Před třiceti léty, na jaře 1990, ještě před prvními svobodnými volbami, si prezident Václav Havel nechal prolustrovat lidi, kteří vstoupili do politiky, mimo jiné do vlády národního porozumění, ve které byl premiérem Marián Čalfa a která působila od 10. prosince 1989 do 27. června 1990. A tu se ukázalo, že někteří členové vlády i další porevoluční politici byli před rokem 1989 tajnými spolupracovníky (agenty) StB.
Ve vládě národního porozumění se stal ministrem kultury (a místopředsedou) synodní senior, hlava Českobratrské církve evangelické (dále ČCE) Josef Hromádka. Pro mnoho členů této církve to byl velký bonus k nastalé svobodě, asi ve smyslu „Do nedávna po nás šlapali, a teď náš představitel sedí ve vládě.“ Jen malá menšina členů církve si od počátku uvědomovala, že jde o střet zájmů, v němž je synodní senior svým vládním angažmá omezen ve svobodném zastupování církve navenek. Rozpor se vyhrotil v době, kdy se mezi pozitivně lustrovanými objevilo i Hromádkovo jméno. Tehdy se konalo v Hradišti u Nasavrk porevoluční sejití dříve nonkonformních farářů. Informace o Hromádkově spolupráci s StB tu vzbudila velký rozruch. Vyústil ve vytvoření čtyřčlenné skupiny, která měla Hromádku přesvědčit, aby na úřad synodního seniora rezignoval. Byl jsem jejím členem. Protože jsem nechtěl Hromádkovi křivdit (informace o jeho spolupráci byly poněkud mlhavé), prostřednictvím známých jsem si zařídil slyšení u Jana Rumla, který byl v té době ředitelem Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (předchůdce dnešní BIS). Rumla jsem požádal o upřesnění informací o Hromádkově spolupráci. Řekl, že se na to podívá, ať mu druhý den zatelefonuju. Když jsem mu potom volal, řekl mi, že Hromádka byl skutečně aktivním agentem. A dále mi pověděl, jaké měl krycí jméno a kdy přesně podepsal spolupráci (vázací akt), aby bylo zřejmé, že máme podložené informace. A připojil, že kdyby Hromádkovi tyto argumenty nestačily, ať mu zatelefonuje, že mu toho poví víc. Naše skupina se s Hromádkou sešla vícekrát, a to i v době, kdy už po volbách ve vládě nebyl, kdy ale stejně bylo nabíledni, že jako bývalý agent by neměl být v čele církve. Bylo před podzimním synodem, kdy si měl Hromádka dořešit svou kauzu, kdy se mělo též jednat o lustracích všech vyšších církevních funkcionářů. Chtěl jsem mít v té věci jasno, proto jsem se Rumla na setkání signatářů Charty 77 zeptal, proč bychom v církvi měli výše postavené funkcionáře lustrovat. A Ruml mi řekl, že jsou vydíratelní, proto že by se lustrovat mělo. Dal jsem mu za pravdu. Pokud jde o jednání naší nátlakové skupiny s Hromádkou, nebylo to jednoduché. Mimo jiné hned zpočátku řekl, že Ruml překročil své pravomoci, když nám sdělil fakta o jeho spolupráci. Když pak o spolupráci mluvil, prezentoval ji jako diskuze na úrovni s inteligentními lidmi. Vůbec se mu nechtělo opustit místo v čele církve, pro které ostatně byl dobře vybaven svou církevní minulostí i intelektuálními schopnostmi. Nicméně, když se později (před synodem) při jednání s naší nátlakovou skupinou zdálo, že uznává spolupráci s StB jako překážku pro pokračování v práci synodního seniora, evidentně čelil i opačnému tlaku mnoha lidí z ČCE, aby ve funkci zůstal a nenechal se ovlivňovat těmi disidentskými fanatiky. Ještě na synodu se pod dvojím protikladným tlakem rozhodoval, nakonec na místo synodního seniora rezignoval. Farářem zůstal (což bylo i v souladu s postojem naší nátlakové skupiny). Později byl zvolen i seniorem, ovšem jen na regionální, nikoliv na celocírkevní úrovni. O tomto příběhu Josefa Hromádky nepíši proto, že bych ho chtěl postavit na pranýř, odsoudit, ale proto, abych ukázal, jaké neblahé životní důsledky měla spolupráce s komunistickou tajnou policií i v době, kdy komunisté už u moci nebyli.
