Jedním z nejčastějších časových údajů, se kterými se setkává čtenář biblických textů, je strohé „dnes“. Při současné přesnosti měření času se může zdát tento úsek poměrně vágní. Přesto vyjadřuje myšlenku přítomnosti zřetelněji než jakákoliv pomyslná nanosekunda. Na rozdíl od ní si totiž dnešek uchovává nejen význam časového ohniska, ale zahrnuje i motiv vnitřního vývoje, odpovídající lidské zkušenosti. Kategorie „dnes“ je mnohem lidštější než technicistní záblesky času, zachytitelné pouze rafinovanými chronometry.
Zatímco lidé opakovaně tráví své životy blouděním ve vzpomínkách na minulost, či odkládají a odsouvají své životní cíle a svá předsevzetí do nekonkrétního pole budoucnosti, Hospodin neúhybně zve svůj lid do ohniska přítomnosti, jako do toho nejpříhodnějšího času k proměňujícímu setkání. Denní lhůta odměřená jedním souvislým bděním se tak stává v biblické perspektivě jakýmsi zmenšeným modelem lidského života. Obrat z propasti egoismu k chození s Bohem, který se má a může v této lhůtě odehrát, by bylo neblahé minout a propásnout. Bůh sice opakovaně přislibuje a dokazuje svou téměř nevyčerpatelnou trpělivost – supranaturální schopnost znovu a znovu posečkávat na bloudící či nerozhodné – rozhodně by však nebylo na místě z toho vyvodit, že důraz na neodkladnost Božího povolání máme a smíme brát na lehkou váhu. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, neztvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě,“ apeluje na své posluchače autor devadesátého pátého žalmu.
Připodobnění dne k celku lidského života nápadně vystupuje do popředí i v známé pobídce epištoly do Efezu: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ Stejně, jako máme ve svém dnešku otevřít prostor pro neodkladné setkání s Bohem, máme v tomto čase odolávat i pokušení hněvivosti a sváru. Naše spory nemají přerůstat přes okraj přítomnosti, aby se nestalo, že zaplaví náš zítřek. Bohatě rozšířená praxe večerního sebezpytování, při kterém člověk svým vnitřním zrakem zkoumá skutky a slova uplynulého dne, se tak stává nácvikem Božího soudu a nabízí včasnou nápravu všeho, co si nápravu žádá.
Ti, kterým se podaří ohnisko dneška neminout, ale přijmout jeho přitažlivost, vstupují na cestu odevzdanosti. Místo pokusů o vlastní sebe-zajištění, místo budování velkokapacitních stodol pro zamýšlenou zítřejší úrodu, očekávají s důvěrou na „chléb náš vezdejší“, o který prosíme právě dnes. Na nepředvídatelnou a nevykalkulovatelnou manu, která by jakýmkoli pokusům o konzervaci unikla. Nepřetržité spoléhání na Boha a vydanost do jeho milosti nutně proměňují život v stálou modlitbu. Kdo se Hospodinem nechává pozvat k životu v trvalém dnes, ten je osvobozen jak z břemen a vazeb minulého, tak i z neživých fantazií o budoucím. Jak konstatuje Platón v dialogu Timaios: minulost, přítomnost a budoucnost jsou pohyblivým obrazem věčnosti, ale pouze přítomnost má bytostně stejnou povahu jako věčnost. V této věci se řecká antická tradice a zvěst Písma shoduje: Boží čas, to je trvající „dnes“.