Literární příloha časopisu Protestant 6/2000
Žalm čtyřicátý druhý
Les brzy skončil a před Pakim se otevřel široký výhled, štědře ozářený sluncem. I tak ostřílený tulák, jakým se Paki poslední dobou stal, se musel na chvíli zastavit. Bylo to na rozcestí s křížem mezi dvěma jasany; jedna cesta pokračovala napříč loukou dál po vrstevnici kopce, druhá mířila po příkrém svahu do údolí. Za potokem, na druhé straně údolí, se na vysokých kopcích třpytily zasněžené stromy – začínaly tam hory. Výše v údolí bylo vidět městečko, kam Paki dlouho nejasně mířil. Právě se probouzelo do zlatého nedělního rána, ze zasněžených střech tu a tam vycházel dým, prozrazující přípravu snídaně. Jak se zdálo, obě cesty vedly v posledku právě do městečka, příkrá byla nejspíš kratší. Paki se přesto vydal napříč loukou podél staré dřevěné ohrady.
Chtěl vychutnat ryzí zvonivost jasného zimního rána, jaké už dlouho neviděl. A bylo v tom ještě něco – červené bobule. Asi uprostřed louky se o dřevěný sloupek ohrady opíral rozložitý keř. Listy dávno ztratil, ale nepřestal žít – na nachýlených větvích svítily hrozny červených bobulí. Paki před keřem zůstal stát v tichém obdivu. Jako korálky náhrdelníku, jako zakrvácené perly se třpytily dužnaté plody na ubohých větvičkách. Už od chvíle, kdy se vyhrabal z opuštěné stodoly a zjistil, že včerejší oblačnost je tatam, cítil Paki téměř posvátný obdiv k tomuto ránu. Stodola stála na velké pasece, Paki šel odtamtud ještě nejméně hodinu lesem. Občas se otevřel výhled na vzdálené kopce a Paki s radostí naslouchal čistému zvuku modrého nebe. Dosud tu ale něco chybělo – nazvěme to život. Ráno bylo příliš modré a příliš bílé, bylo krásné jako tvář zkamenělé princezny. Tyhle rudé rty ji políbily a stal se zázrak – začalo bít srdce, krev zavířila v zmodralých tvářích, které se poprvé usmály. Nikdo by nevěřil, co dokáží červené bobule se srdcem tuláka, zvlášť když se nedávno vyhrabal z rozpadlé stodoly. V tuto chvíli skončila poblouzněná nevinnost časného rána a začal den, který umí i hřešit.
Paki natáhl ruku, ulomil jeden hrozen a oddělil z něj největší bobuli. Pečlivě ji rozžvýkal – nechutnala kdovíjak skvěle, ale do suchých úst přece přinášela trochu osvěžení. Takové bobule, uvažoval Paki, mohou být nanejvýš mírně jedovaté. Kdyby byly silně jedovaté, učilo by se o nich ve škole. U nás je málo smrtelně jedovatých věcí, tak se o každé může učit – zejména o muchomůrce zelené a o vláknici Patouillardově. O bobulích nikde nic. Když člověk sní řekněme pět mírně jedovatých bobulí, nemělo by se mu nic stát.
Hlad utišil jen nepatrně, zato přestal naslouchat vyzvánění rána a začal se věnovat svému břichu, které mluvilo naprosto jasnou řečí. Červené bobule jsou jako krásné dívky, na které je lépe se jen dívat – to zůstáváme ve světě nejvypjatější citlivosti, jsme v nejlepší formě psát křehké básně, přemýšlet v alexandrínech.
Jenže brzy začne pokušení, člověk nevydrží a zatouží po těle, zeptá se na něco, dotkne se – v tom okamžiku pryč jsou básně, pryč jsou platónské ideje, přichází upachtěné smlouvání, oblízavé zírání. Dobrá, nechejme už červené bobule červenými bobulemi, ještě nás čeká mnoho dalšího, mimo jiné krásná Marika s rudými vlasy. Byla by škoda zůstat celý den tady na pastvinách nad městečkem jenom kvůli těm bobulím.
Zanedlouho vstoupil Paki do bran města. Mluvíme o branách z čiré nostalgie, nová města bohužel žádné jasné hranice nemají, a tak člověk nikdy přesně neví, kdy je uvnitř. Paki však naštěstí došel až na náměstí, a to už o jeho přítomnosti ve městě nemůže být pochyb.