Než se budu podrobněji věnovat působení StB, připomenu, že církve byly před listopadem 1989 u nás státní správou důsledně kontrolovány a tvrdě omezovány. V pozadí stála proticírkevní politika vládnoucí komunistické strany; tuto proticírkevní politiku skrytě organizovala státní tajná bezpečnost (StB). Někteří faráři i další členové církve byli estébáky vyslýcháni a nuceni ke spolupráci (k udávání). Občas někdo nátlaku podlehl. StB ale také určovala pracovní náplň státních úředníků, kteří byli veřejnými nadřízenými farářů a dohlížiteli na život církve. Šlo o tak zvané církevní tajemníky (báli se estébáků víc než našinec). Přímými nadřízenými farářů byli okresní církevní tajemníci, komunističtí úředníci na okresních národních výborech (ONV). Faráři byli též zaměstnanci ONV, církevní tajemníci rozhodovali o jejich platu (malém, nebo ještě menším) a schvalovali spoustu věcí, které faráři dělali (například si museli nechat schválit dopis členům sboru, než ho rozeslali, museli žádat o souhlas, když měl ve sboru kázat kolega, museli žádat o souhlas pro všechny výjimečné akce, museli pravidelně předkládat výkazy o hospodaření sboru atd.). Okresní církevní tajemníci měli nadřízeného krajského církevního tajemníka, který je kontroloval a řídil a rozhodoval o závažných věcech (například o konání větších církevních akcí, také o tom, zda ten, či onen farář může působit na konkrétním sboru atd.). Z církevní strany byli v ČCE pro krajské církevní tajemníky partnery k jednání senioři, jinde biskupové. Na vrcholu pyramidy bylo církevní oddělení na ministerstvu kultury, kam byly k jednání zvány osobnosti stojící v čele církve (u nás synodní rada). Mezi okresními církevními tajemníky se vyskytli někdy i lidé, kteří aktivně neškodili. Ovšem báli se nadřízených a zejména estébáků, takže nějakou velkou podporu od nich našinec nemohl čekat. Nicméně skrytou dobrou vůli ano. Já jsem po několik let takového okresního církevního tajemníka měl. Ale většina okresních církevních tajemníků se chovala nepřátelsky. Nebo alespoň komisně. Krajští církevní tajemníci byli vždy kovaní utlačovatelé církví. V pozadí byli estébáci vytvářející proticírkevní politiku dle přání vedení komunistické strany.
Synod ČCE na podzim 1990 na základě návrhu některých poslanců jednal o lustracích vyšších církevních funkcionářů a odmítl je. Ve hře byl i názor, že spolupráce církevních pracovníků s StB by neměla být řešena plošně, ale v rámci církve neveřejně pastoračně, každý případ zvlášť. Ve společnosti pak v případě potřeby by kauza po kauze měla být řešena před soudem. Pastorační přístup na synodu zvítězil, lustrace neprošly. Pokud je mi ovšem známo, na počátku devadesátých let v ČCE k žádnému serióznímu pastoračnímu projednávání jednotlivých kauz spolupráce církevních pracovníků s StB nedošlo. Nikomu se do toho nechtělo, a když synod adresně neuložil povinnost realizovat takové pastorační rozhovory tak, že by přinejmenším byly registrovány, aby bylo jisté, že proběhly, nic se nedělo. Spolupracovníci StB (faráři a další církevní pracovníci, nebylo jich úplně málo) zpravidla měli v církevním prostředí své funkce, svoje postavení, tedy i určitou vážnost; měli své příbuzné a mnohé další přátelé, kteří nechtěli takovým věcem ani naslouchat; ve hře byla i vzpomínka na dobu před rokem 1989, kdy v české (i církevní) společnosti bylo obvyklé to s komunistickou státní mocí nějak skoulet, neříkat něco ideologicky závadné a přitom si v soukromí myslet svoje; bylo běžné nedráždit státní moc („netahat tygra za fousy“ se také říkávalo), neohrozit tak práci církve, ovšem také svoje postavení, výši svých příjmů, možnost vycestovat do zahraničí a další výhody, mimo jiné neohrozit studium svých dětí – na tom komunisté mnohé lidi „znormalizovali“. Nu, a protože takové chování bylo běžné, většinu lidí nepohoršovala po revoluci ani odhalená spolupráce s StB. Brzo totiž bylo možné dozvědět se z Cibulkových seznamů, kdo s StB spolupracoval; šlo o seznamy jmen spolupracovníků získané a zveřejněné poněkud pokoutně, neboť legální přístup do těchto databází tehdy neexistoval. Dnes existují na internetu veřejně přístupné jmenné seznamy spolupracovníků StB, vedené státním Archivem bezpečnostních složek. Navíc ti, kdo byli sledováni, jejich blízcí příbuzní, či historičtí badatelé, mohou v tomtéž archivu získat přístup k podrobnějším písemnostem, například k osobním spisům, výslechovým protokolům, hlášením o sledovaném člověku na vyšší místa atd. (pokud tyto písemnosti nebyly na podzim 1989 skartovány, což se ve velkém rozsahu stalo).
