Aljoša vstoupil do života naší rodiny ve středu 14. listopadu 1990 někde mezi Divišovem a Bystřici nad Pernštejnem. Přejížděl jsem autem z jedné biblické hodiny na druhou a ve zprávách zrovna hlásili, že další sovětský voják požádal o politický azyl. Ani já, ani on, ani nikdo z naší rodiny v tu chvíli netušil, že se zanedlouho setkáme.
Pár dnů nato jsem se jel podívat na synod ČCE. Nocoval jsem u Zikmundů a Vojta se mě ptal, zda bych nevěděl o úkrytu pro toho vojáka, co utekl. Než dostane azyl, není v bezpečí. Pomyslel jsem si, že Nové Město na Moravě se sice domnívá, že jsou naň upřeny pohledy celé naší milé vlasti, ale protože tomu tak není, mohli bychom vzít vojáka k nám na faru…
Po návratu domů byl zrovna nějaký frmol, v Bystřici jsme otvírali nový sborový dům, a tak jsem manželce ani neřekl, co jsem slíbil. Když mi děti několikrát vyřizovaly telefonický vzkaz od Vojty, že už s tím klukem jedou, považoval jsem to zprvu za vtípek, kterému žel z nedostatku důvtipu moc nerozumím. Pak mně to došlo. Rychle jsem manželce vysvětloval, oč jde, ale jako v dobrém románu, těch shod bylo a asi bude více, právě v tu chvíli zvonil i u dveří čtyři chlapi: část týmu Krátkého filmu z Prahy v čele s iniciátorem akce panem režisérem Kvasničkou a uprchlík Aljoša. Kdo je kdo, bylo zřejmé hned. Špatné padnoucí civil, obrovské boty, krátké vlasy, které se snaží nebýt tak krátké a obličej člověka, který se bojí. Kafe a rychlé vysvětlení, že jde především o to, aby se k Aljošovi nedostal nikdo ze sovětské strany. (Dva utečenci před Aljošou byli „přesvědčeni“ k návratu. Než dostane azyl, musí se skrývat.) Telefonní čísla na nejvyšší orgány (kdyby něco) a odjezd zpátky do Prahy.
Tak začaly naše dny s Aljošou. Kolik jich bude, jsme netušili.
Zprvu jsme odhadovali nejvýš dva týdny. Později jsme po týdnech přidávali, pak bylo jasné, že u nás bude i na vánoce. Přijel 19. 11. 1990, odjel 8. 1. 1991.
Snažili jsme se společné, aby se něčím zaměstnával. Hrabal listí na velké zahradě, ale to ho myslím moc nebavilo. Snášeli jsme rádia a televizory k opravám, na to je mistr. Vzal si také na starost topení. Až po vánocích, ke konci pobytu, docela pěkně lidsky zlenivěl a ráno ho kluci budili boucháním na dveře a ukrutným řevem. K oboustranné potěše. Byla to dobrá známka, že je klidnější a strach pomalu mizí.
Strachu měl chudák za sebou víc, než je obvyklé. Nejdříve to byl strach z místního obyvatelstva. Politrukové v armádě jim totiž vtloukali do hlavy, že jsme národ revolucionářů a že je nebezpečné vyjít na pár kroků za brány kasáren. Potom to byl strach, zda tu přece jen nevládnou komunisté. O revoluci jim v kasárnách původně nikdo nic neřekl, v televizi směli sledovat jen nezávadné programy. Až jednoho rána jim na buzeráku sdělili, že prezidentem už ne tavarišč Husák, no tavarišč Havel. Prašť jako uhoď, ne? Že se to u nás řádné změnilo, to se Aljoša dozvěděl teprve na jedné samotě poblíž kasáren, kam utíkával pro pivo a cigarety. Tam s úžasem zjistil, že by to vlastně mohlo vyjít, že by se mohl osvobodit od vojny i ideologie.
