomenout, i když zde v hrůzných podmínkách žije více než čtyřicet tisíc žadatelů o azyl.

Od března 2016, kdy jsem hotspoty na řeckých ostrovech navštívil poprvé, se toho hodně změnilo. Přímo na místě mě tehdy zachytila zpráva, že Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem. Tamějšího autokrata Erdogana jsme tak jmenovali strážcem vnější pobřežní hranice Evropské unie. A jeho špinavou práci oceňujeme královským platem výměnou za zastavení migrace na tureckém pobřeží.

Hodně se toho ale změnilo už i od letošního února, kdy jsem řecké ostrovy navštívil naposledy. Proto bych chtěl nyní touto ostrovní topografií doplněnou o fotoreportáž přiblížit širší kontext snah řešit migrační otázku zmíněnou dohodou a vznikem hotspotů.

Proč hotspoty vlastně vznikly, jak fungují a jak jejich logistika a infrastruktura ovlivňuje životy migrantů? Jak se s jejich přítomností vyrovnávají místní ostrované? Proč o řeckých ostrovech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách ve smyslu, v jakém pojem používá Naomi Kleinová?

A dále: Je možné v důsledku šíření koronaviru hotspoty považovat i za teritorium, kde se uplatňuje hned dvojí výjimečný stav? Jak je dnes možné promýšlet hranice Evropy a nuceně migrující, které necháváme před jejím prahem? A konečně, zda – a do jaké míry – se idea Evropy opírá o princip filtrace a vylučování těch, kteří jsou označeni za nežádoucí?

Skutečně se každý z nás může vrátit do bezpečí domova?

Evropská regionální integrace je postavena na přeshraničním pohybu a vztazích. O jejich přerušení se nyní zasloužil koronavirus, na jehož nespoutaný pohyb se aplikuje lék znehybnění populací uvnitř pevně ohraničených států. V karanténách národních izolací nám bylo řečeno, že nemůžeme překročit hranice, pokud nejsme levná pracovní síla z Východu, nebo se nevracíme ze zahraničí domů.

Domov je tak dnes považován za jakousi samozřejmou ohraničenou národnost. Každý jej přece někde máme a s ním i privilegium bezpečí sdílené s osudy národa, jenž se nám v době krizí stává totemickým kmenovým společenstvím. Skutečně se ale každý z nás může vrátit do bezpečí domova?

Tyto a mnohé další otázky bolestně vyvstaly, když mi přišla zpráva od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy živořícího čtvrtý měsíc v malém stanu v táboře Vial na Chiosu. Vial se stal vedle nechvalně známé Morie jedním z varovných důsledků přístupu, který se pokouší řešit migraci prostřednictvím hotspotů – registračních a identifikačních center daleko od břehů evropské pevniny a jejích obyvatel. V hotspotech nejsou zajištěny základní lidské podmínky pro trvalejší pobyt.

„Žádné změny. Dneska zase nedovezli vodu, někteří vykopali vlastní studnu, ale voda z ní se nedá pít. Bojím se, že nás tady chtějí nechat pomřít… Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“ ptá se Muhammad naléhavě ve zprávě a přichází výčitky. Nevím, jak mu odpovědět.

Moře a ostrovy

Krajina a moře táhnoucí se řecko-tureckou pobřežní hranicí vždy plnily úlohu prostoru vzájemných doteků a mísení kultur. Středozemní moře obmývá jednadvacet moderních států, tři kontinenty a pamatuje tisíce let historie. Staří Římané mu říkali Mare Nostrum – Naše moře.

Tím, že dnes tvoří tekutou pohraniční zónu mezi Evropskou unií a Tureckem a také se subsaharskou Afrikou, kudy se směrem k Centru pokouší migrovat lidé, aby unikli Periferii, získává označení naše moře nový význam. Naše moře je již roky svědkem zápasů běženců o naději na lepší budoucnost a samu existenci vlastních životů, prahem bytí a nebytí.

Když Evropská unie na jaře roku 2015 hledala cestu, jak vyřešit situaci stále většího počtu migrantů směřujících do Evropy, spásnou myšlenku spatřila ve zřízení přijímacích, registračních a identifikačních středisek na italských a řeckých ostrovech. Od pevninské Evropy jsou vzdálené právě tak akorát, aby unikaly pozornosti Evropanů. Jako by se ukryly kdesi za „horizont událostí“.

Zároveň vznikly na teritoriu, které je i přes výrazně periferní postavení územím Evropské unie. Snad aby vzniklo alespoň zdání, že se tím předchází hrubému porušování mezinárodního práva?

Těžko říct, každopádně morálce Evropanů bylo učiněno zadost a Evropská unie nabyla pocit, že nalezla vytouženou, ač jen dočasnou rovnováhu, když ke břehům řeckých ostrovů připluje právě tolik přistěhovalců, kolik jich systém zvládne biometricky zpracovat, posoudit jejich žádosti o azyl a buď je vrátit do Turecka, anebo jim umožnit s uprchlickým pasem odcestovat na evropskou pevninu.

Elegantně jsme měli najít harmonický balanc, jak se vypořádat s těmi, kteří se ocitli na prahu Evropy a chtějí jako nezvaní hosté vstoupit dál. Stejně jako v románu J. M. Coetzeeho se ostrovy staly přední linií migračního režimu, kde mohli Evropané bezpečně „čekat na barbary“.

Zrození hotspotů

Ostrovní hotspoty představují experiment Evropské unie, jak do budoucna zvládat migraci. Jejich úloha spočívá v klasifikaci lidí vstupujících na evropské území na uprchlíky s právním nárokem na azyl, a ekonomické migranty bez právního nároku na překročení hranice. Za ideou utváření migračních hotspotů stojí přesvědčení, že rozlišení obou kategorií je možné a spravedlivé.

První z nich měli být následně přerozdělováni jako žadatelé o azyl mezi evropské státy, z čehož ovšem i vinou obstrukčního přístupu zemí Visegrádské čtyřky sešlo. Lidé bez nároku na azyl jsou naopak deportováni.

Kategorizace do dvou skupin je ale zrádná. Prem Kumar Rajaman tvrdí, že nic takového jako „migrant“ nebo „uprchlík“ neexistuje. V jeho pojetí jsou to jen způsoby aplikace biopolitického přístupu, jejichž účelem je třídit a hierarchizovat různé populace a různé typy subjektů s ohledem na kulturní, politické a ideologické zájmy.

Hotspoty a celý na nich založený migrační režim jsou skutečně do velké míry jen špinavou hrou Evropské unie. Mají vytvořit zdání řádu formou klasifikace lidí s jasným cílem masově je odmítat aplikací výjimečně zrychlené karikatury azylového práva.

Jak už během jejich vzniku psal francouzský antropolog Didier Fassin, hotspoty jsou jen jednou z mnoha strategií, které byly v předchozích dekádách Evropskou unií aplikovány za účelem řešení otázky uprchlíků. Vstřícnost a otevřenost poválečné Evropy vůči žadatelům o azyl podle něj byla vždy jen zdánlivá.

V prvních dvou desetiletích po ratifikaci Ženevské úmluvy v roce 1951 byla motivace přijímajících evropských zemí převážně ekonomická, když v rámci poválečné hospodářské obnovy byla zapotřebí zejména pracovní síla. Postupně se ovšem na Západě „gastarbeiteři“ stali nežádoucími.

Začal se utvářet systém policejních kontrol, budovala se detenční střediska pro potenciální žadatele, zpřísňovala se administrativní omezení, takže se výrazně snížila míra přiznávání práva azylu – například ve Francii klesla postupně od sedmdesátých let do současnosti z více než devadesáti procent na současných méně než deset procent.

Podobně i na Východě byli po zhroucení komunistických režimů žadatelé o azyl považováni za krajně podezřelé, zvláště ti, kteří pocházeli z globálního Jihu. Politolog Pavel Barša ve svém pronikavém textu Nulový stupeň dekolonizace nabízí jedno z možných vysvětlení, proč se to dělo. Zatímco komunistický režim byl alespoň rétoricky s představiteli globálního Jihu – oběťmi rasismu, kolonialismu, kapitalismu – solidární, po roce 1989 byl uvedený postoj novým režimem v rámci negace všeho minulého odmítnut.