Ještě pár slov k porevolučnímu omlouvání spolupracovníků StB. Za oním omlouváním byl pocit, že o nic hrozného nešlo. Vždyť na nějaký kompromis se musí v reálném životě často přistoupit. Před rokem 1989 k takovým kompromisům vedla především snaha dobře vyjít s představiteli státní moci (v případě farářů s církevními tajemníky a někdy i s estébáky). Faráři a další církevní pracovníci, zejména ti, kteří měli nějaké vyšší církevní funkce, si zřejmě ospravedlňovali svou poddajnost a vstřícnost vůči církevním tajemníkům a estébákům v tom smyslu, že se jedná o kompromis, sice nepříjemný a pochybný, ale potřebný, aby nebyla ohrožena práce církve. Jak je to s kompromisy? Mohou být různé. Ve svobodné společnosti, v právním státě, jsou kompromisy nezbytnou součástí jednání o veřejných záležitostech, počínaje komunální úrovní, přes jednání podnikatelů s odbory, až po jednání v parlamentu a na vládní i mezinárodní úrovni. Ani na konventech a synodech ČCE, odehrávajících se dnes ve svobodné atmosféře, to bez kompromisů nejde. Jak tomu ale bylo v nedemokratické společnosti před rokem 1989? Tehdy se často jednalo o kompromisy, kdy se mísil strach s dalšími pohnutkami, třeba i se snahou dosáhnout něčeho pozitivního (mimo jiné udržet legální postavení církve a umožnit konání církevních akcí). Kompromisy to ovšem byly různé. Dělím si je do tří skupin.
Do první skupiny patřily kompromisy řekněme organizační. Při prosazování konkrétního dobrého cíle se něco muselo zamlčet, či jinak nazvat, aby rigidní ideologický dohled věc nezmařil. Například někteří autoři či překladatelé publikovali svá díla pod cizím jménem, protože jinak by dílo nespatřilo světlo světa. Nebo bývalí skauti působili v turistických oddílech, kde s dětmi pracovali po svém. Atd. I v církvi se při organizování různých aktivit postupovalo tímto způsobem. Například vzdělávací aktivity určené všem členům, které církve nesměly organizovat, se ve skutečnosti konaly a skrývaly za různým „školením“ církevních pracovníků. Neboť taková školení tehdejší režim uznával za možná i v církvi. A tak vzdělavatelné aktivity, určené všem členům, ba i nečlenům církve, byly církevním tajemníkům nahlášeny ke schválení například jako školení členů staršovstev (tak vznikl dodnes užívaný název „presbyterní konference“). Nebo jako „školení křesťanské služby sborů ČCE“ (sociálních aktivit povolených pouze uvnitř farního sboru); tato „školení“ skrývala například témata psychologická (o výchově dětí, o rodinných vztazích atd.), při čemž vyslechnout si přednášky chodili mnozí lidé, nejen ti pověření křesťanskou službou. Zejména při organizování akcí pro mládež bylo třeba leccos zatajit, nahlásit jinak, nebo nenahlásit vůbec a pak o tom zbytečně nemluvit. Je zřejmé, že tyto „organizační kompromisy“ znamenaly zatajování a lhaní. Pro mne však, v situaci absurdního ideologického dohledu a zakazování prospěšných věcí, toto lhaní a zatajování bylo mravně omluvitelné.
