PROSCRIPTA / Černobyl a Bohemka: Česká identita na Ukrajině

Číslo

Zážitky a postřehy humanitární pracovnice

Hledat kořeny

Má touha navštívit Ukrajinu pramenila z touhy hledat své vlastní kořeny. Moje babička je Rusínka z Podkarpatské Rusi, „příchozí“. Měly jsme vždy komplikovaný, ale těsný vztah. Ona je osobností poznamenanou životním osudem: Pochází z osmi sourozenců, je nejmladší, otec (o sedmnáct let starší než matka) zemřel, když byly babičce čtyři roky, matka zemřela, když jí bylo deset. Starala se o ni židovská rodina Šnajerových, které měla velmi ráda (dodnes zná několik slov v jidiš), ale zároveň byla ovlivněna antisemitskými dogmaty řeckokatolické církve. Sourozenci se rozešli po světě: do Belgie, Čech, Ruska, na Slovensko, Ukrajinu. Když jí bylo patnáct, odešla za starší sestrou do Čech pracovat jako služka. Vzala si českého muže, mého dědečka. Jeho rodina s tím nesouhlasila: pro ně zůstala přivandrovalou cizinkou. Kvůli muži přestoupila na římskokatolickou víru, dodnes je praktikující katoličkou. Její pohled na svět je zásadně ovlivněn jejími kulturními kořeny (např. mimořádný význam přikládá jídlu a smrti, resp. pohřbívání, hřbitovům a hrobům, je jí vlastní vypjatá emocionalita), dětským osudem (hlad po uznání, lásce, přízni, zároveň neschopnost si o ně říci a vést citový život, neschopnost hlubší sebereflexe, životní smysl určený nutností praktického přežití) a náboženskými dogmaty (problémy se ženskostí, tělesností, sexualitou, úzký a omezený pohled na svět – rozdělení na „katolíky a pohany“). V mém případě tedy šlo o návrat ke kořenům a hledání vlastní identity.

Nepřipraveni a neznalí situace

V roce 1989 mi bylo osmnáct let. Po revoluci jsem začala studovat svůj vysněný obor – hebraistiku, osobně jsem však šťastná nebyla. A v této situaci jsem na jaře 1991 narazila na inzerát, totiž rukou psaný kus papíru pověšený na nástěnce Studentské rady FFUK, která hledala studenty ochotné vydat se na Ukrajinu navštívit české krajany. Zájem jsme projevili tři, dvě dívky a hoch. Bylo nám přiděleno auto a řidič – mladík z nově vzniklé charitativní organizace Naděje. Takto jsme se ve čtyřech, zcela nepřipraveni a neznalí situace, vydali na Ukrajinu, vybaveni pouze informací, že čeští krajané v oblastech postižených jadernou katastrofou v Černobylu chtějí nějakou pomoc.

Po mnoha peripetiích (auto se nám rozbilo už na Moravě, spravovali nám ho strýcové jdoucí z hospody, „A kampa s tím křápem jedete? Do Kyjeva. Jo do Kyjova, to dojedete …“) jsme dojeli do Žitomiru, odkud přišla jedna z žádostí. Navštívili jsme pana Iljuka (ukrajinského Žida s českou manželkou), který si nás posadil na gauč a pravil: „Tak co nám vezete?“, přičemž my předpokládali, že se naopak zeptáme jeho „Co chcete?“ Zkrátka vše bylo trochu jinak. Aniž jsme cokoliv tušili, ocitli jsme se v ohnisku nedobrých vztahů, osobních averzí a soutěžení o výhody mezi českými krajany a jejich samozvanými organizacemi o pěti členech (když jich bylo více, už se hádali). Na jedné straně jsme se setkávali se socialistickou vypočítavostí a sovětským elitářstvím, na druhou stranu jsme potkávali slušné a skromné lidi, kteří přežívali ze dne na den a toužili po lepší budoucnosti pro své děti. Na jednu stranu jsme na vlastní kůži zažívali komunismus dotažený do podoby prázdných regálů, nefungující infrastruktury a zcela zkorumpovaných institucí, na druhou stranu jsme s údivem zjišťovali, jak jsou lidé schopni si pomoci sami, jaké mechanismy přežití vytváří. Např. rodiny na venkově podporují příbuzné ve městě potravinami, v přeplněných a malých bytech se úzkostlivě dbá na pořádek, zatímco veřejná prostranství, chodby domů, apod. jsou prostory zasypané páchnoucími odpadky. Při naskakování – vmačkávání se a vyskakování – prodírání se z vozů veřejné dopravy muži automaticky ženám podávají ruku, v lehátkových vagonech, kde nejsou žebříky, si spolucestující navzájem pomáhají vylézat a slézat a zavírají se nikoliv klikou, ale „na ramínko“ (zapříčí za dveře ramínko na šaty, které za tím účelem vozí s sebou). Vůbec různé vynálezy „pomoz si sám“ byly obdivuhodné na každém kroku, leč člověka často napadlo, že kdyby se tatáž energie vynaložila na vyspravení oné věci, zařízení, domu apod., stálo by to patrně méně času a sil. Ale rozpor mezi soukromým a veřejným sektorem, respektive mezi neschopností institucí postarat se o veřejný prostor a naprostým nezájmem a lhostejností lidí vůči veřejnému prostoru, je tak velký, že vytváří dva zcela oddělené světy. Ve skromném panelákovém bytě je čisťounký záchod oblepen plakáty, aby byly překryty hnusné všudypřítomné trubky, ve školách vás pošlou na výkaly potřísněný turecký záchod. A to nemluvím o veřejném záchodku, kde byly turecké záchody bez dveří. S frontou čekajících, samozřejmě.

