Následující text je reakcí na prohlášení Historikové proti znásilňování dějin (Stanovisko Sdružení historiků České republiky). V úvodu prohlášení se mj. píše: „Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století… Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, …se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.“ Celý text najdete na adrese
http://www.phil.muni.cz/hist/sdruzenihistoriku/forum.htm#prohlas
Stanovisko Sdružení historiků České republiky je poněkud problematické z různých důvodů. Svou kritiku shrnuji do několika bodů, které ovšem nesouvisí s pořadím samotného Stanoviska.
1. Není od věci, že se k diskusi z jara letošního roku kolem dekretů prezidenta republiky neboli Benešových dekretů vyjadřují také historikové. Debata se týká dějin, a tudíž práce historiků. Je ovšem něco jiného, když reaguje Sdružení historiků. Kdo je členem tohoto Sdružení? Všichni historikové v České republice, jak sugeruje název? To silně pochybuji, protože znám historiky, kteří by toto stanovisko nepodepsali. Pro transparentnost diskuse by bylo žádoucí, aby se jednotliví historikové pod stanovisko podepsali jménem.
2. Sdružení historiků ČR totiž sugeruje, že existuje jednotný výklad českých historiků k otázce Benešových dekretů. Ten je objektivní, autoritativní a má být respektován všemi stranami. Nelze o něm pochybovat než na úkor vlastní pověsti. Pro tento výklad se můžeme obrátit na Sdružení, které ho shrnulo do 15 bodů. To znamená, že dějiny nejsou předmětem diskuse či sporu, ale stačí se je naučit v autorizované podobě. Od převratu r. 1989 ovšem už neexistuje instituce, která by autorizovala, a proto tuto roli převzalo Sdružení. Jinými slovy: v pozadí stanoviska jsou prvky totalitního myšlení.
3. Ti, co nesouhlasí se stanoviskem Sdružení (je jich dost, jak v ČR, tak i v zahraničí), jsou přiřazeni do skupiny „amatérských vykladačů.“ Nerozumějí totiž dějinám, překrucují je a vycházejí ze špatných předpokladů. Nevědí, co je vědecké poznání či kritická interpretace, protože jejich závěry se výrazně liší od závěrů Sdružení. Kdyby aplikovali stejnou metodu, došli by k stejným závěrům. Proto ať se nepletou do historické práce a přijímají pouze výsledky skutečných, tj. profesionálních historiků.
Mám za to, že tento způsob, jak se zbavit protivníků, je velmi arogantní. I když mohu v mnohém nesouhlasit se stanovisky jedné či druhé strany, nemá smysl jejich argumentaci zlehčovat a zesměšňovat. Takový přístup je projevem značně pozitivistického smýšlení, které považuje historiografii za jistý druh přírodovědy, kde platí jen jedna objektivní pravda. V tomto pojetí se historická práce odehrává daleko od veřejnosti, ve věži ze slonoviny. Pak ale tito historikové nemají právo si stěžovat, že veřejnost jejich práce vlastně nezná, jak to dělá Stanovisko v poslední části.
4. Stanovisko se v zásadě zaměřuje k tomu, aby učinilo akceptovatelným či možná i ospravedlnilo chod událostí, tak jak se ve skutečnosti odehrávaly. Nikdy se nezmiňuje o tom, že v určitý moment bylo možné jednat i jinak, než se stalo. Nikdy se nevyjadřuje kriticky k jednání českých subjektů (až na malou výjimku tzv. divokého odsunu), vždy poukazuje jen na to, v čem se provinila druhá strana. Vzniká tak dojem, že se vlastně nemohlo stát nic jiného, než se ve skutečnosti stalo. Opět je tady sugesce, že celý tento běh byl svým způsobem nevyhnutelný a úkolem historiků je odstranit argumenty, které kladou kritické otázky. Stanovisko se tak stává obhajobou politické reality.
