Proč se ztrácí lidskost

rozhovor s Alešem Březinou

Aleši, poznal jsi socialismus natvrdo, za odepření vojenské služby jsi dostal dva a půl roku vězení. Pak jsi emigroval. Jaká je tvá zkušenost s kapitalismem?

Jsou určité věci, které mě svým způsobem trápí a se kterými se nedokážu vyrovnat. Například skutečnost, že člověk západní společnosti je deformován jako člověk, jako lidská bytost. Po dvacet let, co žiji venku, mohu pozorovat, jak tato deformace působí, jak se stupňuje a jaký to má dopad na společnost. A nemyslím jenom ony povrchní věci, které jsou zřejmé. Cítím vnitřní povinnost varovat před tím, co se tam děje s člověkem. Mám určitou výhodu, že mohu komunikovat s lidmi, když dělám noviny, a na druhou stranu mám možnost pozorovat tuhle deformaci u mladší generace, protože moje manželka učí na výtvarné škole a u mladých nadaných lidí se deformace osobnosti a citlivosti projevuje zvlášť očividně.

Jak to myslíš?

Třeba vidím, jak se lidé na výtvarné škole ještě před deseti lety věnovali umění, zatímco dneska se věnují hlavně reklamě nebo průmyslovému designu, průmyslové tvorbě, tomu, jak se jako umělec uplatnit komerčně.

Jak to přijde, že se ve společnosti ztrácí lidskost?

Problém vidím v tom, že se nesmyslně vyvolává vysoké pracovní tempo. Kupříkladu v Japonsku je pracovní tempo tak vysoké, že lidé nemají čas prakticky na nic jiného než na svoji práci. Podobně je tomu v Koreji. V Americe je toto tempo o něco nižší, v Kanadě je nižší nežli v USA, ale pořád je vyšší než v západní Evropě.

Jaký to má tedy dopad na společnost?

Například rostou základní náklady na život. Za nájemné ve velkém městě jako je Toronto nebo New York se zhruba platí částka, která představuje plat jednoho člověka. Takže takový člověk, aby si mohl udržet jakousi životní úroveň, si musí sehnat druhé zaměstnání a pracovat dvanáct až čtrnáct hodin denně. A když lidé nemají už žádným způsobem čas na tu „šlehačku na dortě“, jak říká Václav Klaus, když nemají čas na jakoukoli kulturu, dochází k tomu, že člověk už například nečte. Nejdříve se četly romány, potom se to zkrátilo na povídky, pak se to změnilo na denní tisk, a nakonec četba úplně zmizí z denního života. Normální člověk nejen že nemá doma knihy, ale knihy vůbec nečte a pouze se soustřeďuje na určité klipy, určité titulky. Noviny jsou velmi silné, ale člověk je nečte a čte jenom titulky. A stejným způsobem mizí schopnost vnímat film. Film se zkracuje, bývá nahrazován videoklipy, velice krátkými příběhy. A to je vůbec osud příběhu; v celé společnosti mizí příběh, mizí událost, něco, co zasahuje člověka hlouběji. Člověk žije stereotypem, pracuje a sleduje neuvěřitelné množství záběrů kolem sebe. Nemá možnost nějak reflektovat skutečnost kolem sebe. Také náboženství se zplošťuje. Lidé se spokojují s velice povrchním kázáním a s povrchní zbožností. V Severní Americe se chodí poměrně dost do kostela, ale tím to končí. Politická situace směřuje k tomu, aby si náboženství a etické normy všichni nechávali v kostele a neuplatňovali je ve společnosti. Takže jedna z neslušných věcí třeba je hovořit s někým o náboženství: To sem nepatří, to se nehodí do programu rozhlasového vysílání, o tomhle nehovoříme, protože každý má své etické normy a stát vytváří jakousi etickou normu pro všechny lidi.

Stav nepřetržitých klipů a záběrů vede k tomu, že ze společnosti mizí paměť, vědomí toho, co se stalo předtím, a co potom. Velice často dochází ke změnám náhledu. Až orwelovsky se proměňují pohledy na určitou skupinu lidí, na určitou politickou stranu, politici jsou neuvěřitelně flexibilní v tom zastávat jeden den jeden názor, druhý den jiný názor.

Můžeš uvést příklad?

Jistě. Přenáší se to i sem do této společnosti. Určití politici třeba před rokem 1989 naprosto nereflektovali na jakékoli disidentské hnutí, konkrétně Helmut Kohl nebo baronka Thatcherová nebo i Ronald Reagan, a po deseti letech jsou najednou vyznamenáváni jako lidé, kteří ten systém zlikvidovali, zatímco na ty, kteří dali podporu Chartě 77 – a Havel by to měl vědět – byli to například prezident Carter, Bruno Kreisky, Olof Palme, Brian Mulroney – na tyhle lidi se vůbec nevzpomene. Toto je jedna z ukázek, jak se dějiny falšují během krátké doby, během deseti let.

Další takovou klasickou ukázkou jsou nedávné události v Kosovu. Měli jsme tady albánské teroristy, pak je jako zázrakem převedeme na freedom fighters, čili bojovníky za svobodu, dokonce s nimi uzavřeme dohody, a vzápětí je – teď nedávno – převedeme opět do kategorie teroristů. To se zde ve sdělovacích prostředcích děje běžně, a přitom ani prezident Havel necítí potřebu vysvětlit, že na tento problém změnil názor, že se přeorientoval někam jinam.

