Pro homine 2015 / K čemu

V minulém čísle jsme se krátce zamýšleli nad otázkou proč v kontextu Písma a křesťanské tradice. Je to podstatný motiv, střežící neztenčený prostor pro svobodnou a odpovědnou víru. Ale přece jen má otázka proč také svou limitovanost. Je snad až příliš obrácená k minulosti a přítomnosti. Proč vyvstává v konkrétní situaci, v konkrétním okamžiku. A s touto situací je svázáno. Je proto na místě doplnit tuto otázku o její parafrázi – o otázku k čemu.

Toto k čemu už není čistě situační. Obejde se bez impulsu otřásajícího životního zážitku. Stačí pouhé bytí a otázka k čemu se sama vynořuje jako jeden z průvodních znaků existence. Vede nás k podstatě a k základu všeho stvoření. Ukazuje, že v jádru všeho, co známe (i v jádru nás samých), je vždy už nějak přítomný předpoklad účelu. Tím, že se ptáme k čemu, dáváme zřetelně najevo, že jsme poznali a pocítili, že nic není jen samo pro sebe. Nic není (nebo nemá být) samoúčelné – přísně vzato, nic není „věcí o sobě“. Všechno má své k čemu. Stvoření je pro Boha a Bůh pro stvoření. Stvoření je pro člověka a člověk pro stvoření.

Toto k čemu jistě neznamená, že by se hodnota světa a naše hodnota ve světě vyčerpávaly naplněním jakési funkce. Tak této účelnosti rozumět nesmíme – jinak nám promění stvoření i člověka jen v nástroje. Umenšení člověka na pouhého naplňovatele účelů, tak, jak ho známe z totalitních režimů a otrokářských společností, je hříšnou karikaturou stvořitelského řádu.

V některých církevních kruzích je občas možné zaslechnout nehezké slovo „použitelnost“. Máme prý být „použitelní“ pro Boha a jeho záměry. Takový pohled ale snad vidí účelnost stvoření až příliš mechanicky. Aby člověk naplnil svůj účel, nemusí se proto stát loutkou – jakkoliv by to byla i loutka krásně zbožná a vedená tím nejlepším z loutkářů. Nemusí a dokonce ani nesmí. Tvůrčí síla obsažená v nás má v nápodobě Božího tvoření uvádět svět do pohybu. Teprve přijatá svoboda a odpovědnost umožňuje naplnění lidského k čemu. V nich jsou možné skutečné vztahy k lidem, k tvorstvu i k jeho Stvořiteli. Život k obrazu Božímu.

K čemu člověka a světa má bytostně časovou povahu. Předpokládá budoucnost. Jedině tam, kde je budoucnost otevřená a vůbec možná, má význam hledat smysluplné k čemu. Lidský život se tak stává tíhnutím k naplnění. Úsilím o naplnění, které v drobných krocích směřuje až ke své pointě. To je podstatným motivem biblické zprávy o konci času. I to, co bylo až doposud neúčelné či poloúčelné, i to všechno, co se až doposud míjelo se svým „k čemu“, dosáhne jednou plnosti.

Jak máme žít, abychom neupadali do neplodné samoúčelnosti, ale směřovali k pointě? Místo katalogu jasných návodů a rad dostáváme příběh. Příběh Ježíše z Nazareta, který pro nás odhaluje smysluplnost i tam, kde ji snad obvykle nečekáme. Pod dojmem tohoto příběhu nám apoštol Pavel v epištole do Říma zvěstuje: „Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému.“ Tím se smíme posilovat, když se v nesnázích a nejasnostech našich životů ptáme: k čemu?