Pro homine 2015 / Proč

Na jedné věci se vzácně a často shodují jak horliví misijní propagátoři křesťanství, tak i jeho podobně horliví kritikové. Křesťanství je údajně náboženstvím, které odkazuje do starého železa otázku „Proč?“

Ti první to považují za velice pozitivní informaci. Za doklad bezvýhradné pravdivosti a postačitelnosti křesťanského učení, které z pozice absolutní převahy zodpovídá všechny lidské otázky, umlčuje všechny nejasnosti a podává rozluštění všech záhad lidského života, stvořeného světa a dokonce i samotného Boha. Zaslibují, že tam, kde zazní křesťanská zvěst, tam je každé „proč“ už definitivně nadbytečné. A pokud se přece jen vyskytne, pak nemůže být ničím jiným, než projevem lidské svéhlavosti, pýchy a zatvrzelosti.

Z druhé strany – ze strany odpůrců křesťanství – se pak často ozývá stejné konstatování, tentokrát však míněné jako vážná výtka a doklad pomýlenosti víry. Ztráta „proč“ je chápána jako útěk křesťanů před komplikovanou víceznačností existence. Jako nahrazení náročné ale tvořivé nejistoty tuhou ideologií, která už žádné otázky nepotřebuje a neakceptuje. Tito odpůrci varují všechny přemýšlivé a kritické duchy: „Co nejdále od křesťanství! Tady by zahynula svoboda vašeho myšlení a hledání.“

Jedny i druhé ovšem z karikatury usvědčuje pohled do biblického textu. Místo, ze kterého víra vyrůstá a ke kterému se navrací, je totiž nasycené otázkou „proč“ skrz naskrz. Stejně jako tato otázka nemizí ani v nejhlubších a nejpevnějších mezilidských vztazích, neustupuje ani tam, kde se Hospodin setkává s člověkem. Dokonce se zdá, že čím osobnější a těsnější je takové setkání, tím naléhavěji vystupuje otázka „proč“ do popředí.

Takto se předně ptá Bůh člověka. Hospodin si nevystačí s pouhou „kontrolou“ lidského myšlení, mluvení a jednání. Není jako úředně strohý vyšetřovatel, kterého zajímá jen faktická podstata činu. Ať už člověk jedná zákeřně či ušlechtile, ať ztrácí víru nebo se naopak oddává vřelé zbožnosti, Bůh se ptá „proč?“ „Proč jsi se tak rozpálil hněvem, Kaine? A proč jest opadla tvář tvá?“ Modlíš se, postíš, slavíš bohoslužby… proč? V této otázce nás Bůh bere vážněji, než jsme mohli doufat. Pro Boha nejsme jen souborem svých skutků. Sestupuje až k našim nejasným a spletitým motivacím a přikládá jim důležitost. Tomuto Božímu „proč“ se smíme přiučit a nešetřit jím, když se díváme na druhé i na sebe samé.

A podobně jako Bůh není rychle hotov s námi, nemůžeme být snadno a rychle hotovi ani my s ním. Tak jako pro něj nejsme pouze nekomplikovaně dobrými či zlými, ani On se nám nedává jednorozměrně, ale vyvolává v nás otázku: proč. Tak se ve vnitřním zmatku, pochybách a nejistotě ptali v Písmu ti, kdo byli Bohu nejbližší. Žalmista: „Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?” Mojžíš: „Pane, proč jsi mne poslal?… Proč jsi tak zle učinil služebníku svému?“ Ježíš: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Proč ale není jen otázka lidského otřesu, ale také překvapeného a vděčného údivu. Proč si Hospodin vybral právě mne – člověka. „Co jest člověk, že jsi naň pamětiv?“