5. Pod bodem 1. Stanovisko říká, že ve složitém středoevropském prostoru „nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, „spravedlivá“ a dlouhodobě rovnovážná situace“. Toto ale není závěr na základě argumentů historických, ale spíše na základě argumentů politických. Podle kterých měřítek Sdružení dochází k tomuto hodnocení? Jak víme, co je „vyvážená“ či „spravedlivá“ situace? Chce nás Stanovisko vést k tomu, abychom českoněmecké soužití považovali za odjakživa problematické? Je tudíž odsun pouze další, popřípadě finální kapitola v oné složitosti? Nesmíme tedy klást otázky k vyhnání českých Němců jako takovému?
6. Bod 3. představuje výrazné zjednodušení souvislostí a kontextů I. světové války: Habsburská monarchie byla jasným agresorem, může tedy sama za svůj následný rozpad. Jistěže Rakousko-Uhersko nebylo nevinným beránkem, ale celé období „velké války“ bylo mnohem složitější, než aby bylo možné snadno ospravedlnit její mocenský výsledek. Stanovisko tady poprvé zaměňuje mocensko-vojenský výsledek s morální kategorií, jako by se pravda rovnala politické moci a realitě.
7. Tento princip se ve Stanovisku opakuje ještě několikrát, například v pasáži o samotném odsunu (bod 11). Navádí k pohledu na vyhnání jako na nevyhnutelnou součást výsledků druhé světové války, která se proto nesmí zpochybňovat. Tentýž argument použila na jaře Sněmovna České republiky, když v usnesení z 24. dubna řekla, že ten, kdo zpochybňuje vyhnání, v důsledku zpochybňuje i samotnou porážku nacistického Německa. Jako by ten, kdo odmítá princip vyhnání, ipso ergo souhlasil s nacismem.
Čím více je kladen důraz na odsun jako na součást a výsledek komplikovaného soužití Čechů a Němců, tím logičtější a akceptovatelnější je odsun jako násilný akt. V takovém pohledu se to totiž muselo stát. Daleko víc než doposud by se měl studovat a zkoumat odsun jako akt vybočující z rámce českoněmeckého soužití, jako akt svou podstatou cizí ve světle tradicí středoevropského prostoru. Je třeba říct, že napětí mezi oběma skupinami obyvatelstva Čech a Moravy nemůže v žádném případě ospravedlnit odsun.
8. Stanovisko zachází velmi selektivně s historickými událostmi. V bodě 5. říká právem, že meziválečné Československo usilovalo o demokratické zřízení, které znalo dalekosáhlá práva menšin. Proč ale stanovisko neuvádí také, že pozice německé menšiny nebyla vůbec jednoduchá a že zdaleka ne všechna práva byla uplatňována v praxi? Proč tak zbytečně idealizuje první republiku?
Stejně selektivně referuje Stanovisko o údajné podpoře spojenců pro myšlenku „odstranění fenoménu menšin“ (bod 9). Proč neuvádí, že např. americká strana měla silné výhrady vůči takovému řešení, když je prezident Beneš začal prosazovat po Mnichově 1938? Proč nevysvětluje, že se ke konci války Stalin čím dál víc přikláněl k návrhu odsunu z důvodů, aby získal větší vliv na dění v Československu?
Historikové Sdružení neměli bohužel odvahu otevřeněji diskutovat problematiku vyhnání českých Němců. Jejich snaha posvětit tímto prohlášením politickou demagogii z jara letošního roku je až nepochopitelná. V demokratickém státě už vědec nemusí souhlasit s vládou či režimem, ale je spíše žádoucí udržovat si zřetelný odstup od politických cílů. Historik nemá za úkol napsat autorizované a pro režim akceptovatelné dějiny, ani utěšovat svoje spoluobčany v některých choulostivých otázkách (jak to zní v závěrečné části Stanoviska), ale nabádat ke kritickému sebepoznání skrze dějiny a odmítat sebeospravedlnění pomocí dějin. Pojetí dějepisectví, které ve svém Stanovisku používá Sdružení historiků České republiky, nevede k osvobození, nýbrž potvrzuje strach z nevyhnutelného dějinného kolotoče.