Začala se praktikovat ryze eurocentrická politika. Na povrch se to plně vyplavilo v roce 2015 během migrační krize v xenofobním odmítání uprchlíků právě z globálního Jihu.

V posledním desetiletí se vyvinuly takové strategie zvládání migrace, jež mají běžence zastavit pokud možno ještě před vstupem na evropskou pevninu. Kontrolu migrace jsme po vzoru Austrálie a jejích ostrovních detencí outsourcovali do Maroka, jehož policie je známa tím, že deportuje migranty do Sahary, nebo do Libye, kde Evropská unie platí místní pohraniční stráž zachytávající migranty do obávaných táborů-vězení.

Hotspoty a evropsko-turecká dohoda jsou pak jedním z dalších přístupů, jak externalizovat evropské hranice i za cenu, že se naším partnerem stalo autoritářské a frapantně lidská práva porušující Turecko v čele s autokratem Erdoganem, jakýmsi nájemným migračním komisařem vykonávajícím za Evropskou unii černou práci.

Logistika a infrastruktura hotspotu

Co je to vlastně „hotspot“? Jde o specifický logistický aparát, byrokratický organismus a datovou infrastrukturu managementu migrace, který vyrostl z potřeb kontroly externích hranic Evropské unie po zvýšení objemu migrace v roce 2015.

Jejich zřízení zrcadlilo snahu nalézt systémové řešení, zavést infrastrukturu kontroly migrace. Na jejím chodu se podílejí evropské instituce jako Evropská komise či Frontex, Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, která zajišťuje kontrolu externích hranic EU mezi břehy řeckých ostrovů a Tureckem.

Hotspoty mají být mechanismem, který je schopen vyhledávat, lokalizovat, zachytit, třídit a případně zadržet osoby překračující vnější hranice Evropské unie. Následně z osobních informací a biografií migrantů vytváří a do databází ukládá jejich identifikační údaje včetně otisků prstů. A ze shromážděných dat pak určuje další trajektorie osudů migrantů.

Přední odbornice na fungování hotspotů Polly Pallisterová-Wilkinsová na základě toho tvrdí, že nejsou součástí snahy o budování metaforické „pevnosti Evropy“. Pokládá je za pokus o systém, který má další mobilitu přistěhovalců organizovat a kontrolovat. Architektura hotspotů na řeckých ostrovech navazuje na původně řecké vojenské základny. Uvnitř působí evropské i řecké instituce – již zmíněný Frontex, Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO), Registrační a identifikační služba (RIS), Řecká azylová služba (HAS) a řecká policie.

Jak celý systém vlastně funguje ve vztahu k uprchlíkům? Co se s nimi reálně děje, když připlují k řeckým břehům?

Nejprve je potřeba připomenout, že některých osob se azylové řízení, a to v rozporu s evropským právem, de facto vůbec netýká. Přesněji řečeno svého práva jsou zbaveni jen na základě národnosti, která je pokládána za dostačující diskvalifikační znak.

Potvrzuje to i Renata, která na Lesbu jako dobrovolnice pomáhá běžencům už přes čtyři roky. S Renatou se setkáváme v jedné z místních přístavních kaváren v hlavním městě ostrova Mytilene. „Pochází-li člověk například z některého subsaharského státu (Maroko, Alžírsko), po vylodění na řeckém břehu jej policie převeze přímo do detenční části hotspotu, kde týdny i měsíce čeká na deportaci do Turecka nebo do země svého původu,“ vysvětluje Renata odevzdaně.

Její zkušenost je ovšem vážnou obžalobou fungování hotspotů. Budoucí žadatelé o azyl jsou ihned po vylodění převezeni do vstupní části hotspotu, následně jsou registrováni (zjištění jména, původu, věku) a dostanou termín základní lékařské prohlídky.

Tím vstoupí do fáze čekání na první velmi „zrychlené“ interview, během nějž musí odpovědět hlavně na otázku, proč pro ně Turecko není bezpečnou zemí. Turecko se totiž šalamounsky ocitlo na seznamu bezpečných zemí. A díky tomu žadatel o azyl musí podat vysvětlení, proč v něm nemůže zůstat.

Velká část dostane ke své žádosti odmítavé stanovisko. Po něm mají žadatelé o azyl několikadenní lhůtu na podání odvolání. Na právníka sice mají nárok, ale těch je zde zoufale málo – lze říci, že k dispozici pro potřeby žadatelů o azyl prakticky nejsou.

Ti, jejichž odpovědi jsou v prvním interview vyhodnoceny jako relevantní, tedy dokládající možné ohrožení osobní bezpečnosti žadatele, čekají další měsíce na termín druhého interview. Do té doby je v jejich identifikační kartě – „uprchlickém pase“ – červené razítko, které znemožňuje legálně opustit Řecko. To se projevuje i v zákazu pohybu z ostrovů na pevninské Řecko. Žadatelům o azyl je tak v rámci některých výjimečných právních opatření zapovězen i pohyb uvnitř státu.

Další byrokratickou překážku skýtají samy azylové pohovory. Existují případy zamítnutí žadatele jen z toho důvodu, že nebyl k dispozici příslušný překladatel a pohovor – protiprávně – nemohl proběhnout řádně.

Potvrzuje to i Alexandro z Legal Centre Lesbos, který poskytuje žadatelům o azyl právní podporu. „Jde o jednu z mnoha strategií, jak zvýšit míru odmítnutých žadatelů o azyl a dát migrantům najevo, že nejsou vítáni,“ přemýšlí nahlas, když spolu obcházíme vysoké betonové zdi s dráty, oddělující prostor bývalé vojenské základny a okolí poseté stany a plátěnými příbytky, jemuž nikdo neřekne jinak než džungle.

Renata k tomu dodává: „Pravidla se tu mění každý měsíc… Řecká vláda se tu snaží vytvořit tak strašné podmínky, aby to všechny potenciální přistěhovalce odradilo. Pořád ale Evropě nedochází, že se mýlí. Lidé za nadějí lepšího života půjdou i do pekla.“

Setkání s Muhammadem: „Hello, are you a lawyer, please?“

Jejich slova potvrzuje hotspot Vial na ostrově Chios, který se nachází deset kilometrů od hlavního přístavního města. Žadatelé o azyl jsou tu odsunuti do podhorské vyprahlé krajiny vnitrozemí ostrova, odkud neexistuje spojení s městem hromadnou dopravou. Jsou proto odkázáni jen na místní taxikáře, kteří si nechávají za jednu cestu zaplatit dvanáct euro.

Registrovaní žadatelé o azyl přitom mají měsíčně nárok pouze na sedmdesát euro. Z toho obvykle polovinu zaplatí za datové mobilní služby, aby od světa kvůli absenci wifi nezůstali odříznuti úplně.

„Poslyš, já, když jsem někde na návštěvě, chovám se jinak!“ spustí taxikář litanii na hromadění odpadků v okolí tábora, hned co spolu s dalšími třemi migranty nastupujeme do jeho auta. Na mé spolucestující z Afghánistánu se ani nepodívá. O tom, že odvoz hor plných plastových pytlů má pravidelně zajišťovat velmi dobře placená místní firma, se už ale nezmíní.

Vial katastrofální hygienické podmínky přímo ztělesňuje. Kromě nedostatku hygienických zařízení – na jednu toaletu připadá i několik set osob, ještě více pak na několik umýváren, sprch a kohoutků s vodou – trpí i absencí pitné vody. Registrovaní migranti jsou odkázáni na dovoz pitné vody mobilní cisternou. Pokud nepřijede, na balenou vodu musí vystát dlouhé fronty.

