Jan
Jan se probudil časně ráno. Nebyl zvyklý vstávat tak časně, proto, když se probudil, nevstal hned, ale ještě chvíli ležel v posteli na zádech s očima zavřenýma. Ležel, a tak se stalo, že opět usnul. Spal asi deset minut, a když se znovu probudil, bylo už málem pozdě.
Jan vyskočil z postele a rychle se oblékl. Na snídani už nebylo pomyšlení, ba asi obličej si nestihl opláchnout – na nic už nebyl čas. Jen na chodbě se ještě na okamžik zastavil a pohlédl do zrcadla. Zaslzel přitom vzteky – zdálo se mu, že toho dne je obzvlášť škaredý – oči měl opuchlé, vlasy rozcuchané, ale už se nedalo nic dělat. Zlostně za sebou práskl dveřmi a vyšel z domu.
Lucerny ještě svítily, foukal studený vítr a poprchávalo. Jan si vyhrnul límec kabátu a pustil se dolů ulicí. Přešel kolem výkladních skříní obchodního domu a zahnul do další ulice. Každou chvíli se podíval na hodinky a zrychlil krok. V kapse mezi dvěma prsty držel pozvánku. Právě šel kolem vysokého šedého domu, když tu odkudsi přiběhl pes a začal se mu motat pod nohama. „Di!“ křikl Jan na psa a odstrčil ho nohou. Pes se zastavil. Jan pokračoval v cestě, když se však za chvíli ohlédl, spatřil psa, jak běží necelý metr za ním. „Di,ty potvoro!“ znovu křikl Jan a přidal do kroku. Pes však nic. Jan po něm i párkrát plivl, ale pes ťapkal pořád dál. Tu se Jan rozběhl, ale právě na to snad pes čekal – v mžiku Jana předstihl, začal před ním poskakovat a vrtěl přitom potkaním ocasem. Jan běžel a těžce oddechoval, po tvářích mu stékal déšť. „Ty svině! Ty svině!“ vyrážel ze sebe Jan, v očích mu stály slzy. Proběhli už skoro celou ulicí, když tu se Jan zastavil, pes rovněž zůstal stát – posadil se před Jana a s hlavou nahnutou na stranu ho pozoroval. „Ty svině!“ potichu řekl Jan, pes nastražil uši. „Ty svině!“ řekl Jan a kopl psa do čumáku. Pes zakňučel a odletěl stranou, vzápětí však už zase stál na nohou a s vyceněnými zuby hleděl na Jana. Ten se neopatrně pohnul a v tu ránu pes vyrazil. S chroptěním se vrhl Janovi k nohám a zakousl se mu do nohavice – zuřivě trhal hlavou a vrčel, jako tygr. Jan se psem mával, bušil s ním o zeď vysokého domu, kopal do něho druhou nohou. Pes se však držel pevně. Náhle se na konci ulice objevila dvě světla a téměř vzápětí se ozval hukot motoru. Pes zpozorněl. Světla se blížila. Tu se pes pustil Janovy nohavice – chvíli pozoroval přijíždějící auto, potom se otočil a rozběhl se dolů ulicí. Zprvu běžel klidně, postupně se však jeho běh stával rychlejším, pes uháněl podél domů, když vtom, zcela nečekaně, skočil do tmavého průjezdu. Kolem projela pekařská dodávka. Jan se podíval na svou nohavici – spodní okraj byl roztřepený a vlhký od psích slin, na boku pak, ve švu byla nohavice roztržena skoro až ke koleni. „Mrcha!“ nadával Jan a obracel v prstech roztrženou látku. Byl však už nejvyšší čas pokračovat v cestě – Jan se napřímil, a tu si všiml, že za oknem na protější straně silnice sedí babka a kouká na něj. Seděla ztrnule jako mrtvola, když však zpozorovala, že si jí Jan všiml, rychle od okna odstoupila – přitom poodhrnula záclonu, kterou vzápětí její ruce upravily. Záclona se ještě chvíli pohupovala, než se uklidnila docela. Jan se pustil dál. Pršet nepřestávalo – roztržená nohavice mu při každém kroku odkrývala holé lýtko a studený déšť je pak vždy skropil. „Mršina hnusná…“ nadával Jan „… kéž by ještě dnes zdechl. Nějaký auto by ho mohlo přejet a rozdrtit mu tu jeho pitomou hlavu. To mu přeju!