Rozhovor s Josefem Hromádkou, synodním seniorem ČCE
MP: Jak hodnotíte současný stav církve?
JH: Po tom, co jsem zažil v proměnách celé společnosti, musím povědět, že i církev se ocitla na významné křižovatce, kdy by neměla propást Šanci pro zcela nový začátek. Týká se to jak společnosti, tak církve. Jestli je tu po několika desetiletích opět příležitost, aby českobratrská církev evangelická, v níž byla vždy křídla radikálnější i umírněnější, mohla vůbec něco nového začít, musí se sejít, domluvit a ten počátek opravdu odstartovat: v poctivosti při pohledu zpátky a v odpovědnosti za budoucnost.
MP: Myslíte si, že takovým začátkem by mohl být podzimní synod?
JH: Myslím, že podzimní synod bude dokončením 26. synodu. Měl by dokončit agendu, kterou má před sebou. Synodní rada nebo já osobně bych na tomto synodu chtěl onen směr k novému začátku sdělit. Třeba vám neprozradím hned, co to bude, ale vpodstatě jde o to umožnit, aby se církev jako celek mohla na 27. synodu rozhodnout a mohla mít–pravděpodobně – nové vedení.
MP: Není tedy pravda, že by celá synodní rada chtěla na tomto podzimním zasedání synodu rezignovat?
JH: Mohla by tak učinit, ale bylo by to zcela neodpovědné, protože by nikdo nemohl být zvolen. Nechceme přece věci pro církev řešit nějakým revolučním aktem. I ti, kteří jsou velmi kritizováni, nesou velký kus odpovědnosti a tu odpovědnost chtějí nést až do konce.
MP: Takže nové vedení církve by bylo zvoleno až na novém synodu za dva roky?
JH: Zdaleka ne, 27. synod musí být v roce 1991. To znamená, že by konventy mohly být během prvních měsíců roku jedenadevadesát.
Synod má své pravidelné datum v listopadu, ale pokud by nynější synod rozhodl, že ani do listopadu čekat nechce, mohl by se nový synod konat ještě před prázdninami 1991.
MP: Vidíte to jako reálnou možnost, že by se totiž synodálům, kteří teď zasedali každý půlrok, chtělo za další půlrok opět znovu sejít?
JH: Tito synodálové pravděpodobně nikoli. Na 27. synod budou muset být zvoleni synodálové noví, ale nová skladba synodu by to byla.
MP: Říká se, že jste spolupracoval se Státní bezpečností. Chcete se k tornu prostřednicvím tohoto vyjádřit?
JH: Bylo by potřeba delšího rozhovoru, ale řeknu tolik: tato fáma souvisí asi s lustracemi. Byli jsme ve federální vládě lustrováni po našem předchozím souhlasu: všichni členové vlády byli lustrováni dřív než kdokoli jiný. V té době museli někteří ministři z vlády odejít. Předseda vlády s každým z nás, lustrovaným, vedl dlouhý rozhovor. O všech členech vlády se objevily záznamy nejrůznějšího charakteru a řeknu vám tolik, že předseda vlády došel k závěru, že záznamy jsou z jeho strany viděny v takové banálnosti, že mě se tento odchod netýká. Kdybych byl opravdu úzkým spolupracovníkem Státní bezpečnosti, musel jsem z vlády odejít.
MP: Kde bude, podle vás, v nadcházejícím období místo církve ve společnosti?
JH: Moje představa, když jsem seděl ve federální vládě, byla ta, že jde opravdu o vážný milník a že nechceme budovat společnost jenom jako reflexi toho, co je v západních demokratických typech společnosti. Několikrát jsem ve vládě říkal: jestli budeme činit spravedlivější, demokratičtější společnost, pak tu musí být něco navíc, co je dáno této obnovující se společnosti jako šance. Uvedl jsem slovo Nového zákona o „hojnější spravedlnosti“. To je ta míle navíc, možná i nastavená tvář, co je v dimenzi evangelia a závdavkem něčeho nového. Pokud na to společnost zapomene, pak se za dvacet, třicet let bude opět dělat nějaká revoluce. V tomto smyslu bych rád viděl církev v nově koncipované společnosti jako její integrální součást, která přece jenom – právě pro evangelium – má něco navíc. Přál bych si vidět sbor jako integrální součást obce, města, která bude participovat na programech této společnosti.
MP: Je to tedy vize; kam by zapadala plodná spolupráce s katolíky?
JH: To je druhá velká otázka, kterou bychom měli nastartovat co nejdřív, protože hierarchicky strukturované církve mají tendenci struktury vylepšit a se vším všudy obnovit. Půjdou-li touto cestou dál samy a bez nás, pak bychom asi zameškali pravý čas. Velice stojím o to, aby ekumenický rozhovor s katolickou církví začal co nejdřív. Svízel je v tom, že tam, kde je římskokatolická církev ve většině, má menší zájem o rozhovor s protestanty. Jestliže jsme však opravdu ve svobodné společnosti, pak si kladu otázku: co je malé a co je velké? Malé a velké je jenom hodnotou, nikoli počtem.
MP: Myslíte si, že otevřenost pro rozhovor je na protestantské straně velká?
JH: Stále trpíme křečí určitého antikatolicismu, v němž jsme zablokováni svým historickým vývojem. Možná mě budou někteří kritizovat, ale já mám z katolíků nejraději jezuity, protože ti dnes představují nejprogresivnější stránku katolické teologie. MP: Poslední otázka se týká finanční soběstačnosti církve: jek to bude v této věci vypadat?
JH: Vycházím z těchto předpokladů: budujeme-li společnost, kde budou zastoupeny všechny skupiny, včetně církví, které se podílejí na profilované výchově občanů, pak by stát mohl ocenit tento vstup do společenského dění finančním příspěvkem. Nicméně, ukazuje se, že finanční příspěvky budou stále omezenější a církev bude muset stát do značné míry na vlastních nohou. Proto vidím velikou potřebu budování toho základního článku pro existenci církve ve světě, a to je sbor. Z něho roste církev jako celek a tam je patrná nejen dynamika evangelia, ale i možnost, že církev je finančně do značné míry nezávislá. Naopak, má ještě na to, aby mohla udělit i chudému. To je podstata křesťanské církve dnes, to znamená život z evangelia se všemi důsledky
MP: Myslíte, že to je při současném úbytku členů reálné?
JH: Budeme menší církví a nejspíš nebudeme potřebovat ani tolik kazatelů (nebo naopak dojde k velkému oživení a budeme jich potřebovat víc). S oběma případy musíme počítat. Proto budu klást velký důraz – ať budu pracovat v církvi kdekoli – na budování sboru. To je tradice v dějinách české reformace jedinečná a myslím si, že máme-li něčím přispět k obnově křesťanství v Evropě, pak to bude živými propojenými sbory, které spolu žijí nejenom při bohoslužbách.
MP: Děkuji za rozhovor.
12. 9. 1990 se ptal Michal Plzák