Zápach z odpadních kontejnerů se mísí s vůněmi vypraného prádla. Vlaje všude na šňůrách mezi stany a stromy. Moje bloudění táborem zastaví až zvolání dětského hlasu: „Hello, are you a lawyer, please?“ – Ahoj, nejsi náhodou prosím tě právník?

Na plastové židli opodál se na mě směje kluk držící v ruce knihu. Gestem mávnutí mě volá k sobě. Až nyní si všimnu, že drží učebnici angličtiny pro samouky. Dochází mi, že otázka je jen hravým konverzačním cvičením. V duchu hry na výuku angličtiny spolu zapředeme rozhovor. Jednotlivé naučené fráze mu umožňují mi o sobě něco říct.

„Jmenuji se Muhammad, je mi šestnáct let a pocházím z Gazy. Utekli jsme s mým otcem z tábora Rafáh. Tam nemůžeš žít v bezpečí. Jednou bych se chtěl stát pilotem. S otcem teď spolu žijeme ve stanu,“ ukazuje před sebe na samostatně stojící příbytek ze dřeva, k němuž vede kamenné schodiště zhotovené jeho otcem.

Dozvídám se, že jsou na ostrově už čtyři měsíce a termín jeho azylového pohovoru je určen až na příští měsíc. Procházíme spolu Vialem a když se vracíme zpět, zesmutní. Má obavy, že ostrov už nikdy neopustí.

On ani jeho otec žádný „plán B“ po případném zamítnutí azylové žádosti nemají. Do Turecka, natož do uprchlického tábora v Palestině se vrátit už nikdy nechce. Muhammadova původní otázka v podobě konverzačního vtipu se tak mění v tíživou perspektivu budoucnosti. Potřeboval by dobrého právníka.

2

Pět evropských hotspotů na řeckých ostrovech Lesbos, Chios, Samos, Leros a Kos vytváří souostroví výjimečného stavu, který se postupně normalizoval. Standardizované řízení migrace má dočasně zachytit a kontrolovat další pohyb migrantů.

Evropský migrační režim zde prostřednictvím hotspotů operuje jako stroj třídící lidi na zasloužené uprchlíky a nezasloužené ekonomické migranty. Proč o těchto místech můžeme uvažovat jako o obětovaných zónách Evropy?

Narušená rovnováha

Je březen 2016 a procházíme hotspotem Moria na Lesbu, kterému dominují dočasné příbytky v podobě ISO kontejnerů na betonových terasách. Jsou obehnané vysokými zdmi a žiletkovým drátem. Původní vojenská funkce prostoru vytváří dojem vězení s vysokým stupněm zabezpečení.

Právě dnes začíná platit evropsko-turecká dohoda, na jejímž základě má Turecko za evropské peníze přijímat deportované migranty a kontrolovat migraci z tureckých břehů. V Morii nyní čekají tři tisíce registrovaných žadatelů o azyl.

Zástupci evropských a řeckých organizátorů tábora tu včera vítali Angelinu Jolie, která se ze své pozice zvláštní vyslankyně Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky podobně jako papež František snaží upřít pozornost mezinárodního společenství k problému špatných ubytovacích podmínek. Aby místo nepůsobilo tak odstrašujícím dojmem, je po dobu její návštěvy stržen ostnatý drát nad betonovou zdí lemující centrální prostor hotspotu.

Kapacita registračního centra je právě naplněna a za jeho plotem se s připlouváním dalších migrantů začíná formovat neformální stanový tábor. O jejich přežití se starají desítky občanských organizací a stovky dobrovolníků z celého světa.

V oblasti zvané Olivový háj pro běžence organizují kromě humanitární pomoci pestrou řadu aktivit. Vzniká tak neformální prostor dočasné vzájemnosti kontrastující se striktnějším režimem panujícím za hradbou hotspotu.

Z úst pracovníků organizací působících v Morii slyšíme slova jako „situace už horší být nemůže“, „věříme, že se celý systém azylových procedur zrychlí“, „doufáme, že se zlepší životní podmínky příchozích.“ Převládá pocit, že se situace stabilizovala a našlo se řešení migrační otázky.

Přesně o čtyři roky později je Olivový háj k nerozeznání. Záplavou nových stanů a dřevěných příbytků se místo rozteklo do obřího prstence obepínajícího původní vojenský prostor Morie. Zatímco na celém Lesbu žije 86 tisíc obyvatel, jen v Morii samé nyní přežívá dvacet tisíc žadatelů o azyl (36 % mužů, 29 % žen a 35 % dětí včetně těch bez doprovodu). Nejvíce z nich pochází z Afghánistánu (73 %), Sýrie (12 %) a Somálska (5 %).

Více než sedminásobně je tak překročena původní kapacita, na jakou byl hotspot projektován. Jak by se nám žilo v prostoru určeném pro jednoho člověka, který je obýván lidmi sedmi?

Vzrůstající počet žadatelů o azyl a s ním spojené další zhoršení už tak naprosto katastrofálních podmínek je způsobeno faktem, že více lidí od tureckých břehů připlouvá, než je těch, kteří jsou deportováni, a šťastlivců, jimž se dostane povolení odcestovat na pevninu s kladným vyřízením azylové žádosti. Systém je přitom pořád založen na fiktivním předpokladu udržení rovnováhy mezi příjezdy a odjezdy migrantů z ostrovů.

Moria se za poslední čtyři roky změnila v depresivní labyrint ztráty lidské důstojnosti. Dlouhodobě se o ní mluví jako o noční můře a peklu na zemi, žádná mediální metafora ale nedokáže vystihnout všudypřítomné psychické i fyzické zoufalství zařezané ve tvářích těch, kteří v dosažení břehu ostrova původně viděli záchranu svého života.

Někteří se snaží útěchu nalézt v modlitbách. Na pahorku za stanovým táborem vytvořila skupina mužů a žen kruh. V pokleku se společně modlí, někteří přitom propukají v pláč. Jedním z nich je Eme, který se mi stává průvodcem džunglí, vnější částí hotspotu.

Z jednotlivých stanů se ozývají pokřiky na kolemjdoucí. Ocitáme se v „obchodní uličce“, kde lidé dále prodávají zboží nakoupené v Mytilene, hlavním městě ostrova. Obchody zde jen kvetou, místo připomíná bleší trh. Je libo kosmetiku, oblečení, cigarety, zeleninu, elektroniku, lístky na autobus?

Své služby nabízejí barber shopy nebo pekaři chleba. Eme jich deset kupuje u afghánské rodiny, která stanové přístřeší proměnila v pekařskou manufakturu. Každý člen rodiny zastává část výrobního procesu – těsto se hněte, formuje, peče ve vyhloubených pecích a prodává.

Cestičkami mezi stany míjíme shrbené muže, kteří na zádech nosí vyklučené dříví z okolních olivových hájů. Chystají se na noc, kdy teplota klesá pod nulu. Křik hloučku dětí na pahorku nad námi a jejich upřený pohled do nebe napovídá, že se něco děje.

Nad našimi hlavami letí novinářský dron a děti se baví tím, že se jej snaží sestřelit kameny nebo klacky. Jejich rodiče výjevu přihlížejí, někteří se smíchem, jiní s utrápeným pohledem. „Připomíná mi to válečné drony, které nás bombardovaly,“ otráveně ucedí Ziad původem ze syrského Aleppa. Stín válečných traumat se tak vznáší i nad momenty chvilkové radosti.

„Čekám tu už osmnáct měsíců. Osmnáct měsíců!“ opakuje Eme z Konga, odkud utekl kvůli přetrvávajícímu násilí v jeho zemi. „Už mi tady z toho hrabe,“ uleví si s narážkou na mrtvé bezčasí vládnoucí Morii.

„Koukni kolem sebe! Tohle místo ti ukradne důstojnost,“ naštvaně a zároveň rezignovaně hlesne před svým stanem o rozměrech dva krát dva metry, jejž sdílí se svým mladším bratrem. I jeho stan má své registrační číslo přidělené a zapsané pracovníky občanských organizací a správy hotspotu do registrů včetně osob, které v něm žijí.