“ Jan přešel křižovatku, minul semafor a zabočil do postranní uličky. Zde domy jako by k sobě přiléhaly těsněji, i stromy zde rostly blíž k sobě, tak, že se jejich větve navzájem proplétaly a vrhaly do ulice stín. Jan míjel nízké tmavé domy – některé z nich byly už prázdné, neměly dveře ani okna, z ulice bylo vidět do cizích pokojů, kde ležela vrstva prachu. Jan spěchal a často se ohlížel, bylo mu úzko při pomyšlení, do jak nebezpečných míst se to dostal. Znal tuto čtvrť ještě z dětství a vždycky se jí rád vyhnul – říkalo se, že tam ve sklepě našli mrtvého cikána, skloněného nad plechovkou s toluenem a vedle něj ležela jeho manželka se sekerou v hlavě. Jan přešel kolem dřevěné ohrady fotbalového hřiště, minul rezavý vrak nákladního auta a po několika krocích konečně zahnul do další ulice. Byla to asfaltová silnice, strmě se svažovala dolů, kde uhýbala doprava. Jan sešel z kopce, minul první, jakoby venkovské domy a zastavil se – byl na místě. Vytáhl z kapsy pozvánku: „Božetěchova 30“, četl – stál před číslem 17. Pustil se podél domů, na každé číslo se podíval a s napětím pozoroval, jak se blíží. Když však mělo následovat číslo 30, tu domy končily – dál vedla jen asfaltová silnice, která se ztrácela daleko v polích. Jiná cesta tady nebyla. Jan přešel na protější chodník a jal se kontrolovat čísla tady – nemělo to však smysl. Čísla byla stále nižší, a tak toho Jan po chvíli nechal – zastavil se uprostřed ulice a bezradně klouzal pohledem z jednoho domu na druhý. Už začal pomýšlet na návrat, když tu si mezi dvěma domy všiml vyšlapané pěšiny – zamířil k ní. Prošel úzkou uličkou a ocitl se, čárku ven jakoby v další ulici, jenomže domy teď viděl z druhé strany. Viděl spíš jejich zahrady, ve kterých rostly stromy a keře tak bujně a v takovém množství, že samotné domy bylo vidět jen málo. Pěšina pokračovala dál, vedla přes rozorané pole a končila u plotu tenisového kurtu. Vedle kurtu stála dlouhá žlutá budova. Jan vykročil tím směrem. Pole bylo rozbahněné, Janovy boty se zakrátko obalily vrstvou hlíny, a když došel ke žluté budově, byly už tak těžké, že jen ztěží udělal krok. Musel si je očistit několikerým kopnutím do stěny domu – od bot přitom odletovaly kusy hlíny, mnohdy větší než boty samotné. Když byly boty jakž takž čisté, Jan obešel dům – přitom narazil na vchod. Vystoupil po kamenných schodech k širokým proskleným dveřím, nad kterými byla přibita cedule s modrým nápisem „GYMNÁZIUM“. Téměř vzápětí zpozoroval číslo domu, které viselo, spolu s názvem ulice, vedle cedule: „Božetěchova 30“. Jan vytáhl z kapsy pozvánku a ještě jednou si přečetl adresu – Božetěchova 30. Tu se otevřely prosklené dveře a ven vyšel muž v šedém kabátě, v jedné ruce držel aktovku a druhou se pokoušel otevřít deštník. Jan, který se už chystal vstoupit, byl mužovým příchodem zaskočen a teď měl pocit, že mu nějak musí vysvětlit svou přítomnost. Přistoupil tedy k mužovi a oslovil ho: „Prosím vás, já nevim, jestli jsem tady správně, ale adresa souhlasí…“ zamával pozvánkou. Muž po ní vrhl krátký pohled, hned se však zase sklonil a dál se věnoval deštníku. „Totiž…“ pokračoval Jan „…má se tady konat slavnostní vyhlášení vítězů literární soutěže.“ Jan se odmlčel. Muž, jak se zdálo, Jana ještě nezpozoroval – dál lomcoval deštníkem a kroutil hlavou. Jan stál mlčky vedle muže a sledoval jeho počínání. Po chvíli sebou muž trhl a pohlédl na Jana. „Prosím?“ zeptal se. „No, já se vás chci zeptat: koná se tady dnes vyhlašování vítězů literární soutěže?“ opakoval Jan. „Jo… jo…“ řekl muž a otevřel deštník. „Jo koná.