Pro homime 2014 / Skrze

Stejně jako v některých jiných případech, také slovo skrze je možné vnímat zároveň jako předložku i jako příslovce. Tuto podvojnost můžeme chápat mimo jiné také jako sestup od řeči popisné k jazyku metaforickému. Jsou děje a události, které jsou nemyslitelné bez nějaké podoby prostupnosti či zprostředkování.

Zběžný pohled, při kterém stvořený svět nahlédneme jako množinu neprostupných těles, dostává při čtení Písma vážné trhliny. Populární učení o nesmrtelné duši obalené podružnou tělesnou schránkou sice z Bible vydestilovat nemůžeme, ale přece jen se tady setkáváme s obrazem, který nějak přesahuje stroze materiální model. Všechno, co je živé, má jakýsi nejasně načrtnutý interiér. Můžeme spekulovat o tom, je-li tato vnitřní prostora u všech živých stejná, jisté ale je, že v případě člověka má povahu ne zcela snadného úkolu. Člověk není sám pro sebe – to je poselství naší dutosti, která je navzdory všem zastíracím manévrům nepřeslechnutelná. Otevřením průchodu, nebo alespoň průduchu, stává se hostitelem. Tak zaniká samota. Místo zapouzdřenosti, ve které se to staré a uschlé v člověku převaluje, jako kostky v chrastítku, objevuje se nová podoba života – naplněnost.

Spolu s objevem naplněnosti se ale ihned ohlašuje i pokušení. Člověk začíná pohlcovat. Předměty i lidé, slova i vztahy, pocity a prožitky, to všechno je vkládáno do interiéru bytosti, aby to zaplnilo dutost a dodalo zdání sytosti. Otevírá se pouze k pohlcení, pak ihned následuje zazátkování. Místo dutého chrastítka se člověk stává sudem kvasícího zelí. Oči tohoto chodícího kompostéru s hladovým leskem slídí po světě, jako po lákavé zásobárně. Zkonzumovat lze cokoliv. I zadržovaná zbožnost a svatost se může v člověku stát tlející výplní. Upír má dvě dcery „Dej! Dej!“ Tyto tři věci se nenasytí a čtyři neřeknou „Dost“: podsvětí a neplodné lůno, země, která se nenasytí vodou, a oheň, jenž neřekne: „Dost!“

Teprve nalezení prostupnosti uvolňuje člověka k smysluplnému životu. Vnitřní prostor naší bytosti je stvořen k „skrze“. Tudy se může a má procházet, provívat. Matka propouští dítě, které ji naplňovalo. Logos dává svobodu světu, který skrze něj povstal. Naše srdce pohostí milovaného člověka, když do nás vstoupí, a nasyceného ho vrací do světa. Ze sudu zelí se stává chrám, ponechávající své dveře bez úzkosti otevřené. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.

Tomu, kdo opustil dutost i pohlcování, stává se „skrze“ jedinou snesitelnou formou existence. Nic jiného už člověka neuspokojí, než vzájemné prolínání otevřených, kteří si na sebe už nedělají konečné nároky. V lásce, ve společenství, ve víře, tam všude se vynořuje radost z pohybu, z neukončenosti. Radost z toho, co je sice nezakonzervovatelné, ale zároveň také nepomíjející. V okamžiku smrti může být prázdnota našeho interiéru pokryta doteky těch, kterým jsme se vydali.