PRO HOMINE 2005 / Obrácení: návrat(y) k Bohu i k sobě

Číslo

Aktuální slovníček biblických pojmů

Známé je slovo „pokání“, je však zavaleno (zaneseno) kontexty i ovzduším, které biblickou myšlenku posouvají, ba přesouvají jinam: do (někdy heroických, jindy masochistických či patologických) církevnicko-obřadních, nebo jen spirituálně-meditačních povodí. Božetěch nesl kříž do Říma, velkolepé, ale co s tím dnes? Půst, sebeomezení, askeze – ale tvrdí to živou víru a je to výrazem poslušnosti Božích „přání“? Jen málo a zkomoleně. Jako děti jsme zpívaly místo „když se zbožně kaju z nich“ „když jsem zbožnej kalužník“ a cítily jsme se trochu oblbeně. Proto mluvme raději o obrácení či o návratu. Tato idea prostupuje celou Bibli (zvláště u proroků), ale i Bibli pobiblickou; najdeme ji v Knize moudrosti (Mdr 11,23), u Sírachovce (Sír 17,24), dokonce i v První knize Henochově (1Hen 50,1), u Filóna i Josefa Flavia, prostupuje celý Nový zákon i spisy kumránské. První smlouva užívá tu hebrejského výrazu š-v-b; významný je pojem tešúvá, což je v řečtině (Septuaginta a Nová smlouva) vyjadřováno především pojmem metanoia. Hebrejské šúb znamená vrátit se zpět, obrátit se opačným směrem, znovu se dostat na výchozí pozici. Metanoia je změna smýšlení, lítost, pokání, (zásadní) obrat. Jde prvotně o „obrat v objektivní situaci člověka i světa, způsobený zásahem Božím, a potom odpovídající tomu obrat v životní cestě člověka“ (J. B. Souček). Filosoficky pověděno: jde přívrat mého Já k Božímu Ty (Buber), o odvrat od stejného k Jinému (Lévinas), od toho, co jest, k tomu, co má být (Rádl), od ideologického náboženství k živé víře (Bonhoeffer).

1. Proroci a jiní vědoucí volali Izrael i ostatní k odvratu od model: jednou, zvěstuje Izajáš, budou hozeni do starého železa bůžci zlatí i stříbrní (Iz 31,7). Výroba model byla zakázána už Desaterem (Ex 20,4). Apoštol varuje: „Děti, varujte se modlářství.“ (1J 5,21). Idolatrie posazuje živého Boha Izraele mezi lidské výtvory, zpředmětňuje Pravdu, činí z ní věc.

2. Izraelský (židovský, křesťanský) věřící je (dobrovolně) vázán smlouvou, kterou Hospodin (Otec Ježíše Krista) uzavřel s Izraelem (Církví). Sám Bůh vyvedl svůj lid (jako celek i jako jednotlivou duši) ze Země zotročení (z říše hříchu a zla) – Ex 20,2. Odstoupení od této smlouvy přirovnává Ozeáš k ženě, která opustila milujícího manžela a stala se flundrou (Oz 2+3). Z této smlouvy plyne závazek solidární závazek konkrétní péče o slabé a vykořisťované, vdovy a sirotky (čtěme Ámosa – Am 5,15; 5,24). Ke Smlouvě a závazkům je možné se vrátit.

3. Věrností vůči Božímu vysvobození a účinné péči o ohrožené získává člověk svou vlastní totožnost. Návratem k Bohu vrací se člověk i k sobě samému. Z bytosti pouze biologické a společensko – politické stává se Božím synem, Boží dcerou. Podle Nové smlouvy se to děje „bytím s Kristem“ (2K 5,17).