“ „Děkuju, děkuju.“ vykoktal Jan. „Prosím.“ řekl muž a vykročil do deště. Jan se za ním díval, jak jde po úzké pěšině podél domu a velice rád by mu tu cestu nějak usnadnil, rád by ještě něco řekl – muž však zahnul za roh. Nato se Jan otočil, otevřel prosklené dveře a vstoupil do budovy gymnázia. Ocitl se v malém vestibulu. Přímo proti vchodu stála veliká nástěnka s výsledky maturitních zkoušek, napravo od vchodu se lesklo okénko vrátnice – vevnitř nikdo nebyl, stála tam židle, zasunutá za stolem, na stole ležel zavřený sešit. Jan přešel po kluzké mramorové podlaze vestibulu a vykročil na chodbu. Odkudsi z nitra budovy sem doléhaly dunivé zvuky a občas se ozval i čísi hlas. Jan šel prostornou světlou chodbou, na stěnách tam visely spousty diplomů nejrůznějších velikostí a barev – všechny byly zarámovány a zaskleny. Jan minul ředitelnu, sborovnu a právě šel kolem kabinetu matematiky, když zaslechl zřetelný hlas, jak volá z vyššího patra: „Pozór! Zvláštní zásilka… Magdo, slyšíš?“ a za několik okamžiků méně zřetelný hlas zavolal jakoby ze sklepa: „Jó, dobrý.“ Jan pokračoval kolem kabinetu biologie a zeměpisu, minul kabinet tělesné výchovy a dostal se k širokému schodišti. Od dunění se chvělo kovové zábradlí po stranách schodiště a hlas, který se občas ozval, byl silný, podrážděný a nepřipouštěl námitek. Jan začal stoupat vzhůru. Náhle se ozvaly kroky. Jan vyšel první řadu schodů a zahnul do další, když vtom spatřil postavu, která sestupovala proti němu. Viděl jen její nohy – hlavu a tělo zakrýval dlouhý sloupec učebnic, které postava držela zespodu v rukou. Jan ucouvl, postava kolem něho profrčela a zmizela za ohybem schodů. Jan pokračoval dál. Dunivé rány se teď ozývaly přímo nad jeho hlavou, bylo slyšet i ruch mnoha kroků. Jan vystoupil do prvního patra. Tam bylo na chodbě plno studentů – pohybovali se ve dvou proudech. Jedni s rukama plnýma učebnic vcházeli do tělocvičny, kde knihy s žuchnutím nechali dopadnout na určené místo, jiní z tělocvičny vycházeli a loudali se chodbou pro další náklad. Uprostřed tělocvičny stála žena v květované sukni a červené halence. Obratnými pohyby, jako strážník na křižovatce, ukazovala studentům, kam mají knihy skládat, a občas, když se stalo, že student nepostřehl její rychlý pohyb a pak postával uprostřed tělocvičny s náručí plnou knih, zakřičela na něj žena a ještě jednou mu ukázala správný směr, přičemž držela dlouhou ruku nataženou oním směrem a několikrát se studenta zeptala, jestli to už vidí. Jan proklouzl mezi studenty a vešel do tělocvičny – přistoupil k ženě. „Co je, koho hledáš?“ zeptala se ho žena a dál se věnovala studentům. „Já se vás chci zeptat, kde…“ „Polož to támhle.“ řekla žena a ukázala hubenému chlapci do rohu tělocvičny, kde ležela velká hromada učebnic. Chlapec chvatně odešel. „No poslouchám, tak co chceš?“ znovu se zeptala žena. „Chci se vás zeptat, kde se tady…“ „Tohle polož sem.“ žena ukázala na hromadu učebnic před sebou. Jan uhýbal studentům, kteří odcházeli z tělocvičny na chodbu a přitom zavazel těm, kteří do tělocvičny vcházeli. „Prosím tě, pospěš si!“ křikla na Jana žena „…nevidíš, kolik tady mám práce?! Tak co chceš?!“ „Kde se tady koná vyhlašování vítězů literární soutěže?“ zadrmolil Jan. „Ve druhém patře.“ zavrčela žena a odvrátila se. Jan vyšel na chodbu, vrátil se ke schodišti a začal vystupovat do druhého patra. Dunění a ruch se pomalu vzdalovaly a Janovi se potily dlaně nedočkavostí. Konečně vystoupil do druhého patra.