Loupe přitom velký pytel brambor, které ráno nakoupil v obchodě nedaleko Mytilene, kam kyvadlově jezdí z hotspotu autobusy. Dnes na něj vyšla řada, aby připravil večeři. Nakrájené brambory a zelenina se začínají vařit ve velkém kotli nad ohněm.

Postupně přicházejí jeho přátelé, s nimiž se na místě potkal. Všichni pocházejí z Konga a společně organizují nákupy a přípravy večeře. Každý den zajišťuje jídlo někdo jiný. Jde o šetrný ekonomický model, jemuž se v Morii naučili.

„Můžeš stát několik hodin ve frontě na jídlo distribuované v hotspotu, ale už jsem si připadal jako zvíře s registračním lístkem na uchu. Navíc se ve frontách neustále všichni hádají, nebo se o místo perou. A z toho jídla se ti po čase začne zvedat žaludek. A to nemluvím o tom, že nám rozdávali i jídlo zkažené, viděl jsem v něm červy,“ vypráví.

Důvod společné organizace skupinek migrantů je ale jiný. „Táhneme tu společně za jeden provaz, a najednou nemáš pocit, že jsi ve všem sám. Když vařím, cítím, že jsem užitečný. Jen tu nezabíjíš čas, chápeš?“ naráží Eme na palčivý problém z rutiny tkvící v přežívání den za dnem. Společně s celou skupinou večeříme a hledíme do ohně.

Slunce pomalu zachází za olivový háj, Moria se halí do tmy. Život se zde ale nezastavil. Naopak. Ze všech stran se ozývá monotónní sekání dřeva, křik dětí a zpěv písní, nejvíce v arabštině, farsí a urdštině. „Slyšíš? Je to tu jako v Babylóně,“ směje se Eme a připomíná, že v bibli název Moria odkazuje k horskému regionu v Palestině, kde měl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Jak příznačné.

Kalamitní kapitalismus

Odpověď na migrační krizi se označuje za největší humanitární akci 21. století. Katastrofální hygienické podmínky migračních hotspotů přímo na místě ovšem jasně ukazují, o jak neefektivní pomoc se jedná. Mnoho privátních podniků navíc své služby uprchlickým zařízením poskytuje za dramaticky nadsazené ceny, ať už jde o stravu, zajištění hygienických zařízení nebo přístup k vodě.

Není tajemstvím, že velká část prostředků na humanitární pomoc zmizela, aniž by přímo k nejpotřebnějším doputovala. Elena pracující pro Lékaře bez hranic mi k tomu řekla: „Uprchlíci fungují jen jako nástroj, aby někteří získávali peníze. Stali se komoditou. Ale pak vidíš, že tu je jeden záchod pro pět set lidí. Však se sám podívej… Tohle je nejlepší ukázka, kde končí evropská finanční pomoc. V hajzlu.“

Antropoložka Anja Francková dokládá, že stejně jako každá jiná katastrofa nebo krize, byla i ta migrační politicky a ekonomicky vytěžována různými privátními subjekty. S odkazem na Šokovou doktrínu Naomi Kleinové můžeme výše zmíněnou praxi označit za projev kalamitního kapitalismu – zatímco se postižení a oběti nějaké výjimečné situace vzpamatovávají z otřesu, někteří se již snaží dané podmínky vytěžit ve svůj prospěch.

Jane Roitmanová ve své knize Antikrize dále ukazuje, že evokace „krize“ ve veřejném prostoru plní funkci propagandy využívané politiky, aby mohli prosazovat restriktivnější imigrační a hraniční režimy. Díky tomu profituje byznys poskytující evropským institucím, agenturám a státům jako Řecko technologii a infrastrukturu k posilování ostrahy hranic, ale také služby při správě ubytování, zajištění stravování a dohlížení na pořádek v uprchlických táborech formou soukromých bezpečnostních agentur.

Správa migrace na vnějších hranicích Evropské unie je tedy vedena v duchu neoliberální logiky – stala se lukrativním byznysem, což je dobře vidět právě na příkladu outsourcingu a privatizaci klíčových funkcí při zajišťování kontroly hranic a přistěhovalectví.

Antropolog Ruben Andersson proto přemýšlí o hranicích a přilehlých teritoriích jako o extrémních zónách, v nichž se v rámci spojení policejně-bezpečnostních a humanitárních aktivit kontrolovaná a zároveň opečovávaná těla migrantů podrobují extrakci zisku. V této „dravé bioekonomii“ se komoditou stává pověstný holý život a s ním svázané fyzické utrpení.

Nekropolitika a lidské překladiště

Modulovat budoucnost holých životů se stává příležitostí uplatnění nekropolitiky. Podle teoretika kolonialismu Achilla Mbembeho je nekropolitika spojena s místy, kde se do praxe vládnutí zavedl výjimečný stav, v němž suverén určuje, kdo může žít a kdo musí zemřít.

Takové parametry obvykle charakterizovaly poměry v koloniích s dlouhou historií násilí a rasismu, které se v rámci výjimečného stavu obhajovaly jako nutné součásti praxe vládnutí. Hotspoty svou vládu uplatňují velmi podobným způsobem rasové/národní nadřazenosti a ironií osudu jsou jejich oběťmi právě potomci kolonizovaných generací ze zemí jako Afghánistán, Sýrie, Kongo, či Pákistán.

Princip fungování hotspotů si můžeme představit jako trychtýř, který jednotlivé migranty svede do jednoho místa, „přežvýká“ jejich holou existenci do biometrických dat a následně je nasměruje dále do neznámé budoucnosti. Je to byrokratický aparát na třídění lidí, který namísto složitého výpočtu vstupních proměnných – komplexního životního osudu žadatele o azyl – proces rozhodování o udělení mezinárodní ochrany jednotlivce nepřípustně banalizuje podle národnostního klíče.

To znamená, že šanci na azyl mají pouze příslušníci států, které jsou systémem řazeny do kategorie s vysokou mírou uznání mezinárodní ochrany (Jemen, Sýrie, Palestina, Somálsko, Eirtrea, Afghánistán). Velká část žadatelů bývá tím pádem v současnosti v Řecku odmítnuta. Hotspoty jsou tedy vyjádřením politické praxe, která doslova zabíjí, a můžeme dodat – i obětuje.

V důsledku je tak hotspot překladištěm, v němž jsou migranti redukováni jen na dehumanizovanou masu materiálu. V tom je ale obsažen i paradox: opakem dehumanizace masy uprchlíků je až příliš osobní biometrický sběr dat a monitoring.

Ostrovy jako obětovaná zóny Evropy

Mezinárodní právo se na ostrovech situačně ohýbá podle toho, kolik uprchlíků zrovna v danou časovou periodu připluje a jak jsou zahlceny kapacity pracovníků hotspotu. Našli bychom zde ale také mnoho dalších právních výjimek, například znemožnění přesunu žadatelů o azyl z ostrovů na pevninu – tedy přesun v rámci jedné země – během azylového řízení.

Vypůjčíme-li si další pojem Naomi Kleinové, ostrovy se s migranty i zcela přehlíženými místními obyvateli stávají „obětovanou zónou“, jejímž smyslem je vzbuzovat v Evropanech pocit bezpečí „na dálku“. Znovu se tu ukazuje, jak obětmi planetárního kapitalismu nejsou jen přírodní zdroje, ale i lidské životy. Důsledky můžeme vidět na několika frontách – osudy migrantů necháváme v rukou pašeráků nebo Erdogana, který jich využívá jako pěšáky na bitevním poli při řecko-tureckém obranném valu na řece Evros.

