Přírodní katastrofy a NHL

Zdálo se, že pro Kanaďany bude největší katastrofou v letošním roce zrušení Národní hokejové ligy. Lid však oplakává nepřítomnost hokeje na televizní obrazovce méně, než se čekalo. Poslední zpráva, která vzrušila veřejnost od Vancouveru po Halifax, byl soud s Todem Bertuzzim. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Hříšník, který zmrzačil soupeře, bude teď v klidu sbírat papírky v Stanley Parku a nebudou ho rozptylovat marnotratné myšlenky, jak prohánět puk. Televizní divák má místo hokeje téměř denně přímý přenos z míst nejnovějších katastrof a zdá se, že jich bylo letos požehnaně. Nejprve zmizely lesy v Tatrách, následovalo zemětřesení v jihovýchodní Asii a vše se prozatím skončilo uragánem v severní Evropě a povodněmi v Kalifornii.

Narozdíl od kolapsu NHL se přírodním katastrofám většinou nedalo zabránit. Dalo se však zabránit ztrátám lidských životů, obzvláště na pobřeží Afriky, kam vlna tsunami dorazila až osm hodin po zemětřesení. Při pohledu na mapu jižní polokoule zjistíme, že se jedná o vzdálenost několika tisíc kilometrů. Ze Srí Lanky šly vlny dalších šest hodin. Přestože již bylo známo, že se jedná o neobyčejně ničivou sílu, nikdo nedal varování. V době, kdy v severní Americe dokážeme s přesností několika kilometrů určit, kudy půjde hurikán, lidi stihnou zabednit okna svých domů a odjet auty do bezpečí, nejsme schopni varovat Afričany, aby odešli pár set metrů od břehu. Jestliže jsme se 22. listopadu 1963 dověděli, že před pár minutami byl zastřelen prezident Kennedy, jak je možné, že po čtyřiceti letech v době e-mailů, SMS, mobilních telefonů, rozhlasových a televizních přijímačů nikdo není schopen vyslat varovný signál? Jak je možné, že žádná z družic obíhajících zeměkouli toto nebezpečí nezachytila?

Jednou se při občanské výchově paní učitelka Krupková ptala, kdo dostává přídavky na děti. Zkoušený repetent bezelstně odpověděl, že příspěvky na děti dostávají zřejmě lidi, kteří mají děti. Mělo to svoji logiku, která skrývá i odpověď na tuto záhadu. Žádná z družic nemohla toto nebezpečí zachytit, protože na to nebyla zařízená. Tak máme družice, které nás varují před teroristickým útokem, ačkoliv nemáme nejmenší signál o tom, že by někdo byl takovéhoto raketového útoku schopen. Máme družice, které monitorují podzemní raketové výbuchy. Provádíme podmořské jaderné pokusy, které rovněž monitorujeme. Jen jaksi na zemětřesení pod vodou jsme zapomněli a pokud ho na Havaji nebo jinde zjistili, nemohli nikoho varovat, aby nevznikla panika, protože neměli správné e-mailové adresy. Zkrátka chybička se vloudí. Chyběla pokora a vědomí, že by nás příroda mohla pokořit, zle pokořit.

NHL se nehraje. Před časem začala s ambiciózními plány. Rozšířila se na třicet klubů. Expandovala na Floridu a do Arizóny, kde o hokeji četli pouze v cestopisech, chudší kluby jako Winnipeg a Quebec poslala na smetiště hokejových dějin. Pouze zisk byl skutečný. Žádný sentiment s lidmi, pro které byl hokej součástí života, slitování s dětmi, které milovaly svou hru, své hráče. Hokej se bude hrát ne tam, kam patří, ale kde vynáší peníze. Pokud byla ekonomická motivace takhle silná a pouze jediná – proč by teď měli mít hráči slitování s majiteli klubů? I jim jde o maximální výdělek a pokud si chtějí zahrát hokej, mají od toho starou dobrou Evropu. Z lidského hlediska to bylo rovněž dobře vymyšlené, jenže to zatím nefunguje.

Je zajímavé, že záplavy na Cejlonu přežila velká zvířata. Velice citliví byli obzvláště sloni. Dva dokonce vyběhli na nedalekou horu i s turisty na zádech. My jsme díky tomu, že spoléháme na vlastní rozum, tuto citlivost ztratili. Při povodni r. 2002 v Praze byl jednou z obětí v zoologické zahradě právě slon. Možná byl moudřejší než lidé, kteří ho uvázali, a kdyby býval utekl, skončil by na Řípu jako kdysi praotec Čech. Tehdy ještě lidé měli pokoru a dokázali naslouchat i něčemu jinému než vlastnímu rozumu. Slon na Řípu nebo na Petříně by dodnes mohl klidně vozit turisty. Jenže dnes místo abychom poslouchali, co nám chce rozzuřený slon říci, ho uvážeme a tváříme se jak kouzelníci, kteří ovládají počasí.