Oni jsou …

Zvláštní kapitolou pro nás bylo setkávání s českými krajany a jejich představami o Čechách. Mnozí z nich mluvili vcelku srozumitelnou směsí češtiny a ruštiny, případně ukrajinštiny. Doma měli fotografie svých českých předků, pár českých knih. Více památek ale nikdo neměl, neboť, jak nám opakovaně vyprávěli, cizí původ byl za Stalina a Brežněva vstupenkou do lágru, všichni se báli, a proto často památky ničili. Setkali jsme se i s pánem, jehož původní příjmení bylo „Hruška“, ale úřady mu ho změnily na ukrajinsky znějící „Hruško“. O takových změnách příjmení jsme se dozvídali i později, když jsme jezdili na venkov. Mnozí nám pyšně předváděli „česká“ jídla, která vařila už jejich babička. Přestože byli dobře asimilovaní a měli zaměstnání, toužili po návratu do Čech. Z rozhovorů vyplynulo, že si do České republiky projektovali své touhy po lepším, důstojnějším životě pro sebe a zvláště pro své děti. Přestože měli většinou ukrajinské nebo ruské partnery, cítili se jiní, říkali „Ukrajinci jsou …“ „Rusové jsou … “, tj. „oni jsou“. Všichni toužili pokud ne přímo po návratu do Čech, tedy po znovunavázání kontaktů s Čechy a Českou republikou. Vděční byli za knihy a časopisy, které jsme jim přivezli při druhé cestě, i za vyprávění o Čechách.

Spíše si stěžujeme

Pro nás to byla velice zvláštní zkušenost. Domnívám se, že česká identita (pocit „češství“) není nijak vyhraněná např. oproti identitě ruské, židovské, romské. Tím chci říci, že většina lidí se svojí českou identitou příliš nezabývá, nepovažuje ji za nic mimořádného nebo hodného pozornosti. Vlastenectví se nedává najevo, spíše si stěžujeme, než bychom češství vnímali pozitivně. A náhle jsme my, dvacetiletí studenti, stáli před lidmi, jimž zářily oči, jen jsme promluvili česky, a chtěli od nás vyprávění o Praze, Václavu Havlovi, českém zemědělství, českém jídle, atd. Donutilo nás to pohlédnout na svoji identitu, uvědomit si a vyslovit věci, které považujeme za samozřejmé, o kterých nepřemýšlíme, které automaticky přijímáme. Náhle jsme byli konfrontováni s jejich jedinečností, přitažlivostí a hodnotou v očích lidí, kteří o ně byli připraveni. Já osobně si například právě na Ukrajině při prvních cestách začala vážit té zvláštní české kombinace praktické šikovnosti („kutilství“) a intelektuálních zájmů, čtení knih a zájmu o dění, jinými slovy kombinace pragmatičnosti a idealismu.

Kolik andělů nás muselo chránit

Po návratech z těchto dvou studentských cest jsme byli velmi unavení, neboť technické podmínky byly opravdu partyzánské a dnes si uvědomuji, kolik andělů nás muselo chránit, když jsme jednali s policií/mafií či přejížděli čerstvě zasněžené noční Karpaty. V Čechách jsme se spojili s lidmi, kteří se práci s krajany věnovali na profesionálnější úrovni – to bylo občanské sdružení Centrum humanitární pomoci krajanům pana Jiřího Svobody. S nimi jsem potom já sama podnikla tři krátké humanitární cesty do měst postižených jadernou katastrofou v Černobylu. Vezli jsme balíčky s potravinami, léky, vozík pro postiženého chlapce. S námi již jela pracovnice Kanceláře prezidenta republiky paní Helena Dluhošová, která měla na starosti vztahy s krajany. To již byla fáze, kdy se připravoval na státní úrovni přesun obyvatel českého původu a jejich rodinných příslušníků do České republiky.