Smrt jako vedlejší efekt evropské migrační politiky lze na Lesbu spatřit jak na březích ostrova, kde moře v průběhu posledních let vyplavuje utonulá těla těch, jimž se migrace stala osudnou, ale také ve vnitrozemí. Poblíž vesnice Kato Tritos se nachází hřbitov nikdy neidentifikovaných utonulých. Egyptský student islamistických studií Muhammad Dawa se rozhodl v době, kdy místní márnice byly plné utonulých těl a místní protestovali proti uložení jejich ostatků na hřbitově v Mytilene, pronajmout skrytý olivový háj. Zde zesnulé pohřbil řádným muslimským obřadem.

V jeho okolí se pasou ovce a kozy, vládne tu jakýsi nadpozemský klid. „Odchod člověka ze světa je završením lidského bytí. Takto si zaslouží odejít i všichni ti, o kterých ani nevíme, jak se jmenovali a komu budou chybět,“ shrnuje Muhammad svou pohnutku, když se společně v tichosti díváme na bílé náhrobní kameny bezejmenných.

Stín smrti je ve vzduchu i na severu ostrova, kam v předchozích letech připlouvalo nejvíce uprchlíků. Nedaleko města Molyvos se vine horská cesta končící haldami záchranných vest, člunů a vraků rybářských lodí. Monument neživých svědků migrace do Evropy. Jaký osud život nachystal těm, jimž se tyto materiální pozůstatky staly jedinou nadějí na splnění svého snu o Evropě?

3

Řecké ostrovy s uprchlickými tábory jsou rozmezím mezi Středním východem a Evropou, Istanbulem a Bruselem. Jsou místem, kde se geopolitika stává politikou evropskou a národní, a ta zase zpět geopolitikou.

Ostrované říkají, že jeden připluvší uprchlík rovná se jeden nový podporovatel pravicového anti-migračního populismu v Evropě. Představitelé Evropské unie i vlád evropských zemí o katastrofálních podmínkách ostrovních táborů samozřejmě dobře vědí, i z obav dalšího vzrůstu nacionalismu ale hledání řešení odsouvají na vedlejší kolej.

„Běženci se na ostrovech ocitli uvězněni v boji, který nevidí – v boji o moc,“ říká Janis, psychoterapeut věnující se práci s migranty, s nímž se potkávám v centru klinické psychologie Babel v Athénách. Jeho slova mě doprovázejí po celou dvanáctihodinovou plavbu na Lesbos.

Už při vylodění v přístavu pociťuji nedohlédnutelnou vzdálenost ostrovů od evropské pevniny. Jako by nám unikaly z dohledu, a naopak – jako by se pevnina ztrácela z dohledu ostrovům.

Turecké pobřeží přitom máte na dosah. Ostrovy podobně jako samy registrační hotspoty vytvářejí svíravý pocit klaustrofobní periferie, kde se žadatelé o azyl cítí zapomenuti pevninskou Evropou. Jak se s pocitem odloučení a politického přehlížení vyrovnávají ostrované sami?

Protesty proti kontejnerům, materiálním symbolům trvalé přítomnosti běženců

Kromě demokratického zřízení dalo Řecko světu také pojem philoxenia. Označuje pohostinnost vůči cizincům. Ostrované jeho význam roky naplňovali neutuchající aktivitou směřující k záchraně migrantů z moře a veškerou představitelnou solidaritou – rozdávali migrantům jídlo, organizovali volnočasové aktivity, aktivně protestovali za zlepšení jejich podmínek v táborech.

Potkal jsem několik rybářů, jimž se život vlivem masové migrace obrátil doslova naruby. Nezapomenu na vyprávění Nikose z Molyvosu, který nad vínem rozechvěle vzpomínal, jak se na vytahování stovek utonulých podílel i se svým sotva dvacetiletým synem. Později mu doktoři diagnostikovali posttraumatickou poruchu, přišel o práci a svůj stav řeší alkoholem.

Ostrované až donedávna přítomnost migračních hotspotů tolerovali, situace se ale rapidně změnila ke konci minulého roku. Pohár jejich trpělivosti přetekl a rozhodli se vzít zodpovědnost do svých rukou. Protestními akcemi začali jasně dávat najevo, že si chtějí vzít své ostrovy zpět.

Svou frustraci nejprve obrátili na stroje a techniku, která na ostrovech infrastrukturu hotspotů vybudovala. Trajekty převážely těžké stroje z řecké pevniny do zdejších přístavišť, aby posloužily k jejich další expanzi – výstavbě nových, tentokrát uzavřených detenčních center s přísnějším režimem. Ostrované ale jejich vylodění znemožnili blokádou vlastními těly.

Protesty místní neorganizovali jen proti transportu strojů, ale i nových kontejnerů. Ty se z původně dočasných přístřešků proměnily v globální symbol permanentní přítomnosti migrantů a svou materialitou navozují představu překladiště kdesi v přístavních docích na urbánní periferii.

Kontejnery jsou jedním z viditelných znaků logistiky hotspotů. Jak píše odbornice na politiku globální cirkulace Charmaine Chua, fyzická podoba kontejneru vychází z jeho skladebnosti – představme si, že je součástí nějaké daleko větší stavebnice. Tou je mezinárodní přepravní infrastruktura, která zajišťuje globální výměnu a spotřebu komodit. A právě kontejner tvoří její klíčový prvek.

Vynález kontejneru totiž mezinárodní přepravě umožnil minimalizovat nebezpečí možného narušení hladkého průběhu transportu a tím i finančních ztrát. Výrazně tak přispěl k rozvoji globální výměny zboží.

Jak ukazuje filmař Allan Sekula ve své rané kritice globálního kapitalismu – fotoeseji Fish Story (1995), hlavní funkcí kontejnerů je přitom potlačit pachy uvnitř přechovávaných věcí. Podobně jsou od okolí ostrova vylučováni nežádoucí běženci, obyvatelé kontejnerů.

Kontejnery proto v důsledku symbolizují oddělení jejich obyvatel od zbytku světa a jejich a odsunutí, mísí se v nich totiž hned dvojí sociální vyloučení – odloučení migrantů od lokality původu a zároveň od místních Řeků, potažmo od svědomí Evropanů. Zároveň zpřítomňují proměnu dočasnosti na trvalost, proměnu živého těla v překladový materiál.

Vraťte nám zpět naše ostrovy

V červenci minulého roku nahradila levicovou Syrizu v čele Řecka pravicová Nová demokracie. Premiérem se stal bývalý bankéř Kyriakos Mitsotakis, který se antimigračními zákony rozhodl výrazně snížit počty migrantů dosáhnuvších pevninského Řecka. Mitsotakis sice slíbil zachránit Řeky na pevnině před stěhováním migrantů z ostrovů, zapomněl ovšem na ostrovany, kteří se v důsledku trvající migrace z tureckých břehů museli vyrovnávat se stále větším počtem příchozích.

Jak jsem již uvedl, kalich jejich trpělivosti vůči přehlíživé politice Athén a Evropské unie přetekl na přelomu roku. Na protimigračních demonstracích transparenty s nápisy „Vraťte nám zpět naše ostrovy! Chceme zpět naše životy“! dali tehdy ostrované jasně najevo, že už mají všeho po krk.

V lednu a únoru se k protestům přidala ostrovní generální stávka s podporou Kostase Moutzourise, regionálního guvernéra Severní egejské oblasti. Pod ni spadají i ostrovy Lesbos, Chios a Samos.

Nejvíce vyostřené nálady už měsíce panují na Samosu, rodišti Pythagora. Může za to poloha hotspotu s migranty, který přímo navazuje na okraj přístavu Vathy, hlavního města ostrova. Protesty místních podněcoval starosta města Angelopoulos.

Na místě jsem měl možnost hovořit s jeho zástupcem, který se k odporu proti budování nového uzavřeného detenčního centra rovněž přihlásil. „Už dávno jsme překročili únosnou mez. Nejhorší je, že jsme v tom zůstali sami, nepomůže nám ani vláda, ani EU,“ trpce pronáší za svým úřednickým stolem ve Vathy.

Nejistota z budoucího vývoje je patrná i ze slov Nikose. Tohoto místního kavárníka potkávám, když odpočívá na lavičce před svým podnikem. Žádné hosty dnes nemá.

