Pročež pohybují se vnitřnosti mé

Na okraj výbuchů a urážek náboženského cítění

Co se to uráží při náboženském cítění?

V Písmu židů a prvních křesťanů jsou sídlem citů „střeva“. Není to označení jednoznačné anatomicky, pokud jde ovšem o účinek, bývá poměrně jednoznačný. Když se v Josefovi „pohnula střeva jeho“, nevystavoval se s tím před svými bratry, ale utíkal se honem ukrýt (jak si v kreslené verzi jeho příběhu vtipně všimnul Ivan Urbánek). Když naopak veřejně zakvílí „o střeva má, ó střeva má, nemohu mlčeti“ prorok Jeremiáš, neventiluje uražené city, ale odvážně a vcelku srozumitelně svým souvěrcům sdělí, v čem spočívá jejich momentální zhovadilost.

Náboženské cítění je cosi, co může rychle vzkypět, mělo by to však buď zůstat doma, nebo se přetavit do racionálně komunikovatelných argumentů či dosud nečekaného životního postoje, většinou více či méně riskantního pro samotného jeho nositele, nikoli pro jeho okolí.

Když slyším, že ve veřejném prostoru je třeba brát ohled na cosi tak individuálního a subjektivního jako jsou náboženské city, nemohu se přitom ubránit asociaci, že je to trochu jako brát ohled na cizí větry. Mám se dopředu vyptávat, koho nadýmají podávané pokrmy, abych mu nezpůsobil újmu? Nehledě na to, že co dráždí a uráží a způsobuje nadýmání jedněm, může naopak saturovat jiné. Jsou např. křesťané, jejichž náboženské cítění neurazí sebevíc libertariánská karikatura, ale nesnesitelné vnitřní přetlaky jim působí některé veřejné výlevy jejich vlastní církevních představitelů či bratří a sester z ekumeny. Nevím, zda by takováto žaloba pro urážku náboženského cítění obstála u soudu, bolestivost takové újmy není pro to však o nic menší.

Náboženství ve veřejném prostoru

K rysům naší nestálé a v něčem nejisté doby patří návraty různých náboženských projevů do veřejného prostoru. Nejen v podobě nošených a stavěných křížů, bilboardů s Ježíšem, mariánských sloupů a náležitých úborů (což může být šátek zrovna tak jako kolárek). Reakcí na znejistění a oslabení tradičních pravd bývá především organizovaná snaha prosadit klíčové zásady a někdy spíš okrajové detaily vlastní víry do celospolečensky závazných pravidel. Připomeňme kampaně kvůli zákazu či omezení antikoncepce, potratů, respektování náboženských svátků, a v neposlední řadě vždy novou vlnu odporu vůči homosexuálům, jejich svazkům či možnosti pěstounství. To všechno jsou projevy nejistoty, která si jednak potřebuje určit konkrétní podobu nepřítele či viníka, ale především požaduje, aby nároky kladené na samotné věřící a jejich příslušná uskupení převzaly na sebe celá společnost a její zákony či vynutitelná pravidla. Koneckonců, v opačné perspektivě, ale jako projev téže vnitřní slabosti můžeme vidět i „republikánskou“ snahu zakázat např. muslimkám šátky ve škole či práci.

Na každý pád však ve chvíli, kdy se náboženství takto tlačí do prostoru, kde platí svoboda pro každého bez rozdílu, a chce být tady vidět, slyšet a být respektováno, musí počítat s jakýmkoli typem reakce – a být připraveno ho unést. A mezi ně v neposlední řadě patří i posměch, ironie, karikatura. Svobodu projevu nelze jen užívat ke svým „bohulibým“ cílům, je potřeba přát ji i těm, kteří jí užívají tak, že dehonestují, co je mi a nám (či některým z nás) drahé a svaté.

Karikatura a pokrytectví

Speciálně karikatura si ovšem s náboženstvím, jeho projevy a představiteli rozumí z následujících důvodů.