Z těchto cest jsem si přivezla mnoho dojmů. Předně jsem si uvědomila, že skutečná humanitární pomoc musí být dobře organizovaná a nikdy nemůže být jednoduchá, typu „vezeme vám potravinové balíčky a to je vše“. Ano, my jsme je vezli, ale zároveň jsme vezli informace a kontakty. Za našimi zády už se rozjížděl státní stroj. My konkrétně pomáhali, stát připravoval byrokracii pro přesun. Z psychologického hlediska je rozdělování humanitární pomoci velice citlivá věc a může způsobit více škody než užitku. Lidé si závidí, perou se o balíčky, někdo přijde víckrát, „Já to vezmu sousedce …“, sousedka přijde později a nic nemá, někdo slušně poděkuje, jiný vám vynadá, že vezete málo. Někdy je dost těžké čelit davové psychóze. S černým humorem jsme nakonec došli k závěru, že nejlepší způsob rozdělování humanitární pomoci je shodit balíčky z letadla a rychle uletět.

Naše cesty byly zároveň mapovací: objížděli jsme města, městečka, vesnice i samoty a sbírali kontakty na Čechy. Objevovali jsme je a zjišťovali, zda mají zájem o přesídlení. Černobylu nejblíže, 25 km jsme se dostali na samotě u starých manželů, jejichž jméno jsem bohužel zapomněla. V paměti mi utkvělo vyprávění starého pána, že v mládí miloval ukrajinskou dívku, ale protože pro jeho generaci ještě byli nečeští partneři tabu, byl rodiči donucen ke sňatku bez lásky s Češkou. Manželství šťastné nebylo, to jsme cítili i za ten den pobytu.

Zapírání a lži

Zvláštní kapitolu tvořily příběhy o jaderné katastrofě a osudech lidí, kteří při ní pomáhali. Šlo o učebnicové chování totalitního režimu: zapírání a lži, poté, co už nebylo možné katastrofu a její rozsah zapírat, její zlehčování, dezinformace, krycí manévry. Např. jsme projížděli městečkem v prvním pásmu, kde byly těsně po katastrofě vystavěny nové domky, jako by se nic nestalo. K nastěhování lidí nedošlo, ač domy byly dostaveny, lidé byli přesídleni na východ Ukrajiny, ale vzali si s sebou, co unesli, např. futra dveří, okenice apod., samozřejmě zamořené. Mně osobně se nejvíce dotkly dvě věci: zneužití přirozené lidské solidarity a rozbití vícegeneračních rodin. Po katastrofě byli na místo povoláni hasiči, policisté, záchranáři, přišlo ale i mnoho dobrovolníků. Ti všichni pomáhali z titulu své práce, svého povolání, ale nezištně, s plným nasazením, což ještě více platí o dobrovolnících. Jeden z nich (ten, který byl ještě naživu – v té době bylo již mnoho z nich buď mrtvých nebo v nemocnicích) vyprávěl, že dostali ampulky s látkou, jejíž viditelná proměna měla hlásit, že tělo dostalo hraniční dávku záření a člověk by měl prostředí opustit, aby záření nedostal více. Zajímalo mne, za jak dlouho takovou dávku do sebe člověk dostal, tj. za jak dlouho byli propuštěni. Po mém dotazu mi bylo řečeno, že poté, co se látka v ampulce změnila, dostali ampulku novou a pracovali dále. Potvrdilo mi to přesvědčení (nejen mé), že na východ od nás lidský život nemá žádnou cenu. Snad i ten pes je více ceněn, protože se dá sníst. Přijde mi to strašlivé, když komunistický byrokratický režim tvořený samozvanými, mocí opojenými egoisty, zneužívá tímto způsobem ty základní, nejdůležitější, a zároveň nejkřehčí lidské vlastnosti: soucit, solidaritu, vzájemnou pomoc a nezištnou podporu, tedy to, co člověka dělá člověkem a co celé lidské komunitě pomáhá přežít. Péče o radioaktivitou zasažené muže a jejich nemocné a postižené děti je od státu nulová. Jak již bylo řečeno, funguje systém „pomoz si sám“, takže jsme se setkali s nejfantastičtějšími teoriemi, co všechno pomáhá proti radioaktivitě. Jako nejúčinnější lék v této lidové tvořivosti figuruje vodka, což asi nikoho nepřekvapí.

