S Martou Kačerovou o roce 1977
V současné ČCE snad není generace, která nezná Martu Kačerovou. Je „institucí“ v nejlepším slova smyslu: garantovala práci s mládeží od chvíle, kdy za války nastoupila do církevní služby. Dodnes se vyskytuje u každé větší aktivity, která se koná v evangelických kruzích. Snad pravě v práci se všemi současnými generacemi v době jejich mládežnictví se skrývá tajemství její vždy mladé a čerstvé energie.
Její vyprávění se týká událostí z roku 1977, roku pro budoucnost tehdejšího Československa, pro rozdělení Evropy důležitého a pro ČCE nesnadného. V lednu r. 1977 byla zveřejněna Charta 77, výzva asi 200 osob z naprosto odlišných kruhů – mezi nimi i farářů a členů ČCE – k tomu, aby komunistický režim doopravdy plnil své mezinárodní závazky vyplývající z úmluv o lidských právech, podepsaných v Helsinkách v r. 1975. Režim se zřejmě a snad i právem lekl toho, že lidská práva se stávají závazným faktorem i v domácích podmínkách, a tudíž rozjel velkou akci, aby se instituce, fabriky a veřejnost distancovaly od těchto „samozvanců“ a „ztroskotanců“. Podepisovala se tzv. Anticharta.
„I Synodní rada byla pod tlakem ministerstva kultury, aby se negativně vyjádřila o Chartě. Ministerstvo ovšem neposkytlo původní text, a tak nebylo jasné, proti čemu se má SR postavit. Nikdo z členů SR text Charty neviděl, což bylo v podstatě štěstí. Proto mohla SR na zasedání, která se vždy konala ve středu, formulovat takové stanovisko k Chartě, které vlastně stanoviskem nebylo. SR totiž prohlásila, že poněvadž text Charty nezná, nemůže se k němu vyjádřit.
Toto „stanovisko“ bylo formulováno hned na začátku zasedání a bylo hotovo v 16.00 hod. Telefonicky bylo sděleno ministerstvu, kde na něj čekal úředník, než mohl odejít domů. Karel Trusina, který pracoval na SR pro mládež jako celocírkevní tajemník od r. 1958, pak navrhl, aby se tento text ještě týž den poslal do sborů. Očekával totiž nátlak ze strany režimu, který se s takovým stanoviskem nemohl spokojit. A tak ještě večer odešel dopis všem sborům – pamatuji, jak jsme obálky odnesli na nádraží. Když druhý den volali z ministerstva, že tento text přece nemůže stačit, mohli jsme říct, že stanovisko už je na světě. Pozměňovat ho v tuto chvíli by vyvolalo nesprávný dojem.
Začátkem února musel Trusina do nemocnice. Nikdo neočekával nic vážného, ale ukázalo se, že je velmi nemocen. Musel podstoupit chemoterapii a teprve na konci listopadu byl propuštěn z nemocnice. Do práce se ale v podstatě už nevrátil, nedalo se to zastavit. 12. března r. 1978 zemřel. Jeho smrt byla pro církev velkou ránou.
V první polovině roku 1977, když už byl Trusina v nemocnici, se odehrála aféra kolem konferenčního centra ve Vrbně pod Pradědem. To bylo jediné konferenční centrum, které ČCE ještě měla k dispozici. Všechna ostatní režim zkonfiskoval. Dům ve Vrbně ČCE dostala po odsunutých Němcích a přebudovala ho na středisko pro ubytování. Konaly se tam pobyty pro mládež, obzvlášť o prázdninách a v létě. Měli jsme povolení na 40 lůžek, a šestkrát do roka dokonce na 50. Předpisy byly přísné a složité, ale nějak to šlo. Bobeš Dittrich, farář z Horní Krupé, který byl starý skaut, tam vždy vařil v nelehkých podmínkách a byl na to velmi hrdý.
Mohli jsme pracovat jen s mládeží od 18 let. Práce s těmi ve věku 14-18 byla zakázaná, režim tvrdil, že v tomto věku je mládež přece v péči SSM. S tím se nedalo nic moc dělat. Později organizovali faráři jako Honza Keller a Vojen Syrovátka brigády pro mladší mládež na Zbytově. Něco podobného dělal Adolf Petr v Travné.
Krajský tajemník chtěl ale věci komplikovat a poslal do střediska hygienickou kontrolu. Hygienici si byli vědomi toho, že jeho zásah má politický kontext. Ve Vrbně to pořád vypadalo lépe než v průměrné hospodě z okolí nebo ve stravovacích zařízeních ve fabrikách. Vždyť se jedná o církev, říkali, když jsme u kávy mluvili o důvodech a důsledcích celé akce. Pak jsme to ještě dali přezkoumat, ale bylo jasné, že normám nemůžeme vyhovět. Verdikt byl neúprosný: budova se musí uzavřít a zrekonstruovat.
Ať se na to člověk podíval z kteréhokoli konce, bylo jasné, že rekonstrukce bude trvat dlouho. Hygienici nám dokonce navrhli termín do pěti let, ale my jsme to chtěli co nejdříve. Letní kurzy už byly vypsané, lidé už se hlásili. To jsme nemohli zrušit.
Bez nemocného Trusiny ale nebylo vůbec jednoduché celou záležitost vyřešit. Jedna věc přece jen usnadnila rozhodování a organizování. V období těsně po Chartě existovala velká sounáležitost vyvolaná pocitem, že církev se nachází v ohrožení a je třeba nasadit se k její záchraně. Peníze na nákladnou rekonstrukci ovšem nebyly, pomoc ze Západu začala proudit teprve později. Jediným způsobem, jak středisko zachránit, bylo svépomocí.
Začala jsem tedy rekonstrukci organizovat. Architekt Jiří Veselý vypracoval návrh, který vypadal velmi pěkně. Vyzvala jsem faráře, aby se připojili do stavebních prací. Po skupinách přijížděli do Vrbna přes týden, o víkendech byli ve sborech. Největší pomocí byli vlastně ti, kteří byli na vojně v Praporu technické pomoci. Měli totiž technické zkušenosti ze stavebních oborů, které jsme tam potřebovali jako sůl. Pomáhat do Vrbna jezdili i studenti Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Ti zase dělali hrubší práce, bourání atd. Potřebovali ale omluvit ze studia, když se najednou nějaký týden neobjevili na fakultě. Vedení fakulty se k tomu naštěstí postavilo velmi vstřícně.
Tak se nám v tom pohnutém roce povedlo velké dílo, které v církvi působilo jako tmel. Díky velké společné solidaritě bylo středisko hotové do 15. června. Kurzy mohly začít, mládež jsme mohli přivítat do pěkných prostor, které jsme navíc levně zrekonstruovali. Naštěstí se nestal žádný vážný úraz. Strážní andělé měli zřejmě pohotovost. Neříkám to často a lehce, ale vidím v tom všem Boží ruku.“
Podle rozhovoru z 27. února 2004 sepsal Peter Morée