Přirozené pro mnoho lidí je toužit po klidu. O klidu hovoří lidé, kteří poukazují na tzv. konzervativní hodnoty. Klid, rozuměj život beze změn, život nenarušovaný změnou přicházející zvnějšku. Klid, toť odvěká touha po řádu zlatého věku. Klid, toť melancholická vzpomínka na to krásné, co bylo a co už není. Klid znamená zakonzervování představy řádu světa, na nějž jsme zvyklí, znamená touhu po neměnnosti. Ustrnutí. Nahromadění zásob. Jídla, zbraní.
Klid je vtělen do jedné hluboké vrstvy křesťanství, jež navazuje na krásnou zlatou – starou – tradiční – platónskou filosofii. Klid – hesychasmus. Hésychia znamená klid, mlčení, osamocení. Klid duše, klid myšlení, klid jako opositum nervově vypjatého (hříšného) třasu. Není jistě náhodou, že v některých kruzích se právě garantem onoho božského klidu (zakonzervování tzv. tradičních hodnot) má stát ruský president.
Klid proti strachu.
Klid proti změně.
Klid proti třasu. Třasu země.
Orchideje třas země milují. Nenacházíme je v místech klidných, snad jejich pravlast byla centrální Indie, dnes tam téměř žádné nejsou. Obrovské množství druhů orchidejí se nachází v místech změn, zemětřasů, v místech nejistoty. V Indii severní, zejm. však ve Střední Americe, kde se to hýbe nejvíc. Orchideje milují změnu. Jejich obliba nejistoty stává se podobenstvím. Potřebují k životu vodu z nebe a slunce z nebe a nebeský vítr. Usazení podmínek vede totiž k tučnosti a uhynutí z přepychu. Výsledek je podobný, jako když pohnojíte lišejník. Spálí se na blahobyt. Jejich pokrm je mana nebeská a když se jim nasbírá na den dopředu, tak je jejich život ohrožen. Nejistota je jejich denní chléb, to co přijde, je zachraňuje.
Nejistota ale obsahuje naději, že se stanu plnějším člověkem, vždyť Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas. (Přísloví 1,20) A člověk neví, co se všechno na ulici semele.
Jeden velmi starý člověk mi řekl svůj strach: Co když bude válka? Co bude s námi starými? Kam se podějeme? Ti mladí, jsou silní, své místo na zemi si najdou… Zarazilo mě to. Čekal jsem spíše větu: Co když bude válka? Co my staří… o nás už nejde…, ale co vy mladí? Co bude s vámi? Nu, každý má svůj typ obav.
Co bych řekl, či zazpíval lidem zasaženým – paralyzovaným strachem z přítomnosti i budoucnosti? Již delší dobu se mi v hlavě opakuje jedna Koubkova písnička:
Milujme, / co přichází, / a ne to, / co jsme si přáli. / Přání je dušička prchavá, / bublinka do vodováhy. / Dušička prchavá, / co snadno vytěká, / když dech zatajíš, / tak pustí tě ode dna. / Milujme, / co přichází, / a ne to, / co jsme si přáli. / Přání je malá planeta, / kterou vidíme v dáli. / Schovaná planeta, / co v dálce zaniká, / když zrak přimhouříš, / tak padne ti do oka. / Milujme, co přichází, / a ne, co jsme si přáli.