V tomto roce uplynulo 100 let od narození českého hudebního skladatele, vysokoškolského pedagoga, autora orchestrální, komorní i filmové hudby Vladimíra Sommera. Narodil se 28. 2. 1921. U příležitosti stého výročí jeho narození zazněl 22. listopadu v prostorách Sukovy síně v Rudolfinu výjimečný koncert. Na programu byla Sonáta pro dvoje housle (1948), Sedm písní pro mezzosoprán a klavír (1983), Smyčcový kvartet č. 2 (1987) a Komorní hudba pro smyčce (1967). Hudba Vladimíra Sommera zrcadlí hloubku lidského bytí s jeho existencialitou a problematičností. Při poslechu jeho hudby dostává posluchač příležitost zakusit celou škálu emocí od těch radostných až po ty temnější a tíživé. Sommerovo dílo není rozsáhlé, o to více ovšem zaujme vrstevnatostí a nekonečným rozměrem toho „lidského“, ale i toho, co ono „lidské“ přesahuje. Na závažnosti jeho hudby přidává i skutečnost, že vztah s tehdejším komunistickým režimem byl napjatý, protože jeho tvorba nevyhovovala předepsaným parametrům a idejím.
Při koncertu v Rudolfinu hrála na housle Sommerova dcera Anna Sommerová, které jsem se ptala na Sommerův vztah k člověku, potažmo k lidství, ale i k Bohu a náboženství:
1) Sommerův vztah k člověku a řekněme „lidství“ byl každopádně intenzivní. Jak v rovině osobní, tak v rovině obecně humanistické, filosofické. Sám byl člověkem velmi výrazným, dá se říci, že málokoho nechal chladným. Vysoká profesionalita a vzdělanost se u něj potkávaly s velmi lidským a přitom inteligentním humorem, osobním kouzlem a temperamentem. Měl dar na lidi ve svém okolí působit jako magnet (ale samozřejmě uměl vzbudit i opačné emoce, jak to u takto výrazných osobností bývá.) Z plejády lidských typů on byl tím, kdo se v pravou chvíli zastane slabších, znevýhodněných, ostrakizovaných či přímo napadaných, a to i za cenu vlastního nepohodlí. Člověk, jeho duše, hlubiny dobra, ale i zla, které se v ní skrývá, to vše bylo v centru pozornosti Vl. Sommera coby člověka i skladatele. To vše bylo doplněno o vysokou citlivost a smysl pro spravedlnost, a to spravedlnost vpravdě vyšší, ve jménu které člověk koná, věrný sám sobě, nehledě na následky.
2) Náboženství v jakékoliv své institucionalizované podobě bylo Vl. Sommerovi cizí. Nebyl veden k praktikování víry, jeho rodinu lze vnějškově označit za ateistickou. Co ale naopak osobnost Vl. Sommera jednoznačně charakterizuje, bylo určité upínání se k jakési vyšší humanitě, lidství. Jako očitý svědek nacistických praktik za Druhé světové války, jejíž část strávil v nacistickém táboře, zpracovával (nejen) tyto své zážitky celoživotním hledáním toho, kým opravdu člověk je, co se v něm skrývá; toto hledání podstaty lidství a pravdy pak v jeho dílech promlouvá silou propracované racionální konstrukce propojené s intenzivním emocionálním nábojem, oscilujícím od velmi melancholických, lyrických ploch až po bouřlivé, nelítostné a kousavé, sarkastické polohy. Tato melancholie a zvláště v pozdních dílech patrná kousavost a neradostnost v sobě zřejmě obsahuje i to poznání, že člověk na světě ve výsledku vždy zůstává osamocen. Volba textů, které zhudebňoval, dobře ilustruje jeho myšlenkový svět a způsob uvažování o člověku – jedná se vždy o silné, existenciální texty (např. Fr. Kafka, F. M. Dostojevskij, C. Pavese v případě nejslavnějšího Sommerova díla, Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr).