Pro homine 2017 / S láskou to není snadné

Je-li láska hodna cti, a především uplatnění v životě, je snad hodnotou. Je však ponejprv skutečností křesťanského života. Její absence zpochybňuje, je-li něco křesťanské, i když se to za takové označuje.

Za křesťanské hodnoty mohou být označeny víra, naděje a láska, avšak slavná 13. kapitola prvního listu křesťanům v Korintu připomíná, že je to láska, která věří, je to láska, která doufá, láska sama však nikdy nezanikne. Nepatří k dočasnému stavu věcí. (srov. 1 Kor 13,7–8). Víry a naděje už nebude třeba, protože víra vyústí ve zření a naděje bude splněna.

Jeden moudrý duchovní průvodce mi před léty řekl, že jsme stvořeni z lásky a rytmu. Vznikáme-li z lásky a jsme-li zde docela přirozeně pro lásku, není divu, že o ní mluvíme, že si ji přejeme. Výslovně si přejeme být milováni, být přijati. A možná někdy ne zcela vědomě toužíme milovat, i když to vždy nedokážeme.

Přirozená touha po lásce snad činí zbytečným, aby se nám láska přikazovala, ale přece něco takového v Bibli najdeme. Ježíš shrnuje obsah Zákona do dvojího přikázání lásky. Nejprve: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A hned následuje: Miluj svého bližního jako sám sebe (srov. Mt 22,37–39).

Řečtina, v níž máme napsán Nový zákon, má pro lásku několik výrazů. Jeden (storgé) je pro lásku především rodičů vůči svým dětem, tu zřejmě není třeba přikazovat. Je dána jaksi instinktivně, i když někdy bohužel má ráz takřečené opičí lásky a činí milované závislými.

Filia znamená, že mám někoho rád, protože je stejný. Může to být vztah lidí stejného rodu, krajanů, spolupracovníků, spolubojovníků, solidarita, je to tmel sociální soudržnosti. Někdy však bohužel zahrnuje odpor, ba nepřátelství k jiným, k odlišným.

Proslavený a vždy znovu připomínaný eros je láskou obdivnou a vzestupnou. Její oheň někdy vzplane nečekaně především v podobě partnerské lásky, ale někdy i nadšeného a oddaného přátelství. Bez ní by snad nebyla hudba, poesie, bez ní bychom snad nevnímali ani krásu přírody. Zdá se být iracionální. Manipulativní rozum ji ochlazuje a činí z ní vypočítavou karikaturu lásky. Když v životě chybí, je život chladný a vyprázdněný. Dovede se však snadno z okamžiku na okamžik zvrátit v nenávist, zvláště když je kontaminována vlastnickým pudem a protějšek se nenechá vlastnit a ovládat.

Žádný z těchto výrazů nepoužili překladatelé hebrejské Bible do řečtiny ani autoři novozákonních textů. Kupodivu se shodli na jediném výrazu, a sice agapé. Vyjadřuje Boží lásku k lidem a celému tvorstvu, ba co více, Bůh je s ní ztotožněn (1 J 4,8). Můžeme snad říci, že prostě láska je božská, a vše ostatní jsou metafory, které lásku vyjadřují?

Mám-li agapé, nepřijímám druhého, protože je úžasný, ani proto, že je stejný, ani proto, že je stejného rodu, nebo že je nepatrný a vzbuzuje ochranitelský instinkt. Agapé znamená milovat druhého, prostě jen protože je. Chtít, aby byl. A aby byl v plnosti bytí, ne aby se jen vyskytoval, aby nějak přetrvával, aby, jak se říká, vegetoval. A taková láska podporující život a rozvíjející jeho potenciál není samozřejmá. Vedle blízkých a obdivuhodných zahrnuje stejně i obyčejné a nezajímavé, cizí, vzdálené, nesympatické, ba dokonce i ty, kdo si naše bytí a naše dobro nepřejí, kdo nás nepřijímají a v tomto smyslu jsou nepřáteli. Je velkorysá.

Je třeba lásku agapé přikazovat, nebo možná spíše doporučovat, připomínat, povzbuzovat k ní. Není snadná a samozřejmá. Mít ji, znamená překračovat danosti a samozřejmosti. Mít ji znamená mít Boha, být v životním okruhu Boha, mít účast na Bohu, na Božím životě, či, chceme-li to tak říct, na Boží přirozenosti, na tom, čím je Bůh sám o sobě (2 Pt 1,4). Tím se teprve naplňuje naše lidství.

Středověké rčení říká o lidské přirozenosti, že má kapacitu pro Boha, že je schopna obsáhnout božskou přirozenost (natura humana capax divini). Někdo by si snad mohl myslet, že takové zbožštění znamená, že člověk je obdařen božskou mocí a může se v pyšném (ale směšném) člověkobožství pyšně pnout nade vším tvorstvem. Avšak to je podivný obraz Boha. Jediný smysl má toto provokativní vyjádření, pokud jde o Boha jakožto lásku.

Už zmíněná 13. kapitola 1. listu Korinťanům obsahuje všemožné charakteristiky lásky. Snad k nim lze ještě dodat, že láska není sentimentální a není snivá. Je konkrétní, vždy má co dělat s podmínkami daného času a prostoru. Bible a křesťanská tradice nemusí vždy užívat slov „láska“ a „milovat“, ale přece jde o jejich konkretizace, když je např. řeč o tom, že máme pamatovat na sirotky a vdovy (Jak 1,27). Je o ní řeč, když prorok Ezechiel říká: Přidělíte losováním dědičný podíl sobě i bezdomovcům, kteří mezi vámi pobývají jako hosté a kteří mezi vámi zplodili syny; budou u vás jako rodilí Izraelci. Spolu s vámi si určí losováním dědičný podíl mezi izraelskými kmeny (Ez 47,22).

Slyšíme mnoho o takřečených křesťanských hodnotách a potřebě jejich obrany. O jakou hodnotu však jde, když to prakticky znamená lhostejnost nebo dokonce otevřené nepřátelství k těm, kdo v současné krizi potřebují naši největší pomoc a péči? Jakákoli křesťanská hodnota stojí a padá a stává nebo nestává se skutečností křesťanského života podle toho, je-li přítomna láska, též v podobě solidarity, pomoci příchozím a péče o sociální spravedlnost.