Proč Jiří Drahoš?

Synodní rada Českobratrské církve evangelické se v květnu setkala s prezidentským kandidátem Jiřím Drahošem. S Jiřím Drahošem také – opět jako s jediným z prezidentských kandidátů – vyšel rozhovor v Českém bratru. Na internetových stránkách ČCE přímo čteme, že mu Synodní rada vyjádřila podporu. Ve stručné zprávě sice nestojí, že by Synodní rada členům a členkám ČCE přímo doporučovala Drahoše volit, ale z kontextu se zdá, že se Drahoš stal de facto oficiálním kandidátem ČCE – tedy podporovaným vedením církve a propagovaným oficiálním časopisem, což docela stačí.

Proč je to problém?

Ne snad proto, že by Jiří Drahoš byl špatný kandidát. I já se domnívám, že rozhodně patří k těm lepším, a nebudu se pouštět do konfliktu s nikým, kdo je rozhodnut ho volit. Situace je ale jiná, vstupuje-li do hry vedení církve, jejímž jsem členem, a – byť nepřímo a možná nereflektovaně – mě nabádá, komu mám dát v prezidentských volbách svůj hlas.

Politická angažovanost církví a jejich establishmentů je složité téma. Jsou jistě dobré příklady, ke kterým patří například podíl církví na zrušení apartheidu v Jižní Africe, ale i příklady odstrašující. Jsou situace, kdy lze za selhání považovat mlčení, neschopnost ozvat se, zavírání očí před problémy společnosti. Synodní rada ČCE si v posledních měsících vede dobře, s velkým vděkem jsem například četl prohlášení ke zneužívání pojmu křesťanských hodnot nacionalistickými a autoritářskými kruhy. Ve věci migrační krize a společenského napětí s ní spojeného vystupuje Synodní rada dle mého názoru v souladu s voláním evangelia. Co má ale s voláním evangelia společného podpora Jiřího Drahoše?

Podporu Jiřího Drahoše církevním vedením bych si dokázal jako dobrý krok představit v několika situacích – např. pokud by byl v naší vyhrocené společenské situaci jediným kandidátem ctícím principy humanismu a demokracie, nebo kdyby k tomuto gestu Synodní rada přikročila později, ať už těsně před prvním kolem voleb nebo až po něm. Chápu, v čem je Jiří Drahoš jednoznačně přijatelnější než Miloš Zeman nebo Michal Horáček. Je ale skutečně jednoznačně přijatelnější než – řekněme – Marek Hilšer, Vratislav Kulhánek nebo ještě někdo jiný? Kandidátní listiny se odevzdávají 7. listopadu, do té doby ani nevíme, kdo všechno se bude nebo nebude o post prezidenta republiky reálně ucházet. Skutečně je situace taková, že pro demokraticky a humanisticky orientovanou církev připadá v úvahu pouze Drahoš?

Synodní rada automaticky předpokládá, že Jiří Drahoš je tou správnou volbou pro každého slušného evangelíka a evangeličku. I když to ve zprávě o setkání Synodní rady s Drahošem přímo nestojí, jako by neexistovala alternativa. Když jsem se o tomto kroku Synodní rady dozvěděl, hned jsem si vybavil, jak jsem se před posledními parlamentními volbami ošíval v kostele u přímluvných modliteb, ve kterých odpovědný presbyter prosil Boha, aby nevyhrála levice. Já byl rozhodnut volit levicovou stranu a jistě jsem nebyl v kostele sám. Onoho presbytera k jeho formulaci zároveň jistě nevedla zlá vůle – prostě si nedokázal představit, že by někdo mohl o politice uvažovat výrazně jinak než on. Podobně je tomu i u podpory Jiřího Drahoše církevním vedením. Jak by snad někdo mohl uvažovat jinak než my?

Jiří Drahoš navíc nezískal podporu jako skvělý kandidát,

kterého by členové a členky Synodní rady viděli jako ideálního prezidenta České republiky. Alespoň jsem o tom přesvědčen, byť se jistě mohu mýlit. Mnohem spíš je zase jednou chápán jako ono menší nebo nejmenší zlo, přičemž jeho protikladem a zároveň měřítkem celé situace je současný prezident. Jakkoli kandidáti zdůrazňují, že nechtějí být pouze Zemanovým protikladem, situace k tomu vede a není na tom v principu nic špatného. Nakonec jde o prezidentské volby, v nichž se Zeman bude ucházet o své druhé období. Zatímco on musí voliče přesvědčit, že byl, je (a bude) dobrý prezident, jeho protikandidáti musí vysvětlit, v čem jsou jiní a lepší. Jiří Drahoš je elegantní intelektuál, který umí mluvit, aniž by hned někoho urazil, neobjevuje se na veřejnosti opilý. V tomto ohledu je hned na první pohled skutečně výrazně lepší než Miloš Zeman.