Druhou věcí, která se mne hodně dotkla, byly vesnice a městečka v prvních zónách katastrofy, opuštěné rodinami s dětmi (byly evakuovány většinou na východní Ukrajinu). Staří lidé na místech zůstávali. Dodnes se mi svírá hrdlo při vzpomínce na plačící babičky. Bylo jich jen pár v liduprázdných obydlích. Na jednu stranu se jim velmi stýskalo po dětech a vnucích, na druhou stranu nebyly ochotné a patrně už ani schopné opustit na stará kolena chaloupku se zahrádkou a s kozou, tj. skromný zdroj jídla nutný pro přežití, odejít do paneláku a tam se tísnit s rodinou v jedna plus jedna. Nechtěly být přítěží. Příznačné je, že drtivou většinou jsme takto potkávali staré ženy. Staří muži na Ukrajině se díky životnímu stylu založenému na pití doma páleného alkoholu a patrně i díky životní frustraci dožívají výrazně nižšího věku.

Představa ráje na zemi se střetla s realitou

Jak známo, k přesídlení Čechů z černobylské oblasti do Čech došlo v průběhu 90. let. Byli usazováni jak po jednotlivých rodinách, tak společně (např. v Kuřivodech – v objektech po rodinných příslušnících ruských vojáků). Jejich představy o Čechách jako ráji na zemi se samozřejmě velice brzy střetly s realitou. Zvláště lidé z venkova si těžko zvykali na život v zemi, kde dům a kus půdy představuje skutečné jmění. (Vzpomínám, jak nám ještě na Ukrajině říkali „My jsme skromní, my moc nepotřebujeme, stačí nám malý baráček a kousek půdy …“). Také pro ně bylo bolestné, že ač českého původu, Češi na ně pohlíželi jako na imigranty, „příchozí“, uprchlíky, cizince. Pracovní tempo a větší finanční nároky v demokratické zemi s tržní ekonomikou pro ně bylo náročné. Ale pokud mám informace, většina z nich se uchytila dobře, někteří se už i přestěhovali dle své vůle do svého bydlení, děti studují … A koneckonců oni sami mají možnost (kterou využívají) jezdit na Ukrajinu za přáteli a příbuznými a srovnávat, zda přesun za to stál. Připomenu jednu věc, nad kterou často intelektuálové ohrnují nos a stěžují si na komerci, totiž na dostupnost služeb. Jednou z prvních akcí pro krajany bylo uspořádání letního tábora pro jejich děti v Čechách. A jak mi psala jedna maminka, první slova jejího synka, když při návratu vystoupil z vlaku, bylo ohromené „mama, tam vsjo jesť“. My dříve narození dodnes oceňujeme plné regály obchodů a fungující infrastrukturu.

Cestami do černobylské oblasti se ale má práce na Ukrajině neuzavřela. Po přestěhování Čechů do Čech pan Svoboda z Centra pro humanitární pomoc krajanům zjišťoval poptávku vzdálenějších českých komunit na Ukrajině a jako odezvu dostal prosbu o české knihy a výuku českého jazyka pro děti. Má kamarádka Blanka Mrázková a já, které jsme se seznámily na zmiňovaných studentských cestách, jsme se coby „veteránky“ vydaly v létě 1992 do dvou českých vesnic: Blanka jela do katolického Čechohradu u Azovského moře, já do evangelické vesnice Bohemka v černomořských pláních 150 km od Oděsy.

Pobyt byl vždy dvouměsíční (červenec–srpen). První cesta byla značně napínavá, protože v zemích bývalého SSSR nejsou přesné mapy. Nikdo nevěděl, kde vesnice leží a jak se k ní máme dostat. Jediné, co jsme věděli, bylo, že je „někde u Oděsy“. Detektivním pátráním jsme po týdnu vesnici našli – posledním stopem, který nás do ní definitivně zavezl, byl muž, který jako voják přišel s kalašnikovem v roce 1968 do Čech a celý dojatý na tu krásnou dobu hojnosti vzpomínal. Tak začala bohemská etapa mé humanitární práce a ta trvala až do roku 1997, kdy jsem se vdala a narodila se nám dcera.

