Pro homine 2015 / Přímo

„Dobrý a přímý jest Hospodin, a protož vyučuje hříšníky cestě své,“ zpívá autor dvacátého pátého žalmu. Dominus rectus est. Přímé je to, co vede k cíli. Cesta neúhybná, nejefektivněji spojující výchozí a cílový bod. A právě tato přímost, toto nepřetržité cílení, je podle Písem jednou z charakteristik Hospodina, Boha Abraháma, Izáka a Jákoba. Takový je on a takový má být také jeho člověk. K takové přímosti nakonec směřuje také celek stvoření, který má dosáhnout svého cíle ve vyrovnání hor a propastí – v eschatologickém napřímení.

V prvé řadě to znamená, že následování Hospodina je ve své podstatě proces jednoznačný, vyhýbající se každé esoterní zákrutě. Boží cesta je přímočará, neobsahuje v sobě žádné skryté a pouze některým přístupné úseky. Smí tudy procházet každý – křesťanství je víra bytostně katolická, obecná. Tak, jak má mluvit člověk, který chce po této cestě jít, mluví i sám Hospodin k nám: Ano ano, ne ne.

V postavě Ježíše Krista, toho, který po této cestě návodně kráčí a zároveň ji tak vytyčuje (Já jsem ta cesta…) se ale ukazuje, že navzdory její přímosti a veřejné otevřenosti se po této cestě chodí nesnadno. „Těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.“ To, že málokteří tuto cestu nalézají, pak snad neznamená, že by ji nebylo možné uvidět, ale spíše to, že je nesnadné se na ní udržet. Nesejít, neodbočit, nezastavit se.

Zatímco cesty úhybné (všelijaké ty biblické „sestupy“) mají často povahu skluzavek, ve kterých se člověk veze vlastní vahou, přímá cesta, zdá se, vyžaduje mnohem více energie a odhodlání. Ne nadarmo je metafora hříchu v Písmu spojena s obrazem míjení cíle. Teprve ve společenství s tím, který překonal náš hřích, dokážeme setrvat na cestě přímosti.

Přímost ale, jako všechno dobré ve světě, může být také hrozným pokušením. Stává se jím tehdy, když z úsilí o přímost vymizí milosrdenství a odpuštění. Když se z přímosti stane armádní a zákonická disciplína. Pak se Hospodinovo záchranné přímé slovo stává pravítkem a rákoskou. Stává se pukem, podle kterého se má narovnat každá pokřivená noha. Mluvit s druhým s touto přímostí pak znamená mluvit krutě a nelaskavě. „Říci někomu pravdu znamená obyčejně vynadat mu,“ všiml si Karel Čapek. V takové chvíli se zamýšlená přímost převrací ve svůj opak. Nevede k cíli, není následováním Hospodina.

Kristovská přímá cesta si totiž ve své velkorysosti dovoluje až nápadné množství odboček a pozdržení. Chodit přímo jako Ježíš, to znamená také tu a tam odbočovat a zdržovat se. Možná že nakonec se ukáže, že tato cesta je vlastně jednou velikou rezignací na jakoukoliv cílevědomost. Sérií zdržení. Snad nejjasněji to vyjadřuje podobenství o záchraně přepadeného pocestného. Zatímco svědomití náboženští praktikové odmítnou sestup k raněnému jako neefektivní úhyb od svého směřování, Samaritán se nechá zdržet nečekanou příležitostí k milosrdenství. Odbočkou do příkopu zasáhne cíl.

„Připravujte cesty Páně. Přímé čiňte stezky jeho.“