Do druhé, méně omluvitelné skupiny, patřily kompromisy týkající se vlastního přesvědčení, vlastních názorů a postojů k vládnoucí ideologií a k veřejnému lhaní. Například k lhaní o dějinách a historických postavách, o církvích atd. Či k lhaní o současných společenských a ekonomických problémech, o porušování lidských práv a podobně. Vyjádřit se k takovým záležitostem veřejně (například na pracovišti, či ve škole, také v kostele) a přitom otevřeně, navzdory dobovým ideologickým výmyslům, znamenalo riskovat problém se státní mocí. Proto bylo obvyklé, že lidé, zvláště ti vzdělanější, na veřejnosti mluvili tak, jak tehdejší vládci čekali, navzdory osobnímu přesvědčení a vědomostem. Kdežto mezi blízkými a spřízněnými lidmi svoje skutečné smýšlení neskrývali. Tento názorový kompromis s panující ideologií se mi jevil jako obtížněji omluvitelný. Zejména u vzdělaných a veřejně známých osob, podle nichž se mnozí další orientují (platilo to i o farářích). Neboť vzdělání, širší rozhled a veřejné působení zavazují k pravdivosti.
Třetí skupinu tvořily pro mne nepřijatelné etické kompromisy na úkor vztahů kolegiálních, přátelských, ba i příbuzenských. A o to právě šlo při činnosti tajných spolupracovníků, kteří svým řídícím důstojníkům z StB podávali informace o lidech ze zaměstnání, z bydliště, ze zájmových seskupení a také z církve, někdy i z vlastní rodiny. Přičemž byli estébáky zavázáni k mlčení o své spolupráci a v naprosté většině případů skutečně mlčeli. Takže ti, o jejichž názorech, vztazích a činnosti s estébáky mluvili, o tom nevěděli. A protože se tajná policie snažila sledovat dění v celé společnosti, měla spolupracovníků mnoho (říká se, že v průměru byl agentem každý desátý dospělý Čech). Jak při tom vypadal jejich kompromis se svědomím, těžko říci. Bylo to zřejmě různé. Konec konců i mezi spolupracovníky byly rozdíly v tom, jak estébákům na jejich dotazy odpovídali: někteří více, jiní méně udavačsky. Ovšem zcela vymyšlené odpovědi bývaly většinou odhaleny, protože StB ke kontrole svých agentů měla prostředky (další agenty, odposlechy atd.). A takové odhalení mělo za následek výhrůžky. Řídícím důstojníkům tedy agenti požadované informace podávali, i když někdy s větší, někdy menší ochotou. Spolupráci s StB, která znamenala zneužívání důvěry kolegů a přátel, nelze tedy omlouvat tím, že při ní o nic vážného nešlo.
Nyní se zastavím u vzniku spolupráce s StB. Estébáci si nějaké potenciální agenty vyhlédli v prostředí, které je zajímalo, a potom se pokusili tyto osoby ke spolupráci přimět. Obvykle vydíráním. Někdy šlo o bývalé vězně (i politické), kteří se stávali spolupracovníky, aby se vymanili z tíživé vězeňské situace, nebo kteří měli strach, aby se do vězení znovu nedostali. Nebo šlo o lidi, kteří měli nějakou utajenou slabinu: např. měli milenecký vztah, či byli homosexuálně orientovaní; v nefarářských profesích také mohlo jít o nějaký pracovní, třeba finanční prohřešek. Nu a estébáci hrozili, že se utajovaná slabina stane veřejně známou. Či ti vydíraní žádné utajené slabiny ani neměli, ale měli třeba blízké příbuzné v zahraničí a čelili hrozbě, že jim bude znemožněno se s nimi vídat. Čelili i výhrůžkám, že jim bude znemožněn kariérní postup odpovídající vzdělání, nebo že děti se nedostanou na střední, či vysokou školu. Když se estébákům podařilo vyhlédnuté osoby ke spolupráci přimět, zařizovali pak některým všelijaké výhody. Především vyšší příjem, ale i kariérní postup, možnost cestovat do zahraničí atd. Jen výjimečně se spolupracovníky stávali lidé dobrovolně, na základě svého souznění s komunistickými ideály. Pokud šlo o spolupráci od počátku dobrovolnou, byly spíš ve hře hmotné výhody a kariérismus. Nicméně častěji, a v církvi téměř vždy, bylo na počátku vydírání.
