Pro homine 2017 / O soucitu a soucítění

Číslo

Slovo soucit jsem nikdy neměla ráda. Vyvolává ve mně spíše představu blahosklonné sebestřednosti, než skutečné a nezištné vůle pomoci. Slovo soucit jako by mě opevňovalo v  pocitu nadřazenosti, v jistotě, že jsem na tom lépe než ti „chudáci“, kterým onen soucit věnuji. Slovo soucit, jak je vnímám, hierarchie vytváří, neboří je ani nepřekonává. Soucit nemusí znamenat empatii, ba může být i alibistický. Mohu jej udělovat z bezpečí svého blahobytu, abych uchlácholila své svědomí. A je takové jednání ježíšovské?

Poselství evangelií mě vždy oslovovalo v tom, do jaké míry výroky připsané Ježíšovi svědčí o jeho nikoli soucitu, ale soucítění a sounáležitosti s „uraženými a poníženými“, řečeno s Dostojevským. Může se to jevit jako slovíčkaření, vidím v tom však zásadní rozdíl významu. Soucítění a sounáležitost předpokládá, že člověk s „těmi druhými“ – ať už druhými ve smyslu filosofickém, sociálním nebo politickém – spoluprožívá, nevyvyšuje se (ani v myšlenkách), a když se jich ptá na jejich potřeby, trápení, přání a sny, neuděluje jim slovo jako na konferenci, kterou moderuje z mocenské pozice vedoucí/ho panelu; snaží se vytvořit prostor, v němž mohou zaznít hlasy, jež jinak nejsou slyšeny. Hlasy „těch druhých“, jimiž byli v Ježíšově době ženy, lidé etnicky odlišní, lidé vykonávající nerespektované profese. Položme si tedy jako křesťané a křesťanky otázku: Kdo jsou „těmi druhými“ dnes? Vůči které jinakosti se my uzavíráme, nad kterou jinakost se vyvyšujeme, s kterou jinakostí nesoucítíme, ba zatlačujeme ji (vědomky či nevědomky) na periférii života, či alespoň z výsluní do stínu, abychom ji neměli příliš na očích?

Je poměrně snadné uvědomit si, že určitá skupina lidí je zatlačována na okraj, pokud k této skupině sami patříme. Těžko nám například uniknou případy znevýhodňování žen ve společnosti či násilí na ženách, jsme-li ženami; projevy nenávisti vůči etnickým či kulturním menšinám, pokud jsme tuto nenávist zažili; posměch vůči gay či trans-lidem, jestliže se nás to někdy týkalo; urážky vůči starým lidem z pozice mladých a silných, nebo naopak vůči dětem či dospívajícím z pozice dospělců; nevšímavost vůči lidem s postižením, kdy se ti „zdraví“ tváří, že je nevidí. Jsme-li však v oné privilegované pozici, je vnímání těchto nespravedlností obtížnější. Nám se přece nic neděje, máme tedy tendenci je bagatelizovat: stížnosti na znevýhodňování jsou přehnané, je to jen výmluva těch líných, neschopných, nebo prostě „divných“. Napadne nás v takové chvíli, co by o těchto „divných“ řekl Ježíš a jak by k nim přistoupil? Stál by NAD NIMI, nebo by K NIM přisedl? Jaký obraz Ježíše si vytváříme? Je to obraz přísného kazatele, který sem tam uroní kapky soucitu, nebo obraz milující bytosti, která s druhými sdílí pramen vody živé?

Ježíš byl ve svých požadavcích na soucítění a sounáležitost radikální až nepředstavitelně, byl pravým opakem konzervativního přístupu zajetých kolejí. Touto radikálností samozřejmě nemíním demagogické prosazování změny za každou cenu, a už vůbec ne nějaký zjednodušený obraz revoluce. Ježíš přece odmítal násilí, takže pokud bychom pojem revoluce použili, šlo by o revoluci vnitřní, o zásadní přerod člověka od bohorovné výlučnosti k otevřenému sdílení. Tento obraz Ježíše nás učí, že zdánlivě bezpečné bariéry „tradice otců“ (Mt 15 a Mk 7) se rozplývají, stanou-li se samoúčelnými. Ježíš doporučuje držet se přikázání Božích, která jdou k podstatě věcí v měnících se kontextech a kterým nestačí odrecitovat formální dogma. To ovšem znamená vzdát se pohodlí oněch zajetých kolejí. Zvažovat každou událost ve světle těchto radikálních požadavků. Kriticky myslet. Vždyť bez kritického myšlení – jakými bychom to byli protestantyprotestantkami?