„Tady nevíme, co bude zítra. Nikdo s námi nekomunikuje, jaké nejhorší varianty mohou nastat, nikoho to nezajímá. Prostě se jen zkouší líbivá řešení, na která lidi slyší – plovoucí bariéra a jiné blbosti. Každý ví, že nic takového nemůže v praxi fungovat,“ naráží Nikos na jeden z populistických nápadů vlády.

Spočívá v plánu vybudovat plovoucí hraniční bariéru, jež by zabránila lodím s migranty dostat se do řeckých teritoriálních vod. V nich za ně Řecko dle mezinárodního práva musí převzít zodpovědnost.

Jde o jeden z mnoha pokusů vlády Nové demokracie, jak vyslat migrantům signál, že zde nejsou vítáni. Už předtím ministr migrace Mitarakis zamezil zákonem žadatelům o azyl možnost získat v Řecku zdravotní pojištění a tím i přístup ke zdravotní péči.

Ochranu hranic následně posílil zvýšeným počtem hlídkových plavidel a nyní se snaží běžence důsledněji deportovat do Turecka nebo jejich země původu. Deklarovaným cílem je deportovat dvě stě osob týdně, oproti předchozímu průměru deset osob.

V lednu letošního roku navíc vstoupil v platnost nový azylový zákon vedoucí ke zrychlení azylového řízení, jehož účelem je ztížit migrantům možnost podat odvolání proti případnému odmítavému azylovém stanovisku. Podle něj musí být výsledek řízení vynesen do osmadvaceti dnů včetně odvolání.

Proti tomu vystoupily lidskoprávní organizace. Argumentují, že takto rychle není možné žádosti o azyl posoudit, natožpak se během šibeniční lhůty odvolat v případě odmítnutí.

Řecké ministerstvo migrace a azylu a orgány Evropské unie tímto zdáním regulérního azylového řízení vytvářejí legální nástroj, jak migranty zastavit ještě před prahem Evropy. Evropské ideály definované solidaritou s potřebnými, lidskými právy a metaforou přístavu pro oběti válečných konfliktů a násilí se rozpouštějí ve změti byrokracie, lhostejnosti a nedostatku politické vůle.

Znovu tak vyplouvají na povrch tragické důsledky dohody mezi Evropskou unií a Tureckem. Z uprchlíků se stávají rukojmí evropské migrační politiky, potažmo antimigračních nálad evropských zemí.

Vedle aktuálních bojů proti hotspotům a nově budovaným detenčním centrům ve vnitrozemí ostrovů, které jsou v důsledku ostrou kritikou migrační politiky Evropské unie, se místní těžce vyrovnávají i s dalšími následky migrační krize. Doléhá na ně ekonomický propad v důsledku výrazného poklesu ostrovního turismu a narušení vlastního životního rytmu.

„Člověk rozumí problémům druhých lidí, až když se stanou jeho problémem,“ začne se Manolis svěřovat na terase jeho malého domu, odkud pozorujeme dění v místním přístavu. Jsme na samém okraji sedmitisícového Vathy.

Zatímco v minulosti ostrov plnil stránky turistických bulletinů zvoucích návštěvníky k nikým nerušené degustaci místního vína a odpočinku, v posledních čtyřech letech se společně s dalšími řeckými ostrovy – Lesbem, Chiosem, Kosem a Lerosem – mnohem častěji ocital v rubrikách řešících „migrační krizi“. Původní kapacita hotspotu čítá přesně 648 osob, v současnosti se z něj ale stal slum s devíti tisíci běženci.

Manolis se na Samosu narodil a společně se svou ženou Katarinou vychovává dvanáctiletého syna Nicholase. Celý život pracoval jako elektrikář, zakázky obvykle získával od ostrovanů orientujících se na turistický ruch. Nyní však o práci nezavadí. Před časem jej ale dočasně zachránila nabídka řecké armády – najala ho na dva měsíce jako technického pracovníka hotspotu.

Přestože je neděle, právě mu volají z tábora, aby přijel namontovat elektrické kabely, které někdo ukradl. „Tohle řeším furt,“ utrousí s kyselým úsměvem a společně vyrážíme přes město na jeho druhý konec, kde se hotspot nachází.

„Říkal jsem si: ‚Tak, teď ve svých čtyřiceti vybuduju něco velkého.‘ Dospěješ prostě už do věku, kde chceš svůj život posunout dále, ale celá ta krize tě tlačí ke zdi. Nikoho z Atén ani Evropské unie nezajímají potřeby místních, nikoho nezajímá tenhle kopec odpadků, který už nikdo neuklidí, nikoho nezajímá, že to tady už nebude jako předtím, že soused musel zavřít restauraci a nemá z čeho žít, že v místní nemocnici tvému synovi neposkytnou dostatečnou péči, když ji potřebuje. Nemají tam ani jednu injekci!“ vypočítává, s čím vším se nyní musí potýkat, když míjíme místní nemocnici.

Na únor vane velmi teplý vítr, Vathy působí ospalým až spícím dojmem. V ulicích, restauracích ani na molu v přístavu nepobývá nikdo z místních.

„Víš, co mě nejvíce štve? O co všechno jsme přišli – měli jsme skvělou vlastní mikroekonomiku a turismus, olivy, víno, vlastní rytmus… dokonce i ten nám ukradli, však se podívej kolem sebe…,“ naráží na fakt, že městem korzují jen migranti. V táboře jich je nyní více než původních obyvatel Vathy.

Když míjíme skupinu Afghánců před nákupním střediskem, Manolis připomíná, že strach z dalších přistěhovalců byl používán jako jedna z hlavních politických karet Nové demokracie, jež jí nakonec v posledních parlamentních volbách otevřela cestu k moci. Politická rétorika se následně vpila do všech aspektů života na Samosu. Některé místní podniky například běžence odmítají obsloužit.

Z Manolisových slov začíná být zřejmé, že roste i jeho frustrace. „Vláda to nechala dojít až sem, a teď chce hledat řešení? Nesmysl! Sám nevím, jestli nějaké existuje. Ale povím ti: nikdo tu další nový tábor nechce. Migranti už musí vypadnout, prostě musí! Ať si je Evropa mezi sebe rozdělí, to přece mohlo fungovat… ne po nás chtít, ať to s Italy zvládneme sami. Podívej se na naši ekonomiku… Jak si to sakra máme dovolit?“ naráží na skutečnost ukončení relokačního programu uprchlíků.

To má na svědomí také Česká republika, když se do něj odmítla zapojit. Řecko se přitom dosud nevzpamatovalo z tíživé dluhové krize z roku 2008.

Jak se blížíme k hotspotu, míjíme na cestě stále více běženců. Jedni si jdou do přístavu zkrátit čas, jiní nakoupit základní potraviny na večeři. Mezi borovicovými lesy vidíme stovky barevných stanů lemujících bývalou vojenskou základnu.

Usedáme na plastové židle před hlavním vchodem a pozorujeme výjevy odehrávající se kolem nás. Kordon policistů vybavených štíty svou přítomností dává najevo, že jsou kdykoli připraveni zasáhnout, pokud mezi migranty vznikne jakýkoliv konflikt.

Vedle nás se hlasitě začne smát muž z Konga, který zrovna porazil v partii šachu svého kamaráda. Pozorujeme rodinu sbírající lesní bobule a listy na přípravu čaje.

„Uprchlíci vždy budou mít naději, mají i sliby vlády, zatímco my ztrácíme nervy. Jednu noc jsem kouřil na dvorku a vedle sousedovi kradli kuřata. Rozumím, že lidi mají hlad, ale majitel zase neměl žádné zastání. Není tu žádné potrestání, spravedlnost, to lidi štve nejvíce… Lidi ze všech politických stran sem přišli omrknout situaci, každý tady mluví o uprchlících a podmínkách, v jakých žijí, ale vůbec nikdo nemluví o podmínkách, ve kterých tu žijeme a pracujeme my,“ pokračuje Manolis.

