Pro homine 2014 / Napřed

Hospodin předchází člověka svou milostí. Je na místě připomínat si tuto předběžnost Božího jednání, kdykoliv nám hrozí, že příliš velkou pozornost upřeme na sebe a svou vlastní nábožnou iniciativu. Zároveň je ale potřebné doplnit, že biblický text je v motivu předcházení přece jen pestřejší a rozmanitější. Vztah mezi Bohem a člověkem vykresluje Písmo v rytmu mazurky. Taneční partneři tady kolem sebe krouží, ohlížejí se jeden na druhého, krky si vykrucují, aby se natrvalo navzájem neztratili z dohledu. Jednou stojí v popředí jeden, podruhé zase druhý. A každá z těchto situací má své zákonitosti.

Hospodinovo „napřed“, to je ohnivý a oblakový sloup, provádějící Izraelce pustinou. Je to Ježíš předcházející své učedníky do Galileje. Stalker Andreje Tarkovského, vyznačující pevnou půdu v nejistém terénu existence. Někdy je rozumné, příliš se z vytyčené trasy neodchylovat. Každý úkrok navíc může být smrtící. Snad častěji ale platí, že Boží stopa nemusí být otrocky následována. Stačí pokud si ji ponecháme na dohled, pokud udržíme směr. Dodá nám odvahu při průchodu roklí šeré smrti.

Na všech cestách Písma můžeme tuto stopu sledovat. I rozevřené moře není nakonec ničím jiným, než otiskem Hospodinova chodidla, stejně jako prohlubeň Ježíšova hrobu.

„Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abychom následovali šlépějí jeho.“ Hrabě Zinzendorf v pozoruhodném obraze jedné své písně zveršoval (v překladu J. Pelíška): „Tam, kde tvoje šlépěj svatá, tam i naše duše chvátá.“ Jako tuhnoucí sádra v obtisku srnčího kopýtka, dosahuje lidská duše svého tvaru tehdy, když se vleje do Boží stopy. Podržet vychládající stopu ovšem není žádná trivialita. Překážkou je nám pohodlnost, strach z cesty, připoutanost k minulosti. Lotova žena se obrací k tomu, co pominulo, a tak se mine s tím, co by být mohlo a mělo. Sádra její duše zatuhne předčasně.

Jsou ale také chvíle, kdy se role tanečníků obrací. Důvěra, kterou Hospodin vkládá do člověka, je udivující.

Hospodin poté, co povolává Abrama, přikazuje: „Chodiž ustavičně přede mnou.“ To není jen povolání k blízkosti. Není to jen připomínka trvalého soudícího i ochranného Božího dohledu. Člověk je z Boží vůle osvobozen k dospělému chození před Bohem. Je vyslán jako zvěd do neznámého terénu. S vědomím Boha za zády – tedy s tím prvotním postojem víry, která důvěřuje navzdory tomu, že nevidí. Lidské „napřed“, to je těžká zkouška důvěry, odvahy a trpělivosti. Někdy to může trvat celé roky, ve kterých jsme vnitřní pochybností nutkáni k tomu, abychom se jako Orfeus na cestě podsvětím obrátili a ověřili si tak, že jsme nezůstali sami. Tak můžeme promarnit příležitost svobody. Ale ani vítězství nad tímto pokušením ještě neznamená výhru. Svoboda v sobě nese také riziko bloudění. Na čtyřicet let se můžeme zamotat v odbočkách. Ani to ale není věčnost.

V samotářské nejistotě našeho „napřed“ nám snad může být povzbuzením nově pochopené slovo: „První budou poslední a poslední první.“