Není to, co člověka deformuje, život v nadbytku a v pohodlí, které přesahují rozumnou mez?

Problém je v tom, že jsi stále více presován. Tlak společnosti je tak velký, že buď budeš dělat naplno, nebo skončíš na chodníku mezi chudinou. Nemůžeš se rozhodnout pracovat jenom čtyři hodiny denně. Společnost ti to nedovolí. Nedovolí ti být chudým básníkem, který žije v své jedné komůrce. Zkrátka buď jsi někde zaměstnaný, nebo půjdeš na sociální podporu. Něco mezi neexistuje. Jakmile si jednou řekneš, budu dělat jenom čtyři hodiny, vezmu jen tři projekty a tady tohle už brát nebudu, přijdeš i o ty čtyři hodiny.

Někde na Minnesotě si někdo vzpomene, že studenti mohou na univerzitě studovat pomocí internetu. Sežene na to nějakým způsobem milion dolarů – dá to vláda nebo podobně. V tomto okamžiku nabízí tahleta univerzita něco navíc. V příštím okamžiku se studenti z celé Ameriky začnou hlásit na univerzitu v Minnesotě. V další okamžik musí všechny univerzity vytvořit podobný projekt – ale ty už na to nemají vyčleněné peníze – a tak se učitelé místo toho, aby se věnovali svému předmětu, začnou věnovat internetu a začnou vytvářet program, který umožní i na jejich univerzitě studovat přes internet. V dalším okamžiku to postihne školu s uměleckým zaměřením, kde lidé nemají ke computerům žádný vztah, a stávají se pracovníky na computerech.

S globalizací přichází stále větší tlak na člověka jako na jedince. Dřív stačilo, když švec konkuroval druhému ševci ve svém místě, dnes musí konkurovat všem, prakticky na celém světě.

Takže jeli ta západní společnost o pět deset let napřed, tak je to v pracovním tempu. Dostával jsem třeba dotazy, co děláme o víkendech. Tak jsem odpověděl: „No, my pracujeme.“ Spousta lidí pracuje v sobotu i v neděli. Je naprosto běžné, že se přesčasy neplatí.

A může za onu deformaci člověka jenom eskalace pracovního tempa?

Problém deformace člověka je daleko větší, než jsme ochotni si vůbec přiznat. Mám pocit, že zde lidé nevědí, do čeho se řítí, co je očekává. Zvýšení životní úrovně je totiž neosvobodí od každodenních problémů, ale naopak je přivede do otupělosti k tomu, co se děje kolem nich. Tak se to stává na Západě, kde se pravicová spirála dostala tak daleko, že seškrtávají rozpočty na sociální výhody, že se ruší výchovné programy, které jsou pak nahrazovány programy represivními. Problém levice je, že vytváří programy, které nefungují, problém pravice je, že ničí programy, které fungují.

Jak ale vznikají programy, které fungují?

Mohou vzniknout mnoha způsoby. Většinou se to děje evoluční cestou. Např. skupina dobrovolníků je přesvědčená o něčem smysluplném a dělají to s takovým nadšením, že se jim podaří přesvědčit – a není to snadné – i státní byrokracii, že jejich činnost má smysl, že se společnosti vyplácí, když se investuje třeba do vzdělání, umění či sportu nebo když se investuje ve prospěch tělesně či duševně postižených. Zisk není v tom, že mentálně postižení vytvoří nějaké hmotné statky, ale v tom, že si jich lidé ve společnosti začnou vážit, že dokonce mají svoji nezastupitelnou úlohu, a rodiče, kteří se za ně dříve styděli, jsou na ně hrdí a neodkládají je do institucí. Pozitivní přístup k postiženým se společnosti vrátí, ale nelze jej finančně vyčíslit. Uvedu jeden konkrétní příklad z Toronta: Skupina dobrovolníků se začala starat o tělesně postižené. Po určité době pro ně sehnala autobusy. Donutila vládu, aby je začala financovat. Program fungoval, ale byl dotován vládou. Pak přišla pravicová vláda, která dospěla k závěru, že to stojí moc peněz, a program zrušila.

Politicky vzato je to tedy stále „ode zdi ke zdi“.

Levicová vláda vytvoří obrovský a neefektivní úřad na pomoc postiženým, v němž zasedne skupina lidí, která by stejným způsobem mohla pracovat kdekoliv jinde – třeba v továrně na boty – a nebere to jako své poslání… zatímco pravicová vláda škrtne i tu nepatrnou podporu oněm nadšencům, kteří berou svou práci jako životní náplň. Tihle lidé pak musí hledat zaměstnání někde jinde – třeba právě v továrně na boty.

Teď tedy dochází k tomu, že se ruší programy, které podporují uměleckou činnost ve školách, ruší se programy pro lidi, kteří přišli z vězení a zapracovávají se do společnosti, privatizují se věznice. Represivní trendy, násilí a armáda nahrazují přirozený zdravý systém, vycházející z křesťanství.

Těch věcí je hodně, když vládne ekonomie, potkáváš je na každém kroku. Představují nebezpečí, která nyní čekají i tuhle společnost.

 

Otázky kladl Petr P. Payne