Ocitl se v dlouhé chodbě. Při pravé stěně se táhla řada dveří, nalevo byla velká vyklápěcí okna. Chodba byla prázdná. Jan míjel učebny a dával pozor, zdali neuslyší nějaké hlasy, všude bylo však ticho. Tu se znenadání otevřely jedny dveře a na chodbu vyšla uklízečka. V jedné ruce držela kýbl s vodou, ve druhé smeták, pohlédla na Jana, potom se sklonila nad kýblem a začala ždímat hadr. Jan k ní přistoupil: „Dobrý den…“ začal „…já bych potřeboval poradit. Mě sem poslala ta paní, dole v tělocvičně, ale já si nevím rady… Totiž má se tady konat slavnostní…“ nestačil dopovědět – uklízečka mávla hadrem ke dveřím na konci chodby, přitom se rozstříkla voda a Jana zasáhlo pár kapek do obličeje. „Aha, děkuju!“ radostně vypískl Jan a pustil se tím směrem, na dveřích už viděl papírovou cedulku s nápisem „LITERÁRNÍ SOUTĚŽ“. Uklízečka se za ním zamračeně ohlédla, vtom jí po tváři přeletělo zděšení. „Stůj!“ vykřikla „Stůj!“ Jan se otočil: „Co se děje?“ rychle se zeptal. Uklízečka už stála připravena se za ním rozběhnout. Když se Jan zastavil, uklidnila se a pomalu k němu došla. „Kam chceš takhle jít?!“ zeptala se a ukázala prstem na jeho roztrženou nohavici. „Vždyť vypadáš jako hadrník!“ „Ale to je nedopatření…“ vysvětloval Jan „…to mi dneska udělal pes, když jsem šel po chodníku.“ „Pes, jo?“ ušklíbla se uklízečka. Náhle polekaně ucouvla. „A co ty boty?!“ vykřikla. Jan pohlédl na své boty – bláto na několika místech už zaschlo a vytvořilo světlé fleky. „Venku přece prší a to pole tady je rozbahněný až hrůza, tak kudy jsem měl jít?“ bránil se Jan. „Já ti dám pole, já ti dám psa. Chlastal si, co!“ vyštěkla uklízečka, zkřížila ruce na prsou a postavila se přímo před Jana. „Takhle tě nikam nepustím!“ dodala na závěr. Jan polykal sliny, uklízečka mlčela. „Ale já se tam musím dostavit.“ vyhrkl náhle Jan a podíval se na hodinky. Uklízečka mlčela. Jan zaváhal, potom udělal krok vpřed, chtěje zjistit, do jaké míry je uklízečka rozhodnuta ho zdržovat. Mumlal přitom, že už ho tam určitě čekají, že už musí jít, ať se teda nezlobí. „Stůj!“ křikla uklízečka Janovi do tváře a rozpřáhla před ním ruce. Jan se zastavil. „Prosím vás, pochopte, že mě tam čekají…“ začal znovu „…mají tam napsáno moje jméno… počítají se mnou…“ Uklízečka mlčela, ruce měla rozpřaženy.