Náboženští představitelé bývají vnějšně (svou odpovědností) i vnitřně (tlakem funkce a očekáváním svěřeného stádce) často zavázáni požadavkem držet jednotu svěřeného společenství a nádavkem ztělesňovat důstojnost a hodnověrnost společenství, jež reprezentují. Toto očekávání, závazek či „břemeno funkce“ se přitom často ocitá v napětí s nárokem na pravdivost ve vztahu k vlastním selháním. Otevřené přiznání průšvihů a vin, k nimž dochází uvnitř vlastního společenství a jeho institucí, jakoby trvale ohrožovalo jak jednotu svěřeného stádce, tak onu důstojnost a hodnověrnost, již mají vůdčí postavy reprezentovat. Uchylují se tedy často k tomu, že poukazují na to, že okolí, ti druzí (či kritizující protivníci) jsou stejní ne‑li horší. Anebo zatloukají nebo více či méně chytře relativizují vlastní selhání. Někdy za tím může být i komplex menšiny, každopádně, neprat vlastní špinavé prádlo na veřejnosti je jedenáctým (a nejednou spíše prvním) přikázáním.

Karikatury s náboženskou tematikou – ať už poučené či předpojaté, laskavě humorné či agresivně urážející – reagují zhusta a leckdy instinktivně právě na toto pokrytectví. Nemohu se přitom ubránit podezření, že ona ekvilibristika náboženské sebeobhajoby se odráží i v onom „Proč nejsem Charlie“ Tomáše Halíka. Nevím, je‑li to z únavy z let perzekuce ze strany vlastních církevních struktur a nepříliš úspěšné snahy o jejich větší otevřenost, nebo tím, že se v rámci mezináboženských dialogů už příliš dlouho pohybuje mezi náboženskými papaláši – ale jakoby do určité míry přijal za svou (byť v halíkovsky kultivované podobě) onu dialektiku pokrytectví, která vždycky chytře vtáhne do hry pochybení těch druhých popř. ještě dalších (například údajná vulgarita karikatur z Charlie Hebdo se přirovnává k někdejším antisemitským výpadům), místo aby zůstala u jednoznačné solidarity s oběťmi nábožensky zdůvodňovaného násilí. Přiznat se k solidaritě s obětmi v Paříži (a na mnoha dalších nemedializovaných místech) umožňuje o to razantnější odmítnutí všelijakých zdejších konvičkovců, kteří svého druhu násilnickou náboženskou mentalitu šíří v naší zemi v nesrovnatelně nebezpečnějších počtech než hypotetičtí islamisté.

Puzení k solidaritě,

která vykolejí ze zaběhaných kolejí toho, co je konvenčně pokládáno za správné, dobré či bohulibé, přitom podle Písma vzniká též v oněch hluboko uvnitř sídlících útrobách. Namístě by bylo povědět „rodí se“, protože to zhusta bývají útroby ženského charakteru. Takto se žena před slavným Šalomounovým soudem vzdává svého dítěte, jen aby zůstalo naživu, „nebo pohnula se střeva její nad synem jejím.“ Ale stejně tak je pohnut nad údělem svého nevěrného rozprášeného lidu Hospodin a z jeho mateřsky pohnutých útrob se rodí slitování nad zbloudilým Efraimem a Judou. Podle dalšího proroka je pak plodem tohoto mateřského pohnutí a sebepřesažení sám služebník Hospodinův. Jeden z nejcitovanějších Ježíšových příběhů ovšem přisuzuje tuto božskou vlastnost člověku nábožensky a národnostně protivnému: Jakýsi Samařan cestou se ubíraje, „uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest“ – a opuštěnému přepadenému projevil účinnou život zachraňující lítost. Vzhledem k tomu, že přepadený z podobenství, ale především tazatel a většina posluchačů této slavné Ježíšovy historky vyznávali jako správné náboženské přesvědčení své doby „Samařany v Judsku nechceme“, těžko mohl Ježíš svou odpovědí neurazit jejich nábožensko politické cítění. Koneckonců, i proto o velikonocích dopadl hůř než ten zbitý pocestný.

Když se tedy dostane v našem světě ke slovu projev toho nejniternějšího Božího cítění, může narazit mezi samotnými věřícími. A my sami se – ve svém pokrytectví, předsudcích, kampaních proti údajné zhoubnosti těch jiných či těm, které nechceme – vždy znova stáváme karikaturou Nejslitovnějšího. A proti tomu je i takový Charlie Hebdo nakonec jen slabý odvar.