V čem se dnes můžeme poučit od J. L. Hromádky
Josef Lukl Hromádka, možná vůbec nejkontroversnější postava v dějinách ČCE, již v roce 1946 proslovil přednášku o úloze Československa v nové éře, v čase nadcházejícím po druhé světové válce (O nové Československo, vydavatelské oddělení YMCA, 1946). Poměrně jasně se v ní rýsují důvody jeho pozdějšího příklonu ke komunismu a aktivní spolupráce s totalitním režimem. Když si představíme zmatek a zklamání lidí konfrontovaných se situací poválečné Evropy a když na chvíli uzávorkujeme hrůzy, které se odehrávaly v padesátých letech i později v Československu i jinde, můžeme poměrně dobře porozumět Hromádkově motivaci. Nejde mi zde ovšem ani tak o historické rekonstrukce jako spíš o zachycení omylů, jež Hromádku dovedly až ke spolupráci s jednoznačně zločinným systémem, a to proto, že se s omyly podobného charakteru setkáváme také dnes. Nemají takové důsledky jako v padesátých letech, nicméně přesto je důležité si na ně dávat pozor. J. L. Hromádka nám může být dobrým příkladem toho, kam se může inteligentní, vzdělaný a morálně zakotvený člověk dostat, když se nechá zatlačit do kouta představou jakési nutnosti.
Hromádka v roce 1946 říká, že celá evropská civilisace je v troskách, je třeba hledat nová východiska a nové cesty. Řadí se tak po bok široké skupiny lidí, pro něž druhá světová válka svým způsobem znamenala selhání ideálů a hodnot, kterým věřili. Hromádka odmítá systém, v němž jednotlivé politické strany hájí zájmy úzkých skupin, a volá po hnutí, které by mohlo být obecně přijatelné a vhodné pro všechny. Taková představa se ovšem dle mého názoru míjí s principem liberální demokracie, která je založena právě na tom, že různé zájmové skupiny deklarují své partikulární požadavky a reálná politika je pak výsledkem dialogu těchto skupin. Tím se samozřejmě nepopírá ideál altruismu a důležitost snahy zohledňovat potřeby druhých už při samém formulování vlastních požadavků, ale přesto je tím, co stojí na začátku jakékoli politické aktivity v atmosféře demokracie, „sobecký“ zájem jednotlivce, případně skupiny jednotlivců. Hromádka předpokládal, že správnější cestou je hnutí nabízející universální hodnoty a ideály pro všechny. Svou naději upřel ke KSČ. Ve své přednášce říká, že se s komunisty sice neztotožňuje, a domnívá se, že je třeba k nim přistupovat kriticky, ovšem jsou jedinou skupinou, jež nabízí universalitu, a je proto nutné je podporovat. Je ovšem rozdíl mezi universalitou a totalitou, což si Hromádka patrně neuvědomil.
Nezáleží ani tak na zcela věcných omylech, kterých se Hromádka dopouštěl, když například říkal, že se komunisté odvracejí od ateismu a nemají v úmyslu bojovat proti náboženství. Nejzásadnější chybou je představa jakési nutnosti. V daném případě nutnosti podporovat komunisty, protože jinak se vše zhroutí. Žádné „jinak“ vlastně ani není vysloveno. Jinak to zkrátka nejde. Hromádka s vidinou jediné možné budoucnosti podal ruku KSČ. Přestože říká, že je třeba ke komunistům přistupovat kriticky, žádnou konkrétní kritiku nevyslovuje a pouze zdůrazňuje to, co na nich vidí jako positivní. Dějiny se ubírají určitým směrem, je nutné se s tím smířit, je hloupé se proti tomu stavět. Jeho představa není přitom mylná pouze z hlediska společenského či historického. Především se jedná o určité selhání křesťanské, theologické. S křesťanstvím se totiž pojí vědomí relativity všech zdánlivých nutností a nevyhnutelností tohoto světa. Víra v ukřižovaného a vzkříšeného Krista je přesahuje. A je-li měřítkem, k němuž vztahujeme své životy, tato víra, nemůžeme podlehnout dojmu, že je nutné bez výhrad podporovat pouze jeden určitý sociálně politické model, v daném případě komunisty. Je zajímavé, že v textu přednášky bychom theologické argumenty hledali marně. Možná se jedná o důsledek lutherského myšlení, které Hromádkovi umožnilo zcela od sebe oddělit sociopolitické dění dramatické poválečné doby a křesťanskou víru s jejími důsledky. Možná se tváří v tvář pohnuté situaci zdálo být jednodušší nebo bezpečnější spolehnout se na světské síly, stranické autority. Není možné J. L. Hromádku z dnešního pohledu soudit, protože lze jen těžko odhadovat, co v danou dobu mohl nebo nemohl předvídat, co si měl nebo neměl myslet. Takové hodnocení v žádném případě není mým záměrem.
Jde o to, že tento problém je dnes velmi živý a výrazný bez ohledu na Hromádku. Procházíme jistým otřesem hodnot, respektive ilusí – o tom, že všechny problémy naší společnosti vyřeší volný trh nebo ta správná vláda, že naše životní úroveň za správných podmínek lineárně poroste k čím dál větší spokojenosti všech, a tak dále. Neustále se nás někdo snaží vydírat tvrzeními, že to a ono je nutné. Musíme podporovat strany, které prosazují sociálně necitlivou politiku, protože jinak bychom „dopadli jako v Řecku“. Musíme přihlížet likvidaci veřejného zdravotnictví a školství, protože jinak bychom nebyli dostatečně „zodpovědní“. Když se objevila regulérně fašistická Holešovská výzva, bylo zase slyšet hlasy volající, že ji musíme podporovat, protože je to silné hnutí, které stojí proti vládě, a oposice musí být jednotná. Napravo i nalevo jako by bylo slyšet Hromádku z roku 1946, na všech frontách straší přízrak falešné nutnosti, k němuž je třeba se stavět, na rozdíl od Hromádky, doopravdy kriticky a mít na vědomí, že vždycky existují ještě jiné cesty, byť je třeba budeme muset hledat a nebude to jednoduché.
Ke křesťanské víře patří i uvědomění, že žádný systém vytvořený lidmi nemůže být dokonalý a není možné vybudovat ráj na zemi. To ale nesmí vést k přesvědčení, že nic lepšího nemáme a mít nemůžeme, že nemá smysl snažit se zlepšovat svět, v němž žijeme. Čekání na Kristův druhý příchod znamená aktivitu, a to i společenskou. Zabývat se politikou je v naprostém souladu s vírou v této podobě, ale upínat se ke konkrétní ideologii jako absolutnímu a jedinému dobru ne. Člověk může stejně jako J. L. Hromádka tvrdit, že je kritický a neztotožňuje se s danou ideologií zcela, nicméně pokud je – opět jako on – ve skutečnosti bezdpomínečně loajální a ohání se tím, že není vhodné skuhrat na nedostatky, ale je třeba zatnout zuby a jít dál, protože to přeci jinak nejde, dopouští se, ať už se jedná o podporu vlády nebo jakékoli oposice, strašlivé chyby.
Je nanejvýš pravděpodobné, že nás nečekají takové hrůzy, jaké zažívalo Československo již záhy po této Hromádkově přednášce, ale přesto je důležité uvědomovat si, že svět, v němž žijeme, můžeme také částečně měnit, i když velmi často propadáme dojmu, že tomu tak vůbec není, a neseme za něj část zodpovědnosti. O tom, co nakonec je a není nutné, tedy v podstatě rozhodujeme sami.