Proklaté nedělní ráno. Jediný hostinec v dohledu, Modrá Hvězda, otevíral od dvou hodin. Co dělat v malém městě v neděli ráno? Paki se zachmuřeně rozhlížel po svažujícím se náměstí. Byla to vlastně širší ulice s několika stromy uprostřed, nahoře uzavřená zmíněným hostincem a dole kostelem Panny Marie Dobré rady. Z kostela až sem nahoru zaznívaly vzrušené tóny varhan a Paki si uvědomil, že má po dlouhé době příležitost zajít na mši. Začal sestupovat liduprázdným náměstím k vysokým měděným dveřím, nad nimiž shlížela na příchozí samotná Matka Boží z tmavého pískovce.
Kostel byl zaplněn téměř k prasknutí a Paki se okamžitě dostal do centra pozornosti. Prohlédněme si spolu se třemi semknutými babkami, zbožnými manželi a jejich čtyřmi zvědavými ratolestmi našeho hrdinu. Byl střední postavy, černých očí a vlasů. V řídkých, nepatrně nazrzlých vousech se mu zachytilo pár stébel slámy. Dřív býval docela při těle, ale tulácký život mu spolykal hezkých pár kil. Nebyl žádný svatý František, snažil se jíst a pít, co hrdlo ráčí, žádných darů světa se nezříkal, ale někdy se to prostě smolilo a nikdo mu nic nedal. Na to, aby něco prodal, nebylo ani pomyšlení. Kdo by koupil staré rozšmajdané kanady s utrženými řemínky nebo zelenou vojenskou bundu čepičkovského střihu? V kostele si pár lidí nejdřív myslelo, že k nim zavítal zbožný trempíř, jakmile se však podívali na flekaté, kdysi modré džíny, ztratili poslední zbytky sympatie. Jedna babka do něj musela šťouchnout, aby si vůbec sundal zelenou jupku z hlavy. A nejhorší nakonec – i přes vůni kadidla, která naplňovala chrámovou loď… zkrátka Paki byl poslední dobou trochu na štíru s hygienou. Kdo se dokáže ráno před rozpadlou stodolou třít sněhem, ať hodí kamenem.
Vysoký, arogantně vyhlížející ministrant mezitím došel k epištolnímu pultu, otevřel knihu a začal zpívat. V tu chvíli Pakimu přestal vadit jeho šátravý pohled, kterým přejížděl lavice obsazené dívkami, i pohrdlivé pohledy na obecný lid. Pakiho duši naplnila slova dvaačtyřicátého žalmu:
Jako laň dychtí po bystré vodě,
tak dychtí duše má po Tobě, Bože!
Po Bohu žízním, po živém Bohu.
Paki si vzpomněl na jednoho trošku šíbnutého vandráka, se kterým asi měsíc chodili po světě. Paki se jednou závistivě ohlédl po milencích, kteří se objímali před vesnickým kinem.
„Oni by měli závidět nám,“ řekl mu zčistajasna jeho průvodce. „S vandrákem líhá sám Bůh.“
S Pakim tehdy líhal spíš strach. Znají ho všichni, kdo někdy spali sami v lese – prvotní hrůzu z lupičů a vrahů brzy vystřídá hrůza z lhostejnosti prostoru kolem. Člověk slyší svoje ubohé tlukoucí srdce, svoje třaslavé tělíčko obklopené mořem pustiny, nekonečně lhostejným všehomírem. Někdy se mu zdálo o starých dobrých časech, kdy stačilo natáhnou ruku a položit ji na teplé, přející ženské tělo. Pak se s výkřikem probudil a zíral na shnilou slámu ve své náruči. Jindy objímal jen mrazivý, absolutně hluchý vzduch. Měl co dělat, aby se nerozplakal sebelítostí. I včera v noci uléhal s prachšpatnou náladou. Dlouho zíral mezi vytrhanými prkny stodoly na vyjasňující se oblohu. Kdybych tady chcípnul, každýmu to bude totálně ukradený, rozvažoval. Najdou mě – možná za rok, možná za dva. Hoděj do pytle, posypou vápnem, no jasně, určitě vápnem, to je základ…
Ale ráno, dnes ráno se mu zdálo, že zahlédnul na lhostejné masce lesa nepatrné zaškubání. A žalm k tomu poskytl slova. Ano, dychtím po Tobě. Vím, že to jenom předstíráš, že vynakládáš všechnu svou sílu, abys udržel zdání lhostejnosti. Tvůj žhavý dech se tají v každém kameni, v každém rampouchu i prkně staré stodoly. Bože mrazivých nocí, Bože rozpadlých stodol, Bože červených bobulí… Lásko! Jako laň dychtí po bystré vodě, tak tě chci! Proč mě nelíbáš? Nebo to byl Tvůj polibek, když jsem se včera probudil uprostřed noci a nesnesitelně mě pálila ústa? Ostrý vítr vykřikoval sloky Tvé milostné básně, Tvé bítnické milostné básně ve volných, vytrhaných a přibíjených verších.
