Kolik věznili českoslovenští komunisté evangelíků? A které? My, kteří jsme v padesátých a šedesátých letech byli na svobodě, jsme se o to ještě nezačali zajímat. Je nám to k hanbě.
V memoárech „Poražení vítězové“ (Mladá fronta 2003, s pozoruhodnou předmluvou Michala Janaty a rovněž pozoruhodným doslovem Václava Vebera) píše Miloslav Čapek (str. 159): „Byl tam i JUDr. Pavel Hastrlík, důstojník západní armády. Pavel byl Žid, který přestoupil na protestantskou víru a okázale se před každým jídlem modlil. Byl jedním z představitelů organizace YMCA v Hradci Králové. Pavel nebyl hovorný, ale vždy se zájmem sledoval různé slovní přestřelky účastníků našeho malého společenství.“ Vadí mi to „okázale“. Kdyby dr. Hastrlík ničím nedával najevo, že se modlí, spoluvězni by to nemohli vědět a bez špatného úmyslu by ho rušili. To měl jeden ze spoluvězňů vzít po letech v úvahu při psaní svých vzpomínek.
Ptejme se, proč nikdo z evangelíků bratra Hastrlíka po jeho propuštění nenavštěvoval, aby se ho vyptával a zaznamenával, jak se bratr do vězení dostal a co tam prožil. A aby také zapsal, co bratr soudil o své církvi, o jejích představitelích, o jejím členstvu. Tak aby také po Pavlu Hastrlíkovi zůstaly memoáry, jako zůstanou po Miloslavu Čapkovi.
Dr. Hastrlík zřejmě zachoval evangelické církvi věrnost. Ale ona se mu špatně odvděčila. Nelze zažalovat žádného jednotlivce. Proč by byl totiž měl zpovídat bratra Hastrlíka právě tento určitý evangelík a ne některý jiný, možná některý propuštěnému vězni ještě bližší. Ale zůstane hanbou evangelické církve jako celku, že nechala stovky evangelických vězňů a vězeňkyní z padesátých a šedesátých let zemřít, aniž projevila zájem o příčinu a průběh jejich věznění.
Stejnou lhostejnost projevila církev jako celek také k těm z otevřených kritiků komunistů, které kritizovaní z nějakých důvodů neuvěznili. Jich také jsme se nevyptali a jejich odpovědi nezapsali.
Faráře smíchovského evangelického sboru Jana Kučeru nemůže pominout žádný historik zabývající se osobností Milady Horákové. Byl jedním z mála evangelíků, kteří pochopili, že odporovat zločincům komunistickým bylo stejnou morální povinností nezbloudilého slušného člověka, natož křesťana, jako odporovat zločincům nacistickým. Bratra faráře Kučery se už vyptat nemůžeme. Tím důležitějších je několik vzpomínek jeho syna, z Pullmanu ve státě Washington.
Svou první větou reaguje profesor Jan Kučera na citát z posledního dopisu Milady Horákové (z 27. 6. 1950): „Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít Dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou.“ Citát je uveden v publikaci „Lidé kolem Milady Horákové“ (EMAN 1999, uspořádala Olga Hrubá) na str. 12.
Rád bych opravil, nebo spíše upozornil, na několik nepřesností týkajících se mého otce faráře Jana Kučery.
Především otec neměl doktorát. Když jsem se ho ptal proč, říkal že to pro praktickou duchovní činnost není potřeba.
Když STB přišla zatknout manžele Horákovy, byli oba vzadu v kuchyni. Paní doktorka šla otevřít dveře. Když dr. Horák slyšel, co mají za návštěvu, vyskočil z okna a přišel k nám na faru. S otcem se domluvili, že fara bude asi první místo, kde ho bude STB hledat, tak otec požádal p. Pospíšila, člena sboru, který bydlel přes ulici, zdali by dr. Horáka na nějaký čas neukryl. To p. Pospíšil ochotně učinil. Jak se pak dr. Horák dostal za hranice, to nevím. O tom mí rodiče nikdy nemluvili.
Hned po zatčení dr. Horákové šel můj otec na Pankrác požádat o povolení k návštěvě. Úřadující soudce mu však povolení nedal se slovy: „Pane faráři, kdybych Vám tu návštěvu povolil, tak byste se už z Pankráce domů nevrátil.“ Tudíž otec dr. Horákovou nikdy ve vězení nenavštívil.
Pro zajímavost bych dodal, že po zatčení ministra Drtiny šel otec také na Pankrác požádat o návštěvu. Přestože Drtina nebyl členem smíchovského sboru a bylo by se hodilo, aby jeho farář za ním přišel, otec povolení dostal. Samozřejmě, že rozhovoru byl přítomen člen STB. Když uplynula doba povolená k návštěvě a otec se začal loučit, přítomný STB mu řekl: „Prosím, pane faráři, pokračujte. Já jsem také věřící člověk a Vaše slova na mne hluboce působí.“ Když ministra Drtinu pustili z vazby, chodil k nám každý týden na besedu. Přitom vyprávěl, jak nejprve otce považoval za quislinga, protože o žádnou duchovní podporu nežádal.
V knížce je také krátká kapitola o návštěvě mého otce v Severní Karolině v roce 1969. Když se otec z této cesty vrátil do Prahy, byl volán do Bartolomějské ulice na výslech. Ukázalo se, že STB dostala z Ameriky dopisy (od Američanů), v nichž si neznámí lidé stěžovali, že otec pomlouval Československo a zkresloval české poměry. Při výslechu se otec bránil slovy: „Pánové, zavřete mne, tím potvrdíte, že jsem v Americe mluvil pravdu o svobodě slova. Tím těm Američanům jen otevřete oči.“
Výsledek byl, že otec zavřen nebyl. Byl však sledován a každý člověk, který s ním na ulici promluvil, byl pak předvolán na STB k výslechu. Lidé se začali otci vyhýbat, což otce tížilo více, než kdyby byl zavřen.