A co se dělo po revoluci, v době, kdy na vedoucích místech státní správy proběhly lustrace, v době, kdy se jména agentů objevila v Cibulkových seznamech? Pro sledované osoby to bylo překvapením a zklamáním, leckteré mezilidské vztahy se zkomplikovaly, ochladly. V případě osob s vyšším postavením, které byly prolustrovány a svoje posty kvůli spolupráci s StB měly opustit, nebo se dostaly do médií, docházelo občas k soudním jednáním, kde se bývalí agenti snažili očistit tvrzením, že se do seznamu tajných spolupracovníků dostali nevinně, aniž by se ke spolupráci zavázali, že důstojníci StB je do seznamu připsali, aby budili dojem, že mají dobré pracovní výsledky. Soudy, které potřebují pro své jednání důkazní materiál, ovšem byly ve složité situaci, protože podrobnější písemné materiály, týkající se spolupráce, byly většinou na podzim 1989 skartovány (zejména estébácké záznamy z doby normalizace, záznamy týkající se tak zvaných živých kauz). Rozhodujícími se proto u soudu stávala svědectví bývalých řídících důstojníků StB, kteří kdysi měli agenty na starost, a ti u soudu tvrdili, že zápisy do seznamu spolupracovníků skutečně zfalšovali. Mám za to, že ti důstojníci tak svědčili ze škodolibosti, z nepřátelství k porevolučnímu režimu, možná i na základě jakéhosi přátelství s bývalými agenty, které vzniklo během spolupráce; a samozřejmě na základě finanční zkorumpovanosti ze strany bývalých agentů, kteří se kvůli zápisu v seznamu tajných spolupracovníků soudili, protože měli co ztratit.
V devadesátých létech, kdy byly zápisy do registru spolupracovníků často přetřásány, jsem slyšel přednášku tehdy vysoce postaveného pracovníka ministerstva vnitra, který mluvil i o této záležitosti. A říkal, že registrace tajných spolupracovníků řídícími důstojníky StB falšována být nemohla, neboť byla systémově velmi dobře kontrolována. Dále však pověděl, že byly rozdíly v motivaci ke spolupráci a také v ochotě vyhovět požadavkům řídících důstojníků. Jako příklad uvedl příběh inženýra, v jehož podniku StB chtěla mít tajného spolupracovníka. Dotyčný inženýr byl vytipován, aby k tajné spolupráci byl donucen. Měl totiž dcerku s těžkým astmatem, se kterou jezdil každý rok k moři do Jugoslávie, kde se její zdravotní stav vždy zlepšil. Cesty do Jugoslávie tehdy ovšem musely být vždy znova schváleny bezpečnostními orgány (z Jugoslávie bylo možné uprchnout do Itálie, tedy na druhou stranu železné opony, s menším rizikem než přímo z Československa). Inženýr schválení cesty opět obdržel, když však s dcerkou přišel na letiště, čekali tam na něj estébáci a žádali ho o spolupráci. Inženýr nejprve odmítl, když mu však bylo řečeno, že do Jugoslávie s dcerkou nepoletí ani v ten den, ani nikdy jindy, s tajnou spoluprací nakonec souhlasil. Ale horlivým spolupracovníkem se nestal.
Vím z našeho církevního prostředí o několika případech, kdy spolupráce agenta byla estébáky ukončena, protože nepřinášela výsledky (agent neposkytoval žádané informace). A vím i o velmi vzácných případech z naší církve, že agent šel do sebe a spolupráci ukončil sám. Byly to ovšem výjimečné případy, ve velké většině agenti spolupracovali až do listopadu 1989, ať více, či méně aktivně.
Tu mi dovolte ještě poznámku. Jak bylo výše řečeno, tajná spolupráce s StB byla vždy morálně problematická, někdy ve velké míře. Ale nezapomínejme, že příběh skoro každého agenta začínal estébáckým nátlakem. Většinou nevybíravým. Bez toho by agentů v církvi i jinde bylo mnohem méně. Primárně se jako svině chovali estébáci, kteří si svoje povolání sami vybrali a byli dobře placeni. A nezapomínejme ani, že na pozadí byla tehdejší politika KSČ, totiž snaha mít pod kontrolou všechno dění, ba i myšlení lidí. Pokud pak šlo o sledování církví, hrála roli i komunistická tradiční proticírkevní ideologie. Církvím se proto muselo škodit. Estébáci, i když si svou profesi sami vybrali, museli poslouchat nadřízené a skrze ně také vedení KSČ, tedy i respektovat vládnoucí ideologii.
