Miloš Kölbel – Ročník 1996
*
Víc než zmatek
zjištění, že předpoklad neplatí
Že katarze vypsáním, napsáním, opsáním
nepřichází
Víc než panika
zjištění, že sny
začínají být temné, tmavé, špinavé
Přitom jde o paměť duše
*
Čas a Bůh nemusí směřovat k jasnosti
Další řád může být nový tím,že bude
neprůhlednější
Bůh podivný stejný či jiný
může mít novou odvrácenou tvář
Půl se směje půl zmučený škleb
Bolesti se ukládají jako náplavy
Na hřbitově 20. 1. 96
Včera jsem byl na hřbitově
Nikdo tam nebyl
Byl jsem tam jen já
Jak se čekám
až tam přijdu
*
Polonahý Kristus – pomoz si sám
propletený mezi úhelníky železného
stožáru – v létě, v zimě
zachycený papírový drak – sestup z kříže
Dole pod ním proudí Církve
Dívají se pod nohy
jako by hledaly houby
Slova zůstávají živá
To jen člověk je umrtvuje
I kdybych plakal hnis a zvracel krev
A už nevzbudil lítost nikoho
Neznamená to,že jsem se vzdal
21. 1. 96 Ale také to, že se to může stát.
*
Je jednoduché, být zamilovaný
a naslibovat jako Kristus
Ale pak ukočírovat splašené koně!
Zapsat se to nedá,mastnota vytvoří
nečitelné skvrny
A kdo to bude chtít číst!
Nepomůže si, musí začít psát sám
Ostříhal vinohrad a znovu se narodil.
Někdo pomíchal sliby a vzkazy
Kaktusy, které jsem dostal – pomřely…
Je to všechno proto,že byly po zemřelém?
Co je melancholie!
Stesk za minulým časem, tvarem?
Vzpomínka na ráj?
Tušení budoucího času, kde bude platit
jiný čas?
Síla, která způsobuje květ broskví?
*
Vesele do kopce
Důstojně z kopce
Obojí směšné jako každý smutek
Učeň sedí a medituje do vína
Co je prázdnější!
Prázdná sklenice nebo plná –
Mistr se usmívá nebo posmívá?
28. 3. 96
Je to tvar věčnosti?
Je to dar vděčnosti?
Každý kaktus jiný důkaz
že nekonečné ticho chce vypovídat
Proč tam a takové.
Je to dar věčnosti?
Je to tvar vděčnosti?
*
Je jaro nerozkvetlé, zpožděné
Byla jara kdy se utíkalo před časem
za časem
A budou jara kdy se bude utíkat bez času
– pružná mysl Východu
– klidná síla Západu
Ale až v tobě myšlenka
že ji nemáš pozorovat, hodnotit
Jaká honba za Teď?
Právě teď uplynulo několikrát
–
Jak těžkopádné a nečekané
každé vysvobození
To byl tvůj ďábel
Co ti namluvil
že ti něco beru
Když v Tobě a na tobě hladím Život.
*
Jednou chutě života tak podezřele
samozřejmé
Jedno peklo zaživa k neunesení
Jedna chuť tak hořká
Proč pozoruješ zvenčí jak vše vypadá
co se k tobě blíží
Pak to vlastně nemůže proběhnout, nic
nepocítíš, něco neprožiješ
A to tě jen utvrdí,že za to může to, jak to
vypadá
Uvnitř se žije jinak
Život není smutný ani veselý.
Ale má tu výhodu, že ho můžeš tak prožít.
Někteří umírají bez –milosti.
Někteří chlapi – bez milosti – padají jak
mouchy.
Žebříky položené přes propasti
Rytmus mezer
Přitažlivost zákonitosti
*
Místo rukou a nohou jakési klacky
na letorostech révy – trny
nářadí se nedá uchopit
Dozrávají špatně pozdní broskve
v poslední dekádě srpna
Mezi smrtelnou úzkostí
a andělskou radostí
Nemocné listy kaštanů mají skořicovou rez
Španělská kytara připomínala modré nebe
A to zase připomnělo nejodevzdanější
pohlazení
Skládat k sobě násilím slova
je těžké jako dávat k sobě lidi
kteří si myslí,že spolu nemohou být
Zároveň ví o sobě navzájem nejvíc
*
Není jen jedna velká lež
ale každý má tu svou
Tváře mají nakonec
tak dlouhé stíny
jak jsi chtěl
Hořčina třapiny
patos prohry
ruce v písku
ruce na sněhu
Raději simulované životy
než popáleniny?
Jejich nevolba
Sám nebo s cizí pomocí na svět
Sám nebo s cizí pomocí do hrobu
Někdo plakal aniž o tom věděl
Tak zbytečně seděl vězeň ve Valdicích
*
Sen. Maloval jsem vodovkami na papír. Čisté
barvy. Obraz se pomalu zvedal do svislé
polohy,až byl u stropu. Barvy se slily a tekly
jako hnědá břečka na peřiny.
–
Hroby se plní až po okraj
No a co
Konvalinky a lilie voní stejně
Tam i tady
Před sebou i potom
I stromy se ohýbají ve větru
aby se nezlomily
až po určitou mez
Do kmene
nechej zarůst suky
zlomené kousky života
Každá vzpoura skončila rychlou smrtí
nebo dlouhou samotou
*
Mrazivá krajina
v létě přimrzlý jazyk ke kovovému těsnění
Sen o společném zapomínání
je propíchán suchými akátovými trny
***
Miloš Kölbel (nar. 1955) žije v Kyjově. Ze sklizně roku 1996 vybral a nadepsal Jiří Šimsa 13. 11. 2005. Pokud autor do textu básní připisoval dodatečně, označil tuto vsuvku zvláštní datací.