Tu v místnosti za dveřmi, ke kterým bylo jen pár kroků, začal kdosi hovořit. Jan se pohnul – chtěl uklízečku obejít, ta se však na něj přitiskla tělem a začala ho tlačit zpátky. „Už jsem ti přece řekla, že tě tam takhle nepustím, tak co to tady podnikáš?! Seber se a táhni odsud!“ vykřikovala a žduchala Jana svým břichem. Jan se vzpíral, ale uklízečka ho systematicky požďuchávala ke schodišti. Jan už ztrácel naději, když vtom se mu podařilo podklouznout uklízečce pod rozpřaženou rukou. Uklízečka se po něm ještě ohnala, ale to už Jan utíkal ke dveřím na konci chodby, otevřel je a s bouchnutím za sebou zase zavřel.
Ocitl se ve slavnostně vyzdobené místnosti. Místnost byla plná lidí – stáli okolo stěn, i v uličce mezi rozestavěnými židlemi, u řečnického pultu hovořil muž. Jan zůstal u dveří a poslouchal. „Je mi velikou ctí…,“ řekl muž „…že mezi námi mohu přivítat porotu, která hodnotila vaše práce. Sám za sebe mohu potvrdit, že porotci jsou lidé v literatuře zběhlí. V průběhu jejich dlouholeté činnosti jim rukama prošly desetitisíce, snad i statisíce prací začínajících autorů. Setkali se už s mnoha nepředvídanostmi a vždy je dokázali řešit, avšak s vyhodnocením letošního ročníku to neměli nikterak jednoduché.“ Muž zakašlal do dlaně a pohlédl do publika, potom pokračoval: „Neměli to jednoduché, jak by si někteří z vás mohli myslet, neboť jak sami jistě vidíte, letošního ročníku se vás zúčastnilo opravdu hodně. Ale to by ještě nebylo tak hrozné – nejvíc škody však způsobily práce těch z vás, kteří jste nedbali požadavků naší soutěže a nedodrželi jste zadaná témata. Porotci, nic netuše, brali tyto práce do rukou a začínali je číst. Už v průběhu četby se jich zmocňovaly určité pochyby, nicméně však práci vždy dočetli až do konce, a tu teprve poznali, jak byli podvedeni. Tuto práci museli odložit stranou a z vysoké hromady na svém stole vzít další – a ptám se vás, kde měli porotci záruku, že tato nová práce nebude podobně znetvořena jako ta předešlá? Jistě sami uznáte, že takové jednání v žádném případě nemohlo prospět už tak dost zatížené mysli porotců – často se stávalo, že porotci odcházeli domů zamlklí, s pokleslými rameny. Tyto schválnosti, tedy, vážně ohrozily plynulý průběh naší soutěže, avšak porotci, jak už jsem poznamenal, jsou lidé zkušení, a tak dokázali úspěšně čelit podobným nástrahám a záludnostem. Proto si jejich obětavé práce musím vážit dvojnásob.“ Muž se odmlčel, potom začal číst jména jednotlivých členů poroty. Porota seděla za dlouhým stolem na pódiu vedle řečnického pultu. Porotci postupně vstávali, jak řečník četl jejich jména, vstávali a zase si sedali.
