Číslo

Začátek léta bývá opatřován optimistickými přívlastky. Někdy docela po právu. To například někomu hodně vadí tma na silnici – ne­-li tma vůbec – mívá tudíž slabost pro dobu, v níž je dlouho světlo. Od konce května už to tak je. Kromě toho zpočátku víte, že se to ještě o kousek zlepší. A nějaký čas to potrvá. Někdy k úhrnnému pocitu přistoupí blížící se školní prázdniny. Už brzy! Očekávání vzniklá kdysi v dětství jsou schopna odeznívat velmi, velmi dlouho.

Když se však uskuteční vše sympatické, co je člověk schopen s přicházejícím létem spojit, trvá to asi tak čtvrt roku, než je to zase pryč. Tudíž ráno už zas musíte vstávat do tmy a ze skříně vyndat svetr. Což je, opakujme, ten nejlepší případ.

Tvrdívá se, že je docela dost lidí, kteří vnímají průběh uplynuvšího léta, prázdnin, dovolené jako zklamání. Délku i kvalitu dodatečně hodnotí jako neuspokojivé. Důsledkem prý může být frustrace, agrese, deprese, konflikty, v nichž nespokojený konzument očekávaných letních blažeností trestá ty, jež pokládá za viníky nezdaru. Setkáte se potom často s moudrou radou, že člověk by měl čelit takovým zklamáním. Nejlépe snad tím, že raději bude od přicházejícího léta, prázdnin, dovolené atp. čekat co možná nejméně. Kdo se netěší, nebude zklamán. (Totéž platí m.m. také pro vánoce, takže rozdělení analogických postojů je symetrické v průběhu ročních období.) V tu chvíli si zákonitě vezmou slovo jiní, neboť už mají připraven materiál pro tvrzení, že důsledkem takové násilné odříkavé uměřenosti bývá frustrace, agrese, deprese, konflikty, atd. ad libitum.

Nepokládejme to za produkt nové doby. Přibližně od starověku je obecně známa myšlenka, že bohové jsou závistiví a nepřejí lidem štěstí. Když se někdo na něco těší, bohové mu to pokazí – třeba tím, že mu nešťastníkovi splní, co si přál, do slova a do písmene. A není úniku. Proto se tušilo, že moudrý skutečná přání tají, nevysloví je veřejně. Kdo je ostražitý, předstírá, že chce jen málo. Vyhne se závisti.

Jsem si jist, že slabinou popsaných postojů je schopnost vznášet nerealisticky vysoké požadavky na význam vlastního prožitku okamžitého komfortu. Pokud sám sobě stanovím, že prožitek musí být vrcholný, určitě bude něco chybět. Kdykoli se totiž jednoho dne z očekávaného udělá přítomnost, dojde k takřka faustovskému dilematu. Přítomnost se nedá zachytit a zastavit. Očekávání se splnilo, a tím už je z něj jiná skutečnost. Teď je to minulý děj, proběhlo to, a tudíž to bylo. Klasik praví: Čo bolo, bolo.

Bývá velmi užitečné, když člověk přestane ukládat sám sobě nereálné povinnosti. Povinnost prožít vrcholně krásné léto, prázdniny, dovolenou, vánoce. Je dobře vědět, že vše, co je správné čekat v tomto čase a prostoru, má předběžnou povahu, a jenom v časové ohraničenosti může být dokonalé. Když se mluví o něčem, co se má „splnit“, prozrazujeme tím na sebe, že předpokládáme plnost – a k ní nutně patří i to, co ještě nenastalo.

Člověk sám je přitom důležitější než cokoli, co jej potkává. Přicházející skutečnost není méně hodnotná oproti té, která právě uplývá. Bůh se v ní projevuje se jako Tvůrce, který v náš prospěch s velikou fantazií uskutečňuje nebývalé. Proto očekávání zůstávají do jisté míry vždy nesplněná. Poskytují prostor k tomu, aby se skutečností stalo, co je nové. Možná to nebude vysněné, mnohem spíše v tom jednou shledám plnost neočekávaného.

Přeji vám krásné léto.