Projevy nepochopení i respektu vůči Bahá’í společenství v Íránu

Historický exkurs a současný stav

Medializace současného dění v zemích islámského světa povětšinou přehlíží fakt, že i přes evidentní projevy násilí a netolerance vůči způsobu smýšlení, které nekoresponduje s islámskou věroukou, jsou v těchto zemích doložitelné projevy tolerance a snah o smíření. Tento článek prezentuje, byť stručně, rozporuplnost vztahu mezi reprezentanty islámu, zejména v Íránu, a mezi těmi, kteří se hlásí k Bahá’í náboženství (víře), které vyrostlo právě na území současného Íránu.

2014, rok persekucí i gesta tolerance

Akce namířené proti Bahá’í společenství probíhají v Íránu s jistou pravidelností. Jedním z novějších příkladů je letáková kampaň z 12. 6. 2014. Letáky zcela zřetelně a jasně dehonestují Bahá’í věřící, označují je za kacíře a odpadlíky od islámu, kteří nemají žádné právo na jakoukoli právní ochranu a respekt ze strany státu a společnosti.

Rok 2014 se však také zdá být pro Bahá’í v Íránu rokem obratu ve smyslu vyšší míry tolerance vůči jejich náboženství. V dubnu 2014 projevil muslimský duchovní ajatolláh Abdol-Hamid Masoumi-Tehrani velkou míru odvahy tím, že Bahá’í věřícím z celého světa věnoval kaligrafii, která zpracovává odstavce z Bahá’u’lláhových spisů. Jeho akt je odvážný o to více, že ho provedl na území Íránu, a to veřejně. Pro Bahá’í věřící představuje Tehraniho gesto další krok směrem k možnému akceptování jejich víry ze strany íránské vlády, neboť Tehraniho akt následovala jak řada muslimských duchovních, tak obyčejných muslimů, a to jak v Íránu, tak v jiných zemích jako je Pákistán, Bahrain, Indie, Velká Británie, Egypt a Irák. Důkazem jsou další prohlášení muslimských duchovních, kteří nezastírají, že odvahu a inspiraci čerpají z gesta ajatolláha %http://news.bahai.org/story/987 Abdol-Hamida Masoumiho-Tehraniho.

Otázka postavení Bahá’í náboženství (víry)

není okrajovou záležitostí z vícero důvodů. Jednak je znepokojivá z lidsko-právního hlediska a jednak vyzývá k celé řadě dalších otázek. Týkají se mezináboženského dialogu a nového uvažování o ambivalentní skutečnosti zvané náboženství. To v dějinném kontextu obvykle vykazuje rysy agresivity a mocenských bojů. Bahá’í náboženství (víra) tu představuje jisté novum, chce být v tomto ohledu věrno svému zdroji, který je v jistém (nedogmatickém) ohledu týž jak pro židy, křesťany, muslimy, tak i pro ostatní velká světová náboženství. Jeho intencí je Bahá’u’lláhova výpověď: „Ó lidé Bahá! Stýkejte se se všemi lidmi v duchu přátelství a družnosti.“ Danou výpověď, byť v delší verzi, rovněž kaligraficky zpracoval a Bahá’í věřícím věnoval již zmíněný ajatolláh Abdol-Hamid Masoumi-Tehrani.

Původ Bahá’í náboženství (víry)

sahá do pol. 19. stol., kdy se zrodilo na území současné Islámské republiky Írán, tehdy Persie. Bahá’í nebo též Bahá‘ ismus patří k monoteistickým náboženstvím v řadě za judaismem, křesťanstvím a islámem, svůj původ odvozuje z vystoupení zakladatelské postavy Bahá’u’lláha (vlastním jménem Mírzá Husain Alí Núrí), který se narodil 12. 11. 1817 v Teheránu a zpočátku byl stoupencem hnutí Bábí (1844–1853), jehož ústřední myšlenkou je připravit lidstvo na „toho, koho Bůh projeví“, čili na příchod Bahá’u’lláha, a Bahá’í náboženství na tento program v podstatě navázalo.