Když se posadil poslední porotce, muž odložil papír a vzal do ruky další. „A nyní mi dovolte představit vám školníka zdejšího gymnázia.“ řekl a pokračoval: „Neboť, jak jste si už jistě všimli, letošní vyhlašování vítězů se koná právě na gymnáziu. Je tomu tak proto, protože naše organizace nemá k dispozici vlastní místnost, a jak jistě sami víte, v našem městě je nedostatek místností, určených k podobným účelům. Proto bych chtěl jménem celé poroty i jménem svým a jistě i jménem všech vás tady přítomných poděkovat ochotnému, obětavému školníkovi za to, že se přimluvil u zástupce ředitele této školy, a tak nám zajistil místnost, ve které se právě nacházíme. Svým způsobem tento školník vlastně napomohl zdárnějšímu rozvoji literatury v našem městě.“ Muž ukázal rukou na kraj pódia, kde na židli seděl malý mužíček v modrém plášti. Ozval se potlesk. Mužíček se zvedl a začal se uklánět. Tu se pootevřely dveře – Jan se ohlédl – škvírou spatřil uklízečku. Ta protáhla mezi dveřmi ruku a chytila Jana za kabát. „Vrať se!“ zasyčela a škubla kabátem. Jan zavrávoral. Potlesk v síni slábl. „Okamžitě se vrať!“ syčela uklízečka a škubala Janovým kabátem, až se zdálo, že ho vtáhne zpět do chodby. Vtom ji však Jan chytil za ruku a vší silou ji stiskl – uklízečka zasykla bolestí a pustila jeho kabát. Jan rychle zavřel dveře, divže uklízečce nepřiskřípl prsty. Potlesk v síni ustal. Školník, celý rudý ve tváři, se posadil zpět na svou židli. Uhýbal pohledům publika a dlaní si zakrýval ústa, kterými poškubával smích.
„A nyní přistupme k samotnému vyhlášení vítězů…“ řekl muž. Tu se však zvedl jeden z porotců a rychlými kroky k němu přistoupil, vypnul se na špičky a cosi mu pošeptal. „Ano…“ řekl muž, když se porotce vrátil na své místo „…ještě by se snad slušelo poznamenat, že jsme se rozhodli letošní ročník nazvat Ročníkem milosrdného školníka. Lidé zatleskali. Školník rudý jako pivoňka si zakrýval ústa a klopil oči.
„Tak, ale nyní už k výsledkům naší soutěže.“ řekl muž a upravil mikrofon, až to zapraskalo ve všech ampliónech – lidé zpozorněli. „V oboru próza…“ pokračoval muž „…se jako první umístil Pavel Nový se svou povídkou Víš, kdy mi začali říkat doktore?“ Ozval se nový potlesk. „V oboru poezie první místo obsadil Jiří Votava se souborem básní Říjen v nočních ulicích a v oboru publicistika se na prvním místě umístil Radek Kříž se svým článkem Dostihy s časem. Prosím jmenované, aby se dostavili sem k nám.“ Muž pokynul rukou a sestoupil od řečnického pultu. Potlesk propukl nanovo. Jan se natahoval na špičky, chtěje dohlédnout přes robustního pána před sebou na úspěšné pisatele. Pán se však neustále hýbal, a tak Jan, byť se snažil sebevíc, viděl pořád jen jeho záda.
Vtom se otevřely dveře a Jana zprava i zleva uchopily čísi ruce, pevně ho stiskly a prudce vtáhly do chodby. Dveře zase někdo opatrně zavřel. Jan se rozhlédl – spatřil uklízečku, svírala mu pravou paži, tvář měla zpocenou. Po levém boku Janovi stála druhá žena, kterou uklízečka zřejmě přivolala na pomoc. Obě ženy teď vedly Jana chodbou ke schodišti. „Tak ty mě budeš stiskat, vandráku!“ řekla pojednou uklízečka a silně sevřela Janovi paži, až ji to samotnou muselo bolet. Žena po Janově levém boku mlčela. „Stiskat bude!“ mumlala uklízečka. Ušli ještě pár kroků, když tu se uklízečka zastavila a trhnutím obrátila Jana proti sobě. „Tak ty mě budeš stiskat?! Co!“ vykřikla. Jan sklonil hlavu. Uklízeččina pomocnice stála opodál a culila se. „Jak sis to mohl dovolit?! Co?!“ křičela uklízečka a lomcovala Janovým ramenem. „Jak tě něco takovýho mohlo vůbec napadnout?! Co!“ „Tak mi to teda promiňte…“ řekl náhle Jan a pohlédl na uklízečku „…ale když vy jste mě…“ chtěl ještě dodat – na to mu však uklízečka plivla do tváře. Pomocnice v rohu se uchichtla. „Táhni smrade.“ řekla uklízečka a postrčila Jana ze schodů. Jan se ještě otočil, uklízečka však stála nahoře se zkříženýma rukama a vyzývavě se na Jana dívala.
KONEC