Jeho rozhořčení rozumím. Zapálí si další cigaretu. „Víš co? Já se už starám jen o sebe, co jiného můžeš dělat? Dojdu z práce v táboře domů, zavřu se a mám svůj svět… Nemám teď právo na nic, zajít si do restaurace a zapálit si tam… Jediné, co máš, je všechen ten chaos a tlak kolem. Prostě mi alespoň nechte, co mám rád, můj klid,“ povídá.

Než Manolis odejde dovnitř bývalé vojenské základny, kde na něj čeká práce, důsledně mě ještě stihne varovat: „Dej si pozor na policii a armádu, klidně tě jako cizince seberou. Na tohle místo tu totiž není hrdý vůbec nikdo.“

4

Koronavirus vpadl do světa jako nezvaný host, který volně překračuje hranice a třídy, boří jistoty a staré pravdy. Podle Adriana Favella a Ettore Recchiho zároveň pandemie korunuje vzrůst nového nacionalismu. Legitimizuje jej skrze univerzální imperativ fyzického přežití populací v hranicích státu.

Zůstat v bezpečí proto ve stavu globální sanitární krize znamená zůstat znehybněn uvnitř hranic vlastního národního společenství. Co to ale znamená pro uprchlíky na řeckých ostrovech, kteří utekli z vlastního domova hledat bezpečí jinde?

Nezakryjí se spektáklem zavřených a znovuotevřených hranic ještě více otřesné životní podmínky uprchlíků držených v bezpečné vzdálenosti od evropské pevniny, jako by snad oni přestavovali hrozbu nákazy? Co se ještě musí stát, aby členské státy Evropské unie vzaly na vědomí humanitární katastrofu řeckých ostrovů a začaly situaci řešit?

Když neznají hranice viry, nesmí je znát ani solidarita

„Jsem pořád tady a pomáhám na Chiosu. V přeplněném táboře tu žije pět a půl tisíce běženců. Nařízení o sociální distanci je prostě utopie, jsi rád, že si umyješ ruce. Kvůli uzavření lidí do táborové kolektivní karantény běženci zoufale volají po dodávkách pomoci, omezující nařízení nám je ale znemožňují poskytnout. Dobrovolníci odjeli a finanční podpora přestala… Viry nemají hranice a neměla by je mít ani naše solidarita.“

Autorkou těchto slov je Ruhi původem z Bangladéše. Roky žila v Anglii a nyní již několik měsíců na Chiosu prostřednictvím své organizace poskytuje uprchlíkům humanitární pomoc, podobně jako tým dobrovolníků z Iris centre koordinovaný Janne z Norska. S oběma spolupracuje český spolek My je v tom nenecháme, který v posledních měsících stihl do uprchlických táborů díky sbírkám v České republice vyslat několik dodávek materiální pomoci.

S řidiči Vojtou a Milanem jsem v únoru během distribuce humanitární pomoci na kraji tábora Vial mluvil o tom, jakou pozici zaujímá česká vláda vůči možnosti přesunu alespoň několika desítek nezletilých nedoprovázených dětí. „Je to hanba, jak si Babiš i Hamáček neustále vymýšlejí důvody, proč není možné přijmout ani čtyřicet dětí… No a pak jen přemýšlíš, co můžeš udělat ty sám,“ odhaluje Vojta důvody, proč dlouhou cestu na Chios dobrovolně absolvoval už podruhé.

Společně s Alim zrovna organizuje frontu žen s dětmi čekajících, až na ně přijde řada. Distribuce materiální pomoci a hygienických potřeb šlape jako hodinky hlavně díky spolupráci se „spojkami“ z řad uprchlíků v táboře. Mezi ně patří i Ali ze Somálska. S dalšími uprchlíky každý den projde jeden blok tábora a rozdají v něm kartičky umožňující dostavit se na distribuci věcí v předem určený den.

Po šesti hodinách máme rozdáno. Během závěrečného meetingu v kruhu se plánuje další činnost – třídění věcí, jejich transport a distribuce ve městě, kde organizace Iris centre zajišťuje bydlení matkám s dětmi. „Během dne připluly tři malé lodě. Prioritou je co nejdříve tyto nové lidi kontaktovat, zjistit, v jakém jsou stavu a co potřebují,“ rozděluje Janne poslední úkoly a ve Vialu pro dnešek končíme.

Oknem dodávky se posunky loučíme se skupinou dětí, hrajících v prachu na cestě kuličky. Vzpomenu si na prohlášení premiéra Andreje Babiše a ministra vnitra Hamáčka odmítající byť jen pár desítek nedoprovázených dětí. Celé mi to přijde neskonale absurdní.

Vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř

Pro podmínky uprchlíků na ostrovech platí, že vždy je jen tak zle, aby mohlo být ještě hůř. Jejich už tak katastrofální situace je šířením nemoci Covid-19 ještě ztížena. Zákaz volného pohybu se přímo dotýká rovněž běženců na ostrovech – nesmí odcházet do měst nakupovat potraviny, takže jsou plně odkázáni na velmi špatnou stravu zajišťovanou v hotspotu. Jejich pohyb přitom kontrolují soukromé bezpečnostní agentury.

Kontrola pohybu se uplatňuje i udělováním pokut. Je znám těžko uvěřitelný případ, kdy se skupina migrantů sešla při oslavě narozenin poblíž vchodu do tábora, za což byla potrestána pokutou pět tisíc euro. To vše na místě, kde žije mnohonásobně více lidí, než by mělo.

Podobně absurdně znějí výzvy pronášené v několika jazycích z amplionů, jež běžencům v přeplněných táborech přikazují, aby udržovali vzájemnou sociální distanci. Není to celé jen špatný vtip, podobně jako nařizovat dodržování hygienických podmínek, když vám chybí mýdlo, a ne vždy je zajištěn přísun pitné vody? Bohužel není.

V důsledku vyhlášení výjimečného stavu v Řecku navíc muselo mnoho organizací distribuujících migrantům jídlo, ošacení, lékařskou a psychosociální péči zastavit činnost. Alespoň na dálku posílá roušky poštou uprchlíkům organizace My je v tom nenecháme, jež společně s hygienickými pomůckami dodávanými správou uprchlických táborů a zřizováním ordinací první pomoci vytváří alespoň zdání hygienické prevence.

Uprchlíci se nyní upínají k naději, že těžké časy na externích hranicích Evropy vůbec přežijí. Bez pomoci Evropské unie se toho ale dočkat ani nemusí. Myslím na zprávu od Muhammada, palestinského uprchlíka z Gazy: „Všichni teď myslí na vlastní bezpečí, ale co bude s námi?“

Obvyklá, již normalizovaná ostrakizace běženců se přehoupla do fáze pokročilého vyloučení, které už hraničí s obětováním. Je skandální, že neexistuje možnost, aby žadatelé o azyl měli stejné podmínky ochrany vlastního zdraví, jako lidé kdekoli jinde. Mnoho organizací proto apeluje na jejich evakuaci na evropskou pevninu.

I výběrová pomoc je lepší než nic

Evakuace se zatím omezila na plán přesunu šestnáct set dětí bez doprovodu pod patnáct let. Není to ale pomyslné vybírání třešniček z dortu, který je ale potřeba sníst celý? Na druhou stranu, buďme rádi alespoň za to. Česká republika se totiž zatím odmítá připojit dokonce i k tomuto aktu výběrové pomoci.

Iniciativa Češi pomáhají proto odeslala vládě a ministru vnitra Hamáčkovi otevřený dopis vyzývající kabinet premiéra Babiše, aby se Česká republika přidala k prozatím devíti státům, jež už děti přijímají. „V České republice jsou připravené náhradní rodiny a celá síť organizací a dobrovolníků. Zároveň má Česká republika i dostatečné kapacity ve specializovaných zařízeních pro děti cizinců. Věříme, že by šlo tyto prostory využít k potřebné karanténě. Naše iniciativa má také od soukromého dárce zajištěné nemalé finanční prostředky na realizaci přijetí dětí. Ze strany vedení státu by tedy šlo především o projev dobré vůle, gesto solidarity,“ píše iniciativa ve své výzvě.