Bohemka je vesnice

Bohemka je vesnice, kterou založilo pět rodin evangelických migrantů v roce 1905. Jejich předci Čechy opustili v 19. století kvůli nedostatku půdy. Byli šťastní, že se na Ukrajině navzájem objevili, a udržovali kontakt, aby mohli vést evangelický náboženský život. První léta žili v zemljankách, později si vystavěli domky z vepřovic. Takové tam stojí dodnes. Ze začátku byla vesnice čistě česká, přidávaly se další rodiny. Zajímavé je, že vedlejší vesnice byla německá, z druhé strany byla potom vesnice ukrajinská se silnou židovskou komunitou. Jak s Němci, tak s Židy měli Češi vynikající vztahy. Dokonce jsem několikrát slyšela, že Židé, kteří si jinak od místního obyvatelstva udržovali odstup a kontakty omezovali na minimum, nejen Čechy vyhledávali k obchodu a přátelství, ale byli ochotní s nimi i mluvit ukrajinsky, případně rusky. Později se začaly ve vesnici usazovat i rodiny jiných národností. Za mého pobytu to už bylo zhruba půl na půl a škála národností byla opravdu rozmanitá: Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Němci, Romové, Moldavané. Duchem českého života ve vesnici byla rodina Hortů (museli si změnit jméno na „Hart“), tehdy zhruba čtyřicetiletí manželé se třemi dětmi. Silné slovo měli i rodiče pana Horty. Všichni byli upřímní evangelíci, inteligentní, slušní, praktiční a vřelí lidé. U nich jsem vždy bydlela. Ač měli tři děti, mohli si dovolit mne živit, neboť měli včely. Prodej medu jim zajišťoval na ukrajinské poměry slušný životní standard. Později se pan Horta stal předsedou kolchozu, což zároveň znamená starostou vesnice.

Léta v Bohemce pro mne byla tou nejlepší životní školou, jakou si pražská intelektuálka dokáže představit. Jednak jsem na vlastní oči a mnohdy i ruce zažívala konkrétní každodenní zemitý život spojený se zvířaty a prací na půdě. Díky tomu, že jsem byla přijata za členku rodiny, jsem se všeho aktivně zúčastnila. Celý životní styl a každodenní režim byl přizpůsoben zvířatům a roční době. V létě se vstávalo brzo a chodilo spát pozdě, byla to doba práce a úrody, vytváření zásob na zimu. Zvířata se ráno musela nakrmit, krávy podojit, začínalo se vařit, pekl se chléb (ke kterému přes noc vstávali, aby kynoucí těsto prohnětli), zpracovávalo mléko (čerstvé, kysnoucí tzv. „divoké“, a kyselé) na tvaroh, sýr, smetanu, máslo (ve starém separátoru ze Škody Plzeň …), začínalo se pracovat na zahradě a na poli. Vzhledem k podnebí a charakteru krajiny byla léta velmi horká. Zima byla naopak velmi chladná s teplotami minus dvacet stupňů, sníh byl toužebně očekáván, neboť dodával zemi vláhu: podle stupně zavlažení země se potom určovala hloubka zasetí zrna. Jídlo bylo „slovanské“ z domácích zdrojů: skládalo se z brambor, brambor, brambor, knedlíků a výrobků z těsta všeho druhu (např. kluzků, což je podkrkonošský termín pro chlupaté knedlíky), pohanky, jáhel, občas domácích nudlí, tvarohu, dvou druhů sýrů (typu eidam a typu balkán, obojí doma dělané) a masa dle chovaného zvířectva. České vesnice měly výjimku ze zákona a mohly pěstovat mák (jehož pěstování bylo na Ukrajině zakázané), neboť jak mi bylo mnohokrát řečeno, česká kuchyně se bez máku neobejde. V létě byla čerstvá zelenina a ovoce, které se zavařovalo na zimu (např. i jablka nebo rajčata). Hojně se užíval slunečnicový olej a vepřové sádlo.

Učila jsem děti česky

Co jsem vlastně v Bohemce dělala? Učila jsem děti česky. To bylo přání českých krajanů, jak ho vzkázali do Prahy. Dětem zakladatelů, Čechům, kteří si brali české partnery, se po válce rodily děti – a ty odešly studovat do ukrajinských měst, kde si našly ukrajinské a ruské partnery. Ve městě většinou zůstávaly. To vedlo k asimilaci. Stará generace Čechů z toho byla velmi nešťastná a smutná, nicméně snažila se kulturu zachránit – vlivem na vnuky. A to se jí dařilo díky tomu, že děti měly tři měsíce letních prázdnin a bez výjimky je trávily u babiček a dědečků na venkově, aby se pořádně najedly a pomáhaly v hospodářství. Prarodiče s nimi mluvili česky, takže většinou rozuměli, jejich mluvený jazyk však byl mizerný. A mým úkolem tedy bylo děti v létě učit.

