Důraz na společenství, to je, zdá se, dnes všeobecně akceptovaná charakteristika křesťanské existence. Odmítnutí individualismu se objevuje v populární i serioznější teologizující literatuře v mnoha variacích. Ne vždy je ale tento princip spolu-bytí dále upřesněn. To „spolu“ může mít totiž velmi rozmanité podoby. A rozhodně ne všechny jsou v perspektivě Písma hodnoceny kladně.
Je takové spolu, o které by člověk víry neměl stát. Celým Starým zákonem se prolíná motiv vědomé oddělenosti. Odmítnutí unifikujícího společenství s pronárody, odmítnutí jejich náboženství, hodnot a návyků. Tak, jako se kůzle nemá vařit v mléce své matky, tak se ani víra nemá rozvařit v bujabéze světa. Obdobou tohoto pobuřujícího, ale zároveň neodložitelného izraelského exklusivismu jsou také slova z druhé epištoly do Korintu, ve kterých je odmítáno společné nesení jha s nevěřícími. Obliba tohoto verše mezi křesťanskými fundamentalisty by neměla zatemnit naše vlastní čtení a přemýšlení.
Pochybná spolu-bytí se ale nevyčerpávají jen na rozhraní mezi lidem víry a světem. I mezi „svými“ se můžeme setkat s takovými, před nimiž jsme biblickými autory varováni. První žalm nás zrazuje před společenstvím s pochybníky – před těmi, kdo místo Slova raději melou v ústech a uších škodolibé a samolibé tlachy. Kniha Přísloví zase připomíná, že ten, kdo obcuje s hlupáky, dopadne snadno jako oni.
Za všemi těmito radami prosvítá vědomí, že společenství není nic nezávazného, ani formálního. Být spolu, to znamená vydat se procesu vzájemné proměny. Spolu-bytí nás transformuje, jde pod povrch konvencí a pouhých zdvořilostí. Není možné vstoupit do společenství a nezadat si. Směšné jsou výmluvy našich politiků, tvářících se, že jejich vztahy s lobbisty a podvodníky jsou pouze povrchní. Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku…
Spolu-bytí je vždy, ať už vědomě nebo nevědomě, umenšením sebe sama do podoby pouhé části. Zatímco samotář může být spokojeně a beze zbytku „celý“, člověk společenský je už navždy částečný. Jeho údělem je solidarita – tedy „vcelenost“. To proto je tak důležité, s kým vstupujeme do společenství. Spolu-bytí s mocenskou mašinérií, jakou umí být stát, ale i církev, nás dokáže proměnit v nesvéprávné otroky. Společenství se stává totalitou. Pokud se takovými otroky nemáme stát, musíme buď uprchnout do samoty, nebo vytrvat v úsilí o svobodu spolu-bytí. To druhé je náročnější a bolestivější. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě – tak se z otroka stává společník. Z poníženecké loajality zahanbující solidarita.
Inspirativní podobu lidského spolu-bytí nám Písmo podává v obraze církve jako Kristova těla. Souvztažnost jednotlivých údů, jejich rozmanitost a nenahraditelnost, to není jakási nová podoba života, určená pouze věřícím. Církev má být spíše experimentální dramatizací svobodného a odpovědného společenství – modelem, který i přes veškerou svou nedokonalost stojí za pokus.
Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.