Ač se mezi Řeckem a Tureckem kvůli migraci odehrává mnoho konfliktů včetně vojenských, obě země jsou jen oběťmi své geografické polohy, která je předurčuje k tomu, aby se s náporem běženců vypořádaly. Oběma zemím v podobě miliard eur ročně jen vyplácíme desátky, abychom ulevili našemu svědomí. Tak, a teď už si poraďte sami, domluveno?

Ostrovy výjimečného stavu

Ostrovy se pod nadvládu výjimečného stavu nedostaly s šířením koronaviru, ale už před několika lety. Výjimečný stav v hotspotech je dán jejich geografickou distancí od evropské pevniny. Jejím prostřednictvím se pevninským institucím podařilo zformovat takové právní regule a pravidla, jež se liší od podmínek platných v přijímacích střediscích jinde v Evropě.

Zákony i přes nepřípustné zrychlení azylového řízení přitom vytvářejí zdání jeho legality. Právní formalismus a spěch zde nepokrytě vítězí nad právem důsledného zhodnocení azylových žádostí, na jehož aplikaci prostě není čas.

Pomyslný háček v zavádění výjimečných právních regulí spočívá v tom, že svůj dočasný status mohou proměnit v trvale platný stav. Nestane se původně jen dočasně zrychlená azylová procedura trvalým nástrojem, kterým bude EU rozhodovat o životech běženců?

Podle italského filosofa práva a politiky Giorgia Agambena usilovala moderní politika vytvořit projekt jednotného a nedělitelného lidu, což s sebou nese vedlejší efekt odmítání těch, kteří jsou – často předsudečně – pokládáni za neintegrovatelné.

Pavel Rybář v Přítomnosti zdůrazňuje Agambenovu tezi, podle níž se stát přesně v momentě, kdy „politický systém moderního národo-státu vstupuje do vleklé krize, rozhodne zařadit mezi své úkoly péči o biologický život národa“. Pro takto zrozenou biopolitiku přitom byla konstitutivní figura člověka „bez státní příslušnosti“ – uprchlíka, která svým statusem rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem.

Uprchlík se tak stává z marginální postavy klíčovým aktérem zviditelňujícím krizi moderního národního státu, který propadá znepokojení při představě, že i uprchlíci mohou mít svá práva. Protože jsou práva člověka ztotožňována s právy občana státu, platí rovnice „každý občan je člověk, ale ne každý člověk je občan“.

Co si ale počít v konfrontaci s těmito ne-občany (Non-citizens), lidmi bez státní příslušnosti (Stateless Persons), které suverén odmítá zahrnout do rámce konceptu národního státu? Stát pro udržení fikce vlastní suverenity své znepokojivé zjištění překládá do jazyka biopolitiky – snaží se o pronikání své nadvlády do života společnosti a vykazuje tendenci k vyhlášení výjimečného stavu, aby se zabránilo ohrožení bezpečnosti.

Co způsobuje propustnost hranic?

Vyhlášení výjimečného stavu jsem zažil v srpnu 2015 na makedonsko-řeckých hranicích a v Maďarsku. V obou případech měl vytvořit podmínky pro rychlou reakci na vnější nebezpečí a v obou případech jej měla ztělesňovat „masa neobčanů“ – uprchlíků ohrožujících společenství občanů.

Nikdy nezapomenu na následky, které to způsobilo: na protiprávní a násilné noční deportace uprchlíků na řecko-makedonských hranicích, na to, jak byli uprchlíci nazíráni jako nebezpečí přenosu infekcí, jak byli dehumanizovaní do formy nákazy. Nikdy proto nezapomenu ani na to, jak se běžnou součástí uniformy maďarské pohraniční stráže staly roušky.

Moc národních států se neuplatňuje v jejich centru, ale na úplném okraji – na hranicích. Ty mají jednu důležitou vlastnost. Nejsou nikdy zcela nepropustné. Jejich částečná poréznost pohání možnost neustále vytvářet a legitimizovat restrikce a kontroly přeshraničního pohybu, migraci a migranty ilegalizovat. Vidíte ty migranty, jak přecházejí hranice? Musíme vytvořit aparát, kterým je budeme hlídat! Pohyb běženců totiž hranice zpochybňuje a tím zároveň podrývá statický stát.

V minulosti jsme byli mnohokrát svědky snah spojovat migranty s nositeli nákazy. Figuru migranta jsme ztotožnili s virem ohrožujícím národní tělo. To se děje i nyní.

Matteo Salvini nedávno přenašeče koronaviru našel v přistěhovalcích z Afriky, Viktor Orbán zase v íránských žadatelích o azyl na hranicích Maďarska. Řecká vláda potom podobně jako Orbán výjimečný stav využila k suspendaci práva na azyl trvající po celé dva měsíce.

Hranice jako imunitní systém a krize autoimunity

O hranicích Evropy ve Středozemním moři a jejich uplatňování můžeme s italským filozofem Robertem Espositem uvažovat jako o imunitním systému. Roberto Esposito varuje před projevy nadměrné imunitní obrany – před pokusy o změnu vnímání úrovně rizika s cílem odůvodnit potřebu osobní ochrany.

Toho jsme podle něj svědky například v neurotické snaze o maximální bezpečnost ze strany Západu v souvislosti s válkou proti terorismu nebo sekuritizací migrace na hranicích. Hranice totiž dokážou vybudit obranné reakce před možným rizikem a zároveň mají potenciál tuto obrannou funkci vyvinout v nadměrné, často agresivně militaristické podobě.

Apel pohraniční bezpečnosti může chránit životy některých migrantů pomocí záchranných praktik například pobřežní stráže, stejně tak je ale ohrožuje, nebo dokonce zabíjí. Je známým faktem, že důsledkem protiprávního vytlačování migrantů řeckými, bulharskými nebo chorvatskými pohraničníky je smrt nemalého počtu běženců.

Příčinou smrti je opouštění migrantů v život ohrožujících mořských vodách – řecká a evropská pobřežní stráž mnohdy volání o pomoc ignorují. O tom, že existují případy záměrné neaktivity aktérů správy hranic, se můžeme přesvědčit například v sugestivní investigativní práci Forensic Architecture.

Přehnané imunitní reakce těla národního státu vede ke zhoršování příznaků potenciální hrozby z neznámého. V organismu Evropské unie nebo národních států se pak hromadí napětí, strach, katastrofické představy o vnějším světě a jeho reprezentantech – migrantech. Evropa trpí krizí autoimunity.

Druhá strana naděje

Domnívám se, že právě toho jsme svědky minimálně od roku 2015. Evropa by měla uznat autonomii migrace, tedy migraci jako přirozený proces, bez něhož by konečně nebylo ani hranic a ilegálních migrantů.

Jednou z prvních cest by mělo být zaručení důstojných životních podmínek řádných čekatelů na rozhodnutí o přidělení azylu. A samozřejmě také azylového procesu v hotspotech, který nebude odmítat běžence jen na základě jejich národnosti.

Trajekt se cestou mezi ostrovy silně kolébá, vlny působí závrať. Pravé straně obzoru dominuje pobřeží Turecka, levé břehy řeckých ostrovů. Z pravé strany před sto lety připlouvali Řekové z Malé Asie po řecko-turecké válce. I tehdy levá strana symbolizovala pro uprchlíky naději.

Nedopusťme, aby i ona utonula v místech, která nechceme vidět.

Text vznikl s podporou Strategie AV21 „Společnost v pohybu a veřejné politiky“. Verzi s fotografickým doprovodem a odkazy na díla citovaných autorů najdete v Deníku Referendum, jemuž děkujeme za svolení text publikovat.

Autor je vědecký pracovník Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Badatelský zájem o Čechy v zahraničí představuje rozhovor v knize 100× Desert (EMAN 2017).