Za školu nám sloužil kulturní dům, později (když byl s pomocí českých evangelíků vystavěn kostel) jsme se učili v kostele. Výuka probíhala dopoledne tři až čtyři hodiny, odpoledne jsme většinou měli nějaký kroužek: kreslení, zpěv, divadlo, hry, v pátek jsme pouštěli na videu pohádku. Nejoblíbenější byla „Princezna ze mlejna“ s líbeznou jihočeskou krajinou. Děti, které do školy chodily, byly spokojené: jednak nemusely celý den doma pracovat, jednak to pro ně byla „zajímavá atrakce“, cítila jsem z nich i jakousi pýchu, že dělají (a že jsou …) něco zvláštního. A samozřejmě to prostě byly děti: když si pro ně člověk vymyslel něco zajímavého, nadchly se a dělaly vše s plným nasazením. Všechny jsem si je zamilovala a za ta léta, co jsem do Bohemky jezdila, jsem si opravdu užila jejich proměnu z bosých rozčepýřených dětí ve slečny a mladíky. Ač některé pocházely z velmi chudých rodin, do školy vždy přicházely umyté, v čistém oblečení, ovšem bez bot. Efektivitu své výuky nepřeceňuji, vrcholným výkonem bylo naučit je psát latinkou, napsat česky pohled nebo vyjmenovat barvy (díky hře Pan čáp ztratil čepičku). Mezi sebou při hře stále mluvily ukrajinsky nebo „bohemsky“, jak jsme místní češtině říkali. Sama jsem dospěla k názoru, že hlavní pro ně může být zážitek jiné země, jiných her, jiné kultury skrze osobnost jiného člověka, a více jsem přežití české kultury neřešila.

Rozhodně lze ale říci, že právě jazyk byl základním pilířem české identity mezi bohemskými obyvateli. Byl to pro ně ten nejdůležitější znak příslušnosti k češství. Proto se tolik bránili smíšeným sňatkům svých dětí – oprávněně se báli, že přestanou mluvit česky, a tím se jejich identita ztratí. Jejich čeština ovšem už samozřejmě nebyla češtinou v našem slova smyslu. Šlo o zajímavou směs staré češtiny prošpikované výrazy Bible kralické (často jde o hebraismy, což mému uchu hebraistky samozřejmě ladilo), s výrazy z ukrajinštiny a ruštiny s dodanou českou koncovkou. Délky neslyšeli a v psaném jazyce tedy nepoužívali. Zde je několik příkladů:

Nápis na náhrobním kameni: „Poslední podarek od ženy, dětí, vnoučat“

„Já pojedu domů, bo mi huba heď vyschne!“ (Vláďa Hart)

„A ono to v tým Kišiněvě kleplo a nám tady stoupla voda!“ (paní Ludmila popisuje zemětřesení)

„No to jsou směšný tvoři!“

„Holčata!“

Domácí úkol Alenky Andršové:

Alenka Andrš: „U nas doma je psiček. Jeho volat Barsik. On je roboučkej, fajnej-fajnej. On je rozumnej. Jednovkrát mi jsme jeli do Kijeva aon až bečel jakobi řika že nemusi nikam jet bo on bude stejskat …“

Ola Jančik: „U moej babičky je kočka ji jméno Murčik. Von rad spat a jist. Jak babička zavře Murčika do garáža, von chytá miši.“

„Ja rad chutně jist dobreho a hodně. A nejvice rad maso: řiski, parky, salam. Take rad dorty, bombony, zmrzlinu.“

„To ona darebně bečela“ – neměla proč brečet.

„Tady je tuze mouch!“ „Vláďo, podej mi to rajčato!“

„Ohol se, bo jako starý cáp vypadáš!“

„Tak živo běhaj, choť takový jsou maličký …“ (Vláďa o mravencích)

Staré české nebo krajové výrazy: Kapanka – řeřicha, bulvy – brambory, bulík – býček, bečonek – malá bečka.

Náboženský život

Zásadní význam pro udržení jazyka měl náboženský život. Nedělní bohoslužby pravidelně navštěvovaly zvláště ženy, méně muži,. Ze svého středu si zvolili „kuma“ (kmotra) Jančika, starého pána s přirozenou mravní autoritou, který bohoslužby vedl a připravoval kázání. Určené ženy vybíraly písně, které se při bohoslužbě zpívaly (písně jsou velmi důležitou součástí evangelických bohoslužeb). Právě četba, naslouchání Bibli a zpěv ze zpěvníků, jež se často předávaly z generace na generaci a byly takovými malými rodinnými poklady, udržovaly jazyk a identitu. Mnohé babičky si zpívaly ze zpěvníků každý den před spaním.

Samozřejmě to tak nebylo možné vždy. Mnohé babičky vzpomínaly, jak se musely k modlitbě scházet tajně u někoho doma. Bohoslužby byly zakázané a zdůrazňovat český původ bylo nežádoucí. Když jsem do Bohemky začala jezdit, bohoslužby se konaly v kulturním domě pod obrazy Marxe, Lenina a zamalovaného Stalina, později se přesunuly do školní tělocvičny pod bradla a kruhy a nakonec, jak bylo řečeno, se podařil nevídaný kousek, kdy byl za ohromného úsilí místních a finanční podpory českých evangelíků postaven kostel. To by bylo dlouhé povídání na téma „jak zabránit rozkradení všeho, postavit rovnou zeď a sehnat na Ukrajině pálené tašky“. Nicméně právě proto, že víra měla a má pro udržení identity obyvatel Bohemky takový význam, byla stavba kostela vynikajícím činem. Pokud vím, od postavení kostela jezdí do Bohemky na několikaměsíční pobyty pravidelně mladí faráři z Čech. Vztahy s ústředím jsou velmi dobré, což opět pomáhá udržet identitu.