„Milodary na náš kostel,“ ozvalo se před ním zčistajasna. Ministrant s arogantní tváří dávno dozpíval žalm, přečetlo se i evangelium, farář ohnivě kázal o potřebě opravy staré střechy kostela, k čemuž vyhlásil mimořádnou sbírku. Ministranti byli požádáni o zostřenou službu – tedy před každým stát tak dlouho, až zemře studem nebo do ošatky něco hodí. Se střechou to šlo totiž moc z kopce. Metoda se osvědčila, platila dokonce na místního arciškrta Jiřího Xavera Hrušku, který se sáhodlouze přehraboval v kapsách, co chvíli vrhal pohledy stranou, jako že jen co peníze najde, hodí je do pokladničky sám… Ale ministrant se ani nehnul, tak se nakonec tří korun ve dvacetnících dočkal.
Pakimu chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje. Svou finanční situaci znal přesně, v kapse u kalhot měl jednu zlatou dvacetikorunu se svatým patronem na koni. Ale ta už měla svůj účel – Paki se strašně těšil na pivo u Modré Hvězdy. Kolik tam může stát? Sedmičku? Dobře, deset korun by na kostel dal. Ale jak si rozměnit? Chvíli si pohrával s myšlenkou hodit ministrantovi do ošatky dvacku a vytáhnout z ní pětku, brzy ale pochopil, že to není dobrý nápad. Buď by tam hodil nejdřív dvacku a pak by ministrant určitě utekl dřív, než by měďák vylovil. Nebo by se pokusil vytáhnout nejdřív měďák, ovšem to by si to s ním vyřídil nejen ministrant, ale jistě i ten zbožný katolický manžel napravo, který ho už drahnou dobu pozoroval s výrazem, který nejlépe popíšeme slovy žalmu z minulé neděle: Každé ráno budu umlčovat všechny svévolníky v zemi, a tak vymýtím z Hospodinova města všechny pachatele ničemností.
Nakonec Paki poprosil Boha za odpuštění a bez mrknutí oka řekl: „Nemám ani vindru.“
A hle – peklo ho nepohltilo, zem se nerozestoupila, blesk z nebe nesjel. Jen ministrant mu věnoval pohled s výrazem: ‚Kostel není ohřívárna, ty nýmande‘ a důstojně odkráčel. Jak rádi bychom v tuto chvíli popisovali trýznivé výčitky svědomí – už i větu na to máme připravenou, zní: A jako Marie Magdaléna sušila Kristovi nohy svými vlasy, tak Paki omýval chrámovou podlahu vlastními slzami. Ovšem pravda je bohužel jiná, Paki celou událost odbyl jedinou myšlenkou:
„Tak mám na dvě piva.“
Těsně před koncem mše přišla k oltáři výrazná dívka se zelenýma očima a temně rudými vlasy, ukázněnými širokou černou čelenkou. Oznámila ‚našemu společenství‘, čímž zřejmě myslela mladé farníky, že se ve dvě hodiny odpoledne na faře koná setkání mládeže se zpěvy z Taizé. Pak varhany zaburácely závěrečné fortissimo a věřící se začali trousit ven.
Paki se loudal hrozně pomalu. Přede dveřmi totiž žertoval odstrojený ministrant s onou rudovlasou dívkou, oslovoval ji Marika.
Ministrant šlehnul po Pakim pohledem a na půl úst utrousil: „Pan farář s vámi chce mluvit.“ Poté se zase otočil ke své rudovlasé katoličce.