Jak tedy dnes, více než třicet let po konci komunistického režimu v naší vlasti, hledět na agentskou problematiku? Na jedné straně to příliš mnoho lidí nezajímá. Vždyť i za vlády komunistů spousta lidí o těchto věcech ani nevěděla, a když ano, tak si s tím těžkou hlavu nedělala a prostě se držela stranou. Nu a pak tu jsou ti, kteří estébácký nátlak znali z vlastní zkušenosti. Ti, kteří se nechali dotlačit k nějaké spolupráci, třeba i neochotné, si po roce 1989 oddechli. A ti, kdo drželi statečné občanské postoje a necouvli před nátlakem a museli v různé míře snášet represe (např. ztrátu dobrého zaměstnání, případně věznění, znemožnění studia dětí na střední, či vysoké škole atd.), ti si také oddechli. Ale zároveň čekali, že bývalí agenti alespoň přiznají svou vinu. Že učiní pokání. To se však prakticky vůbec nestávalo. Ani v našem církevním prostředí. Při tom se (na základě Cibulkových seznamů) vědělo, kdo s StB spolupracoval.
Jak to tedy je s přiznáním viny? O jakou vinu se jedná a kdo ji má posuzovat? Kdo může po skončení totalitního režimu takovéto provinění potrestat? Pouze soud, a to v případě, kdy na základě důkazního materiálu v konkrétní kauze rozpozná i vinu kriminální. Což se ovšem po skončení evropských totalitních režimů (fašistických, nacistického i komunistických) často dělo v omezené míře a i lidé, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti, mnohdy trestu unikli. Bylo tomu tak i v naší vlasti po roce 1989, kdy se až do ztracena protahovalo vyšetřování a soudní projednání zločinů proti lidskosti (kolikrát ani vyšetřování nezačalo). Šlo například o vládní činitele a vojáky odpovědné za zabíjení lidí pokoušejících se uprchnout za hranice, šlo o prokurátory a soudce posílající na popravu nebo do dlouholetého žaláře lidi za politické provinění, které by v civilizované zemi nebylo trestáno vůbec, nebo pouze mírně (o to šlo zejména ve stalinistickém období). Šlo o vyšetřovatele a bachaře mučící vězně. A tak dále. V takovýchto kauzách bylo většinou možné uplatňovat i před rokem 1989 platící zákony, ale jak řečeno, dělo se to jen v malé míře a většinou to nebylo dotaženo až k soudnímu potrestání. Byla to chyba, protože tak se mezi lidmi nepěstovalo povědomí o tom, co se ve slušné společnosti nedělá. Proto je třeba o oněch nepotrestaných zločinech psát a mluvit. Tak, jak je tomu někdy v literatuře, uměleckých dílech a také v historických pracích.
Pokud však jde o tajnou spolupráci s StB, tak až na vzácné výjimky, kdy agenti byli fakticky spoluodpovědní za zločiny proti lidskosti, nešlo o jednání postižitelné jako kriminální čin. Šlo ve větší, či menší míře o nemorální jednání, postižitelné jen uzákoněnými lustracemi osob na vyjmenovaných vysokých společenských postech (ony vysoce postavené osoby mohly být vydírány, a proto na svých postech škodit). Většina tohoto nemorálního jednání nebyla lustracemi dotčena a bylo jen na bývalých agentech, zda rozpoznali ve svědomí, že chybovali. Těžko říci, kolik jich to rozpoznalo, protože veřejně se k tomu sebekriticky vyjadřovali jen zcela výjimečně. I v našem církevním prostředí. Nemyslím si, že lze lidi donutit k takovému sebekritickému postoji vůči vlastní spolupráci s StB – po křesťansku řečeno k pokání. Protože činit pokání, rozpoznat svou morální vinu člověk může pouze sám, nebo výjimečně za pomoci blízkých lidí, o nichž ví, že ho mají rádi a přejí mu jen dobré.
Nicméně v historických dílech, v literatuře, filmu a divadle, i v médiích je naopak třeba se k tajné spolupráci s StB vracet. Nikoliv proto, aby byli skandalizováni jednotlivci (i když některé i v současnosti škodící kauzy je dobré pojmenovat), ale proto, aby se pěstovala historická paměť. Proto, aby se nezapomnělo, jaká morální rizika přináší každý totalitní režim. Proto, aby se nezapomnělo, že když se objeví znovu totalitní tendence vládní moci, je lepší se takovým morálním selháním ubránit.