Pokud na Miloši Zemanovi považujeme problematické především jeho neotesanost, opilství a provokatérství, nemusíme se ani moc ptát dál. Jde-li ale o konkrétní politické postoje, je třeba být důkladnější. Příkladem konkrétního politického tématu, ve kterém se s Milošem Zemanem naprosto rozcházím – a podle všech relevantních prohlášení Synodní rady ČCE lze totéž říct i o ní – je uprchlická a migrační krize. Miloš Zeman v této otázce zastává krajně nenávistnou pozici a snad by se i dalo říct, že se veze na vlně nenávisti v naší společnosti. Jiří Drahoš jako solidní protiváha by mohl nabízet humanistický přístup založený na solidaritě nejen s lidmi na útěku, ale také s evropskými zeměmi jako je Itálie nebo Řecko, které se v rámci svých možností lidem na útěku otevírají. Naneštěstí to tak ale není. Jiří Drahoš je hrdým vítězem hlasování čtenářů a čtenářek serveru idnes.cz v otázce migrace a terorismu. Přitom se pro idnes.cz vyjádřil takto: „Musíme současně řešit následky i příčiny. Evropa by měla lépe hájit vnější hranici a kontrolovat ty, kteří k nám přicházejí. Abychom omezili riziko útoků teroristů, musíme posílit všechny složky ochrany, včetně tajných služeb. Díky ekonomické síle Evropy pak lze řešit problémy v místech jejich vzniku. Každá nová studna nebo závlahový systém pro pěstování potravin v subsaharské Africe snižují motivaci místních obyvatel k migraci. Tam by měla Evropa směrovat své úsilí, nikoliv do vnucených kvót.“

Rétorika pomoci na místě byla v počátcích uprchlické krize populární mezi příznivci zavřených hranic. Je příznačné, že postupem času vymizela a dnešní lídři nacionalistických kruhů – ať už je to Zeman, Martin Konvička nebo Tomio Okamura – už o žádné pomoci nemluví. Drahoš tak v kontextu současné debaty může působit skoro jako humanista. Problém této rétoriky ovšem spočívá v tom, že k žádné pomoci nevede. Odmítá pomoci tady a teď způsobem, který je žádán, a navrhuje jakési nekonkrétní řešení ideálně v nekonkrétní budoucnosti. Drahoš zároveň ovšem hovoří o „nucených kvótách“ a z jeho vyjádření vyplývá, že lidi na útěku chápe především jako problém, kterému bychom se měli snažit vyhnout třeba ochranou vnějších hranic EU. To je jasný vzkaz lidem, pro které právě vnější hranice EU a jejich přísná ochrana znamenají smrt ve Středozemním moři. Na svých oficiálních stránkách se Drahoš vyjadřuje možná ještě ostřeji a jednoznačněji: „žádné kvóty, žádná nekontrolovaná přijetí, natož ekonomických migrantů. Evropa nemůže uživit všechny, kteří hledají lepší život. Pomozme lidem v nouzi, ale pouze tak, abychom neohrozili vlastní kulturu.“

Skutečně potřebujeme, aby naše církev oficiálně podporovala kandidáta, který se k migrační krizi vyjadřuje tímto způsobem? Proč? Vždyť jeho výroky jsou v příkrém rozporu s dlouhodobým přístupem ČCE v této otázce. Na námitku, že se Drahoš takto vyjadřovat musí, aby neodradil potenciální voliče a voličky, odpovídám: Kam se poděl křesťanský, a potažmo také havlovský apel na život v pravdě? Je jedno, je-li Drahoš o tomto svém postoji přesvědčen, nebo si jej vypočítal podle výzkumů veřejného mínění – respektive jedna varianta je horší než druhá. Politik hodný takto jednoznačné podpory církve by se nebál jít proti proudu a vnést do veřejné debaty jiný hlas. To Drahoš ale není schopen nebo ochoten udělat – místo toho přejímá nacionalistická klišé o ekonomických migrantech nebo škodlivosti kvót EU, které ve skutečnosti vyžadují jen zcela minimální spoluúčast všech členských zemí Unie na situaci, kterou by všechny země měly společně řešit; když ne z autentické potřeby solidarity, tak snad alespoň proto, aby se nemusely stydět, když berou peníze ze společné pokladny.

Nic lepšího nedostaneme?

Nebylo by ovšem spravedlivé hodnotit kandidáta na základě přístupu k jedinému tématu. Drahoš ale bohužel mnoho jiného nenabízí. Kromě dodržování Ústavy, které by snad mělo být samozřejmostí, a vzdělání jako celospolečenské priority jsem se dostal jen k důrazu na rodinu jako největší hodnotu v mezilidských vztazích. Pevně věřím, že Jiřímu Drahošovi jde jen o to, co v této souvislosti skutečně říká – tedy podporu mladých rodin a seniorů – a ne o další pokývnutí směrem k autoritářskému táboru, který za velký ideál rodiny schovává mnoho odstínů nenávisti. O problémech souvisejících s chudobou, nízkými mzdami nebo nedostupností bydlení Drahošův program mlčí. O jeho názorech na většinu podstatných témat tedy víme velmi málo.

Když jsem o Drahošovi mluvil s poměrně ostře pravicově orientovaným přítelem, řekl mi: „Nic lepšího beztak nedostanete.“ Oním plurálem mínil všechny levičáky, liberály, „sluníčkáře“. Možná měl pravdu. Možná nakonec přinejmenším v druhém kole půjdu Jiřímu Drahošovi dát svůj hlas podobně jako jsem jej minule dal Karlu Schwarzenbergovi. Z nouze. Pokud výše píšu, že jsou situace, ve kterých církev nemůže mlčet, aniž by se zpronevěřila evangeliu, myslím si zároveň, že kdyby mlčela v této věci, vůbec bych se nezlobil.