I když má člověk občas sklony zašívat se do závětří rodinných krbů a spadlých klecí manželství či partnerství, nikdy nepřestává být součástí širšího lidského společenství. Prostě proto, že byl stvořen nejen jako homo faber či religiosus, ale též jako bytost sociální. Jako jedinec, který k životu nepotřebuje pouze rodinu, nýbrž i ne-rodinu. Biblické mudrosloví pak zdůrazňuje, že nejcennější variantou vztahů tohoto druhu je přátelství. „Olej a kadidlo jsou pro radost srdci, přítel je sladší než chtění vlastní duše. Svého přítele a přítele svého otce neopouštěj, ale v den svých běd nechoď ani do domu vlastního bratra. Lepší je blízký soused než vzdálený bratr“ (Př 27,9n).
Důležité přitom je, že přítel patří do mého životního obzoru jaksi samozřejmě, aniž by mě s ním musela pojit krevní pouta, barva kůže, stejný jazyk a kuchyně či náboženská nebo sexuální orientace. Ve Starém zákoně představuje běžný výraz pro „přítele“ hebrejské ré’a odvozené od slovesa r-’-h, „stýkat se“. Řecká Septuaginta pak toto slovo překládá podstatným jménem plésion, doslova „bližní“, které hojně nalézáme též v novozákonních spisech. Přítel je prostě blízký člověk. Blízká duše, se kterou se rád stýkám – bez ohledu na vše ostatní. Aniž bych se přitom musel stylizovat do nějaké role. Naopak hrané, kašírované přátelství jen „na oko“ je ve skutečnosti jako rána do zad: „Muž, který pochlebuje příteli svému, rozprostírá síť jeho krokům“ (Př 29,5).
O co jde v přátelství především? V prvé řadě o solidaritu. Kniha Jób to formuluje zřetelně: „O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho“ (Jb 2,11). Sice se ukázalo, že útěcha je nad jejich síly, avšak ochota vyrazit ze svého hnízda za přítelem v nouzi zůstává hodnou následování. Přísloví tuto myšlenku jen poeticky rozvíjejí: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení“ (Př 17,17). Replika „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním / přítelem tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ v podobenství o milosrdném Samařanu (L 10,25–37) s následnou odpovědí „Ten, který mu prokázal milosrdenství“, jasně svědčí o ježíšovském přiznání se k solidaritě coby k základnímu významu spolulidské blízkosti.
V druhé řadě s sebou přátelství nese důvěrnost. „Přátelit se s kdekým je ke škodě; kdo však miluje, přilne víc než bratr“ (Př 18,24). V odcizeném světě je proto nejen ztráta partnera, ale též přítele ranou, která se hojí špatně a dlouho. Až se chce člověku zaúpět spolu s žalmistou: „Přítele a druha jsi mi vzdálil, jenom temnoty se ke mně znají!“ (Ž 88,19).
V posledku pak přátelský vztah k druhému vede k osobnímu růstu a zrání. Vždyť „železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého“ (Př 27,17). Bez blízkého člověka, bez jeho účasti, bez jeho názoru a reflexe mi prostě schází referenční bod. Svým vztahem mně nastavuje zrcadlo, ve kterém mohu spatřit vlastní obraz – nezřídka pravdivější, než jak si připadám ve svých očích. Je mi pomocí, jak se potýkat s narcismem: „Za svými choutkami jde, kdo se zříká druhých“ (Př 18,1). Život bez přátelství a soběstřednost zkrátka kráčejí ruku v ruce.