Ve své domovské zemi Bahá’í věřící platí za největší náboženskou menšinu (s počtem cca 300 000 věřících). Čelí zde však pronásledování ze strany současné vlády a islámských duchovních, poněvadž na rozdíl od židů či křesťanů není Bahá’í věřícím v Íránu přiznáno právo na svobodné vyznání víry, nemají přístup ke vzdělání, nesmějí zakládat náboženské instituce (duchovní rady) a jejich postavení není právně zajištěno, jak rovněž vyplývá z ústavy (z r. 1979), zejména z článku 13, který zmiňuje postavení náboženských menšin. Bahá’í věřící stojí v podstatě mimo jakoukoli právní ochranu a ocitají se v tomto ohledu dokonce denně v ohrožení života.

Období vlády dynastie Kadžárovců a následnou konstituční vládu v Íránu vystřídala dynastie Pahlaví (1925–1979), která sice nepřála Bahá’í náboženství obdobnou měrou jako právě předchozí parlamentní vláda, přesto znamenala pro Bahá’í přece jen určité období uvolnění. Došlo totiž k omezení vlivu ulamá (vykladačů učení v oblasti vzdělání a práva, typických pro šíitskou větev islámu). Bahá’í se tak otevřela jistá možnost uplatňovat své duchovní principy, zvláště v oblasti školství, měli rovněž možnost zakládat vlastní společenství a organizace. Situace se ovšem rapidně zhoršila po roce 1930, když byla Bahá’í věřícím tato práva opět odepřena. Později byli Bahá’í íránskou vládou obviňováni rovněž z politické špionáže a anti-islámské agitace, např. ze spolupráce s tajnou policií SAVAK (založenou za Pahlávího vlády v r. 1957).

Po pádu Pahlávího režimu,

nástupu Chomejního (1979) a vzniku Íránské islámské republiky se dostává ke slovu znovu duchovenstvo a Írán prožívá transformaci směrem k teokratickému způsobu vlády. Důsledkem jsou mj. jistá omezení pro nemuslimy, pro Bahá’í to však znamená naprosté odepření jakýchkoli práv. Takřka systematicky byly ničeny jejich budovy (svatá místa, instituce, soukromá bydliště) s cílem vymazat viditelné stopy z veřejného prostoru. Příkladem je zničení Bábova domu a hřbitova v Šírázu krátce po revoluci. Otřesnou událost představuje akce, při níž bylo v r. 1983 v Šírázu popraveno deset Bahá’í žen, jejichž jediným proviněním byla výuka Bahá’í mládeže a neochota zříci se vlastní víry. Jedno z práv, které je Bahá’í věřícím systematicky odpíráno, je právo na vzdělání, obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv. V r. 1987 založilo Bahá’í společenství v Íránu tzv. Bahá’í Institute for Higher Education (BIHE). Spíše než o institucí se však jedná o neformální alternativní způsob vzdělávání, mj. prostřednictvím internetových kurzů pod vedením příslušných tutorů. Provoz BIHE neprobíhá bezproblémově, neboť spolupracovníci BIHE jsou ze strany vlády nejrůznějším způsobem opakovaně postihováni.

V roce 2008

vyvolalo celosvětovou vlnu zájmu zatčení a následně uvěznění sedmi Bahá’í věřících pocházejících z vyšších intelektuálních kruhů. Proces se zatčenými začal teprve v r. 2010 a skončil vynesením verdiktu dvaceti let vězení, přičemž tento akt lze chápat jako demonstrativní proces proti všem Bahá’í věřícím v Íránu. Hranice dvaceti let je v Íránu neobvyklou sazbou, odsouzení jsou uvězněni v proslulém teheránském vězení Evin, určenému většinou pro politické vězně.

Každé smířlivé gesto má cenu

Politická mapa světa by jistě vypadala jinak, pokud by smířlivých projevů přibývalo, a to nejenom na straně islámu, ale i mezi reprezentanty křesťanských církví. Ty by si měly uvědomit, že vyčleňovat a hájit vlastní ideové teritorium není zárukou přežití. Životaschopnost toho či onoho náboženství se osvědčuje v komplementaritě vztahů. V opačném případě se totiž jeho vitalita vytrácí, neboť život v izolaci je trvale neudržitelný.