Kolchoz byl pro ně samoobsluhou

Osudy mnoha českých rodin za Stalinova teroru byly tragické. I sem dorazilo udávání, kdy závidějící soused způsobil zatčení celé rodiny a její deportaci na Sibiř. Zúčastnila jsem se jedné svatby (dvěstě hostů dva dny nepřetržitě jedlo) a jak mi bylo šeptem sděleno, svatebčané, oba Češi, pocházeli ze dvou rodů, které si v době Stalina navzájem velmi ublížily.

Kromě jazyka a víry si Češi nejen v Bohemce, ale i v černobylské oblasti zakládali ještě na jedné v jejich očích „typicky české“ charakteristice: totiž na tom, že jsou dobří hospodáři. Pod toto označení patří vlastnosti jako praktičnost, šikovnost, pracovitost, pořádkumilovnost. Hodně jsem se nachodila po okolních vesnicích a mohu zodpovědně prohlásit, že podle upravených a čistých dvorků (nikoliv hliněných, v době dešťů rozmáčených a zablácených, ale dlážděných a uklizených), opravených úhledných chalup, obhospodařovaných zahrádek či výdobytku civilizace číslo jedna – veřejných chodníčků – jste spolehlivě poznali, kde bydlí Češi. Bohemka měla i dvě sesterské malé vesničky, Sirotinku a Alexandrovku, založené potomky bohemských Čechů. Ostatní vesnice nyní byly již ukrajinské (Židé i Němci zahynuli po příchodu německého vojska) a jejich úroveň co se úpravy a pořádku týče byla výrazně nižší. Dříve, když hospodáři hospodařili sami na svém, byly patrně tyto rozdíly ještě výraznější. Jeden starý pán vzpomínal, jak se jim Rusové smáli, když je čeští hospodáři objížděli a kupovali od nich hnůj. „Haha, hloupí Češi, za hovno platěj …“ A pak v zimě přišli a žebrali o úrodu, protože neměli čím nakrmit děti. Kolchoz a komunistické rovnostářství se na tomto způsobu hospodaření podepsaly silně negativně, nicméně lidé stejně museli dál pracovat na svém a tam své metody a různé přírodní znalosti uchovávali. Netřeba ovšem dodávat, že v systému, kdy vesnice rovná se kolchoz, tedy peníze, které vydělává kolchoz, jsou penězi vesnice a s nimi se hospodaří, těchto peněz mnoho nebylo, protože po letech komunismu se nikomu v kolchozu pracovat nechtělo, svoji práci tam nějak odbyli a šetřili síly na svůj pozemek. Kolchoz byl pro ně spíše samoobsluhou pro náhradní díly strojů, olej, benzín apod. Na svých procházkách jsem pravidelně potkávala vesničany kradoucí za bílého dne.

Tu hroznou dřinu si museli osladit

Češi většinou nepili tak jako Rusové a Ukrajinci. Málokdy si dělali vodku, spíše pěstovali révu a dělali si víno. Je pravda, že soužití s Ukrajinci je naučilo popít a dost vydržet, ale nevzpomínám si, že bych zažila takové drastické případy rozpadů rodin kvůli alkoholu jako ve smíšených rodinách v Kyjevě a ve Lvově či u svých příbuzných na Podkarpatské Rusi.

Některé věci od místních Češi přejali, např. všudypřítomné koberce na zdi, rodinné fotografie na zdi či výzdobu umělými květinami. Toužebně očekávanou zábavou všech bez výjimky byly televizní seriály a filmy: zvláště latinskoamerické telenovely, americký Dallas a indické filmy. Tu hroznou dřinu si museli něčím osladit.

Úřednice se naštvala a zakázala dovoz chleba

Přestože Bohemka stojí v černomořských stepích, kde je hlína opravdu černá, vypěstovat z ní něco není vůbec jednoduché. Úroveň technologií je mizivá. Spodní voda je slaná, pro dobrou vodu se musí vrtat hodně hluboko. Vesnice má dvě vodárenské věže: když se naplní jedna, začne teprve přepadávat voda do druhé. Z jedné věže žije jedna půlka vesnice, z druhé věže druhá. To znamená, že když půlka vesnice plýtvá vodou, druhá půlka nemá co pít. K mnoha neveselým povinnostem předsedy kolchozu pana Horty tedy patřilo i obcházet vyschlé zahrádky a v době sucha kontrolovat, zda lidé nezalévají, aby bylo co pít. Vzhledem k tomu, že na tom, co vyroste, jsou lidé závislí, zalévat samozřejmě chtěli, tak si dokážete představit, jak se na takové kontroly tvářili.

