Martin Heidegger ve svém úvodu ke knize Bytí a čas konstatuje, že „samozřejmost“ je hlavním tématem filosofie. Ne otázky na první pohled komplikované a nesnadné, ale naopak to, co se díky své jasnosti a všednosti propadá do mlhy samozřejmosti. A my bychom jen těžko hledali samozřejmější příslovce, než je právě zde. Zde je vždy již tady, předchází každé naše vztahování, každé naše „vycházení a vcházení“. Zde je prostorový vzduch – neviditelná, a proto také často nereflektovaná danost naší stvořenosti.
Aby zde vystoupilo z mlhy samozřejmosti, musí být vyvoláno. Vychází na povrch – zviditelňuje se – teprve tehdy, když je jakýmsi vnějším impulsem osloveno nebo zpochybněno a ohroženo. Aby mohl člověk naplnit delfskou pobídku „poznej sám sebe“, musí ji nejdříve uslyšet. Tak otázka předchází odpověď.
Hospodin volá Adama „Kde jsi?“, a tak nad ním vykonává soud. Adam, až do svého pádu splývající v nálevu šťastné naivity, je v tom okamžiku vtažen k svému zde. Je do něj umenšen, zakován, je svým zde tísnivě obepnut. A to je úděl člověka. Nejedná se přitom ovšem o gnostické vězení těla, ale spíše o bolest omezenosti, která pouhou tělesnost přesahuje a nevyčerpává se v ní.
Útěk před zde je dopředu odsouzený k neúspěchu. Jen Bůh má své zde identické s „všude“. My sami jsme vždy stejně jako Adam situováni. Ať už se chováme sebevíc nemístně, nejsme s to opustit své místo. Před zde se nedá uprchnout hektickým pohybem ani asketickou nehybností. Je možné si zde pouze zastírat. Je možné na něj nemyslet, zahalit ho do ohlupujících rajských plynů naivity a tak otupit jeho totalitu. Ale Boží mluvení tuto strategii zatemňování rozbíjí. Znovu a znovu nás tázání volá k odpovědnosti. To jsou slova praotců, Mojžíše a Samuele: „Zde jsem“. Odvaha k převzetí svého zde, to je počátek dospělosti člověka. Počátek takového života, který si už nezastírá svou omezenost. V tomto poslušném zde pak může zaznít i jasný tón lidské důstojnosti. Mé zde je nezadatelné a neprostupné. Kdo se odváží převzít své zde, ten smí poznat, že to není jen omezující vězení, ale také dobrý dar. Mé zde mi bylo dáno. Záleží na mé svobodě a vůli, jak s ním naložím. Mohu jej hájit, ale také obětovat. Mohu v něm najít pevnou půdu své víry. „Zde stojím a nemohu jinak.“
Postupné zrání a zaostřování z neomezené šíře k vědomému zde je ostatně také charakteristikou Písma, které se od bohatosti starozákonních motivů sbíhá až k pointě jednoho jediného zde.
Inkarnace Ježíš Krista, to není jen přijetí tělesnosti se vší její bolestivostí, ale také příběh, ve kterém se naplňuje smysl stvořitelského zde. Ježíšův život i jeho smrt nám staví před oči takové zde, které už není protikladem jinde a všude. Na kříži, v tom nejkonkrétnějším ohnisku se odhaluje to nejdůležitější, co můžeme o zde vědět. Ne mimo něj či navzdory jemu, ale právě v něm a skrze něj je Bůh všechno ve všem.