PRO HOMINE 2006 / Opustit – zanechat nebo nechat propadnout bezmoci a životnímu ztracení

Číslo

Aktuální slovníček biblických pojmů

Staročeské „opustiti“ znamená zanedbat, zanechat, přestat pečovat, ale i zpustošit. Naposled uvedený význam naznačuje možný skrytý rozměr opuštění: naprosté zpustošení těla i duše.

Hebrejské ‘zb = opouštět, zanechat, vzdát se něčeho, ‘izzábón – to je tržiště nebo věci zanechané po karavaně. Věcně příbuzné je hebrejské ntš = nechat ladem, nedbat o něco, zanedbávat, povrhnout, zahodit. V řeckých textech Bible najdeme afienai = odeslat, propustit, opustit, ale i odpustit (v kladném i záporném smyslu) nebo kataleipein = opustit, propustit, zanechat. I kumránské texty přejímají bez významových změn starozákonní texty tematizující opuštění. Opuštění je cesta od konstatování, že člověk něčeho nechá a rozhodne se pro jiný způsob obživy nebo existence, až po biblické ohlašování a varování, že Boží lidé opouštějí svého Boha, a proto i Bůh opouští je: nechá je plout po proudu, který ústí v Nic před počátkem světa (srov. Gn 1,2: tohú vábohú). V Bibli, zvláště ve Starém zákoně, se mluví o opuštění a opouštění (zvl. ‘zb) velice často. Desítky míst vykazují výraznou teologickou ražbu. Bůh je dobrý, ne zlý, ne někdo, kdo je tak i tak. I pohané tušili, že Bůh je ta živá konkrétní Skutečnost a Zkušenost, v níž „žijeme, pohybujeme, jsme?“ (Sk 17,28). Tak chápal Izrael (později Církev) Hospodina, který se zavázal smlouvou (hebrejsky berít), že svůj lid nikdy neopustí, nenechá jej na duchovních holičkách a nevydá jej v plen brutálnímu nepříteli. Ovšem za předpokladu, že mu Boží (vyvolený) lid bude věrný a nevydá se cestou za svůdnými baaly a aštoretami, nebo se neuváže ve zhoubné spojenectví s Egyptem nebo jinými „bohorovnými“ velmocemi (viz například Dt 31,6; Joz 1,5; Sd 2,13; Jr 2,13 aj). V mezních případech i rodiče opustí své dítě, Hospodin však své lidi neopustí (Ž 27,10). Bible však připomíná (a je to bolestné a mnohdy hnisavé), že Hospodin opouští právě své nejlepší a nejodvážnější svědky. Mráz či žár něčeho až monstrózního (jako bychom se ocitli v Sofoklově tragédii nebo v osudovém podání starogermánské Eddy) běží po naší spirituální srsti, slyšíme-li volání žalmistovo: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Ž 22,2) a úděsně nám to zní, slyšíme-li to z pašijních úst samotného Ježíše (Mk 15,34: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“). Za ostatní, ano za všechny, Izraelce i pohany, uvaluje nepochopitelný Hospodin na Ty Své naprostou osamělost a ztracenost. Jeho člověk má vylízat všechny ty sraby a hnisy za ty vinné darebáky. To nelze běžnou evidenční logikou pochopit, spiritualizovat, geometrizovat do trojičních vzorců. To znamená přímý zásah na naše vystrčené brady – s otázkou: a co ty, klerikální nebo liberální hovnivále?

1. Opustit své zaměstnání, stáž, ambice je někdy užitečné, jen to pochopit a vzít.

2. Následovat svého Pána a Krista znamená opustit mnoho věcí pokládaných obecně za nezbytné (L 5,11).

3. Svou „první lásku“, vroucí vztah k Pastýři duší, opustit nemáme a nesmíme (Zj 2,4).

4. Někdy nás Bůh zcela vydá všanc sžíravé samotě (jako svého Vlastního na kříži), poněvadž chce, abychom svou prožívanou prázdnotou přispěli k plnosti těch, kteří se sami zmarnili.

5. Jestliže Bůh opustil svého Mojžíše, Jeremjáše a dokonce a nejvíc svého nazaretského Ježíše, vydal všanc Sama Sebe, nic menšího k naší záchraně nestačilo!