Paki se vloudal zpátky do kostela. Faráře našel, jak sedí u vyřezávaného stolu v zákristii. Byl to krásný stůl vyrobený na zakázku přímo pro zdejší kostel. V zadní části truhlář do stolu zapustil zdobený podstavec s krucifixem, pod těžkou hnědou deskou bylo množství zásuvek, naplněných naškrobenými laváby, korporály a ministrantskými rochetkami.
„Pochválen buď…“ začal Paki.
„Dobrej.“
Farář si zrovna trpce vyčítal svoje dnešní kázání. Zvlášť ho tížila poslední věta: „Hledáme Krista ukřižovaného a chceme se jako Tomáš dotknout rány v jeho boku. A díra ve střeše našeho kostela, to není rána v boku Spasitelově?“
Moc jsem tlačil na pilu… Já, který přispívám do Teologických listů… kdyby mě tak slyšel některý kolega…
„Ministrant mi říkal, že nemáte žádné peníze?“
Až teď pocítil Paki bázeň před Bohem. Zlaťák v kapse ho pálil jako rozžhavený uhlík. Ale jako svatý Petr zapřel i podruhé.
„Ano, důstojnosti, momentálně jsem jaksi naprosto bez peněz.“
Z napůl nepřítomného farářova pohledu vytušil, že o jeho drobném tajemství nic neví.
„Nechcete se mnou poobědvat na faře?“ zeptal se farář a v duchu to nabídl Bohu jako pokání za dnešní kázání.
„No, abych pravdu řekl, mám toho dneska ještě hodně, ale snad bych na chvíli mohl…“
Jen vystoupali po poctivém žulovém schodišti, dveře fary se před nimi otevřely. Farář cestou Pakimu vysvětlil, že mu vaří kuchařka Blaženka.
Paki znal jedinou farskou kuchařku, totiž půvabnou Zuzanku z filmu Kladivo na čarodějnice, a celý při té vzpomínce zjihnul. Blaženka, která si ho prohlížela z přítmí haly hádavýma očima pod převislými víčky, však Zuzanku nijak nepřipomínala.
„Zdědil jsem ji po panu děkanu Ambrožovi,“ poznamenal k ní farář.
Pak provedl hosta přízemím fary, které sestávalo z rozlehlé haly s krucifixem, kuchyně a krásně zařízené jídelny, která sloužila i jako společenská místnost. Paki si zvlášť dlouho prohlížel masivní ozdobné mříže v oknech.
„Ty sem dal namontovat ještě důstojný pan Ambrož,“ poučila ho Blaženka. „To víte, potuluje se tu všelijaká chamraď…“
Paki prohlídku mříží raději ukončil a zasedl k obědu. Nejdříve Blaženka podávala polévku s játrovými knedlíčky, pak přišla nadívaná krůta s bramborem. Před každým chodem se opakovala trapná scéna, kdy Blaženka tvrdila, že mají málo a že může dát jen panu faráři. Ten naznačil, že se s Pakim rozdělí a teprve potom Blaženka ‚ještě něco našla‘.
Nebudeme si nic předstírat, Blaženka nespatřovala v Pakiho návštěvě žádné požehnání. Celý den se těšila na farní společenství mládeže. Na nezkrotnou Mariku, která pokaždé vyvedla nějaké extempore, nebo přemoudřelého a hraně vážného Tomáše. Bylo jí jasné, že to s jejich katolickou morálkou není slavné – ale i hřích je krásný, když je mladý, když má rudé vlasy nebo jako Tomáš štíhlou a pevnou postavu, kypící zdravím. Ale tohle, takovej rachitickej vopruz…
Takové lidi by neměli pouštět ani do kostela, natož na fary, přemýšlela. Pokusme se jí zkusmo namítnout, že Ježíš přišel na svět právě pro takové lidi, že je mu milejší jedna zatoulaná ovečka než devadesát devět spravedlivých. Na to nám Blaženka bez váhání odpoví, že taková zatoulaná ovečka, to je třeba Marika nebo Tomáš, které jednou přistihla v pískovně, nakonec i jejich pan farář, který někdy mluví jako arcikacíř. Však už ho v Teologickejch listech pranýřovali, že je panteista. Ale tenhle prošlapanej tebich, tenhle vypelichanej kozel, tyhle pomeje na smetaně, to není žádná ztracená ovečka. No, raději se už Blaženky na nic ptát nebudeme.