Co se týče zásobování potravinami, uvedu příhodu, která přesně dokumentuje, jak lidé musí být samostatní, když státní aparát vinou zkorumpovaných úředníků nefunguje. Pan Horta byl dobrý hospodář a mnoho socialistických metod hospodaření mu bylo proti srsti. Byl ovšem také ten typ, který si své názory nenechává pro sebe. Kritizoval úředníky a požadoval změny tak dlouho, až se jistá úřednice naštvala a ze své úřední moci zakázala dovoz chleba do vesnice. Krám se mohl zavřít, neboť stejně nic jiného neprodával, a lidem přibyla práce péct chleba. Vzhledem k tomu, že se chléb pekl v tzv. černé letní kuchyni (v samostatném domečku zařízeném na letní zpracování potravin), pec byla dost velká, proto se většinou hospodyně mezi sebou domluvily a v pečení chleba se střídaly. Do pece se většinou vešlo zhruba pět pětikilových bochníků. Kdo jezdíte na východ, víte, že chleba se tam jí pořád a ke všemu, takže spotřeba je veliká. Bohemka v tomto nebyla výjimkou.

Vážím si kultury střední Evropy

Závěrem bych shrnula, co mi pobyt a práce na Ukrajině daly. Jak už jsem řekla, sama jsem se zamýšlela nad svou identitou. Co je to být Češka s rusínskou babičkou, co je to být Evropanka? Jakou roli v identitě hraje náboženství? Jaký mám vztah k rodnému jazyku? Ve světle svých prožitků jsem si uvědomila, jak důležité pro mne je, že můj partner je Čech (mimochodem s německou babičkou, prostě jsme v Evropě …) a že na své děti mluvíme česky. Svůj rodný jazyk mám velice ráda, což mi nebrání učit se jazykům jiným.

A další věc, která se pro mne stala zásadní: zcela bytostně a upřímně si vážím fungujícího demokratického systému, ve kterém žiji, a kultury střední Evropy. Začala jsem to chápat zcela konkrétně: jako péči o veřejný prostor, který patří nám všem, my si důvěřujeme a chceme ho sdílet, a proto jsme i ochotni platit své daně a kontrolovat je, aby tento prostor byl obhospodařován k našemu prospěchu. Jak již bylo řečeno, došla jsem k názoru, že největším civilizačním vynálezem je chodník. Není horší pocit než když se brodíte silnicí ve vesnici do půl lýtek v bahně, boty máte v ruce, abyste je neztratili, a doufáte, že někdy snad dojdete domů. A to nemluvím o elektřině, která funguje, vodě, která teče z kohoutku, autobusu, který má zastávku s jízdním řádem a opravdu přijede, zastaví a vezme vás, kam potřebujete. Důvěra je velmi křehké zboží a to bylo komunistickým totalitním režimem zcela rozbito. Spolu s pocitem důvěry se ztratil pocit bezpečí a jistoty. V takových společenstvích, jako je vesnice, se důvěra obnovuje snáze, protože lidé se dobře znají a jsou na sobě závislí, akce a reakce činů a slov je rychlejší. Zároveň ale strach, uzavřenost a sevřenost v koloběhu dřiny neumožňuje vynakládat prostor, čas a energii – životní sílu – na vytváření věcí ve prospěch všech. Takovým prostorem a časem je v Bohemce hodina nedělní bohoslužby a byla to společná stavba kostela. Z mého pohledu mimořádný kolektivní výkon společného léčení. Jinde na Ukrajině nemají ani to. A pokud znovu chodí do kostelů nově postavených pravoslavnou a řeckokatolickou církví, jde spíše o útěk, útěchu, podporující pasivitu, než o vytváření společenství a posílení životního stylu předků.

Ukrajinští Češi, kteří zůstali na Ukrajině, mohou mít pocit, že nejsou ani Češi, ani Ukrajinci. Pocit, který dobře znají všichni přistěhovalci: zmatená identita, kdo vlastně jsem, jaké jsou mé kořeny a jaká je má každodenní realita? Tím spíš jsou důležité vazby, které se udržují, pomáhají těm lidem tak, jak jim to vyhovuje. Dát jim podporu jazyka, víry. Pokud chtějí přijít do Čech, realisticky je seznámit se všemi problémy, které je tu mohou čekat. Konečné rozhodnutí je potom samozřejmě už na nich.

Text je záznamem přednášky proslovené v Rafael institutu 14. 6. 2009

Úprava a mezititulky redakce