Když dojedli krůtu s vynikající mandlovou nádivkou – Blaženka byla výborná kuchařka – a vypili sedmičku bílého vína, požádal pan farář o moučník, který ráno tak krásně voněl z kuchyně. Když kuchařka zapírala, řekl si přímo o rybízový koláč. To už bylo na Blaženku moc. Koláč byla její specialita a měl přijít na stůl až při setkání se zpěvy z Taizé. Farář musel Pakimu ukrojit sám, protože Blaženka práskla dveřmi a odešla z jídelny. Polohlasně si přitom mumlala, že takhle důstojnej pán ztratí všechny mladý pro království nebeský, když jim nějakej nevěřící vagabund sežere i rybízovej koláč.
Paki byl z koláče s červenými bobulkami nadšený, ještě na schodech Blažence děkoval. Ta to ovšem vůbec neocenila, jen si zlomyslně všimla několika zrníček, které mu uvízly mezi zuby. To se ovšem Marice stávalo taky, ale ta nikdy neotevírala ústa kvůli chvále koláče. Mládí.
Paki se cestou z fary několikrát ohlédl. Teprve, když si byl jist, že ho nikdo nesleduje, zamířil k hostinci Modrá Hvězda. Právě otvírali. Pomalu, s požitkem odsunul židli a usedl za stůl u okna. Byl prvním hostem, v místnosti bylo ještě syrovo, podlaha čerstvě vytřená, hostinská právě pokládala na stoly ubrusy. Ještě si ani nestihl objednat, když se otevřely dveře a vstoupil – farář.
Paki strnul. A potřetí kohout zakokrhal, vzpomněl si najednou velmi jasně na biblický citát. Skrýt se nebylo kam – farář ho hned od dveří uviděl a hned si přisedl.
„Máme nějak propletený cesty. Jaký si dáte – černý nebo světlý?“
Tak mám na tři, pomyslel si Paki.
Příval díků už nezastihl faráře duchem přítomného. Přišel se posilnit před setkáním se zpěvy z Taizé.
„Odejmi ode mě tento kalich,“ mumlal.
Setkání se blížilo každou minutou. Musí se pořádně napít, aby ho Marika přestala dráždit. Pivo za dotyky, které mu jsou odepřeny, rum za polibky, které zůstanou zamčeny v jeho ústech, fernet za milování.
Všichni ostatní se mohou popásat pohledem na její cikánsky bohaté kštici, mohou jí bez obalu civět na ňadra, podebírající tenoučký svetýrek… Tomáš si ji nakonec odvede – po troše zdráhání, samozřejmě. Pak ji pomalu rozvine, jako vzácnou tkaninu, ze které si bez obav nastříhá na šaty.
Paki byl z farářova mlčení trochu nervózní. Říkal si, že by měl říct něco nábožného, ale slova mu nějak nepřicházela. Začal si tedy zmateně vymýšlet, že je taky křtěnej a biřmování že mu uteklo o fous… Ale že snad není pozdě… Farář jen melancholicky pokýval hlavou a zamával na číšnici.
Ta už dávno úkosem pozorovala tu podivnou dvojici. Zdálo se jí, že s těmi dvěma muži sem přišel nějaký smutný mrak. Když se přiloudala k jejich stolu, oba se na ni podívali s takovou touhou, že mimoděk zavrávorala. Jak je to možné, že jsou oba úplně stejní? napadlo ji. Stačí, aby se slabounce usmála, a veškerá tíha je z nich pryč. Odsunula volnou židli a sedla si naproti nim.
Hubení anarchisté najdou svou droboučkou dívku se zeleným paloukem na hlavě, která přijme jejich úděl černé kávy a levných cigaret. Brunátní trempi vždycky najdou svá děvčátka, která s nimi budou sdílet všechny hospody na Berounce. Na feťáka vždycky čeká feťačka, kriminálník naloží své tetované mužství folkové zpěvačce. Ani poctivé lůžko katolíkovo nezůstane věčně prázdné.
Jenom kněží a tuláci budou vždycky sami. Jejich touha nemá břehy, jejich samotu nemůže nikdo unést. To oni křičí po bystré vodě, které se nikdy nenapijí.
A ženy si k nim po staletí přisedají, aby se navzájem naplňovali znepokojivým vzrušením.
1996