Pak se bál na útěku. Honili ho ve dne v noci. Utekl 4. listopadu 1990, za pět minut poledne. Prošel bránou, která ještě nedávno vedla do sousední posádky – teď však tato posádka byla už odsunuta. A utíkal. Pořád. Dva dny prožil v opuštěném protileteckém bunkru, který trčel v osamělé krajině. Kryt bylo možno otevřít jen zevnitř, pronásledovatelé se na něj zvenčí dobývali, naštěstí zřejmé jen tak pro kontrolu. Přestalo je to bavit a odešli, s pomocí Boží. Když pak utíkal dál, kontrolovala Aljošu hlídka policajtů. Beztak je hledal, aby mohl požádat o azyl, leč… Kdyby tam tenkrát seděl ten typ policisty, který si ještě dovedeme živě vybavit – zavalitější muž před důchodem, naštvaný, že tak málo chybělo k tomu, aby sladce doplul do důchodových vod – možná by teď využil poslední šance vydělat barel benzínu a zajel s tím klukem za kámošem z družební posádky. Ostatně, neměl by to vůbec daleko. Aljošovi se přihodilo to, o čem čteme v dobrodružných románech: utíkal seč mohl, ale veden neomylné omylným instinktem opisoval kruhy kolem posádky, kterou hodlal nadobro opustit.
Naštěstí tam však takový podobný neseděl, naopak – seděl tam policista inteligentní (i na to si budeme muset zvyknout).
Aljoša se zprvu pokoušel předstírat, že se mu ztratila „turističeskaja grupa“ a on je jí v patách. Tomu se ovšem opravdu věřit nedalo, stačil pohled na Aljošovy ruce opraváře tanků; ruce, které nepoznaly ošetření, ruce, které když kvetlo štěstí, směly být ošetřeny lepidlem. Bylo-li jaké.
Strach měl asi i u nás v Novém Městě. To, co do nich celou dobu hučeli, nešlo teď vytrhnout z hlavy i s kořeny. Co když je to všechno od A do Z fingované… Důmyslně spletitá síť kontrarevolucionářů… Když první večer zazvonil pan kostelník na našeho syna, že tak jako každý večer i dnes půjdou spolu natáhnout na věž hodiny, Aljoša zbledl a připravil se do pozice boje na život a na smrt.
Strach postupně mizel, Aljoša se stával zvolna klidnějším. Asi po čtrnácti dnech se poprvé zasmál. Klidu nabýval nejčastěji ve sklepě. Nacházeli jsme ho tam, jak sedí před hučícím kotlem (hodné topil dřevem, aby to praskalo), hledí do ohně a hulí, na uších walkmana.
Ven chodil jen s někým. Tu a tam byl venku i sám, ale to jsme trnuli. Pokusy Aljošu dostat totiž neustávaly – „jen si malounko popovídat, jen se zaptat, jak se malčikovi vede, jen mu popřát vsjego charoševo“. Nejlstivější bylo rozšíření informace, že jde o lotra a nebezpečného darebáka. To bylo zlé. Zkuste si pustit do bytu takového člověka. Noc, spící děti, fantazie pracuje… Naštěstí to přišlo až v době, kdy už u nás Aljoša nějaký čas byl. Shodli jsme se i s režisérem Kvasničkou, že je to finta a že mu věříme.
Mysleli jsme si také, jak bude obtížné vysvětlit našim dětem, Kryštofovi, Honzíkovi a Filipovi, co u nás Aljoša dělá. Děti to ovšem přijaly zcela samozřejmé a po smyslu jeho pobytu se vlastně vůbec neptaly. To spíš ti, kdo se s Aljošou u nás setkali – a na novoměstské faře je slušný provoz. Vymysleli jsme ne příliš banální, a také ne příliš složité vysvětlení: je to bratr ruského teologa, s nímž jsem se seznámil na studiích v NDR. Nemám nic po ruce, čím bych toto jednání obhájil, ale věřím, že jsme nelhali. Šlo o život. A to je chvíle, kdy pravda může být i to, co se nekryje s fakty.
Před vánocemi ostražitost v eschatologické předtuše blížícího se konce, resp. azylu polevila. Tenkrát šel poprvé s evangelickou mládeží. Vydali se do lesa, na vánoční strom do kostela. To bylo dobré. Seznámil se s mnoha lidmi, už beze strachu, a dodnes je s některými ve velmi blízkém kontaktu. Především v rodině Blažků nacházel odpočinutí a vítanou změnu.
Osmého ledna si pak jel do Prahy pro dlouho očekávaný politický azyl. V Praze teď také žije, pracuje a čeká, až poslední vojska armády, s níž sem přišel, opustí naši zemi. Tak jak náhle do života naší rodiny vstoupil, tak náhle ovšem neodešel. Často k nám jezdí na víkendy a říká, že jezdí domů. Docela nás to těší.
Zatím se mu vede dobře. Je to ovšem paličák a často jedná zbrkle, takže si zcela jisté, s prominutím, nabije ústa. Když přijel posledně, pozdravil se s dětmi a šel se přivítat do sklepa se psem. Otevřel dveře do sklepa a hodlal se dle zvyku vsoukat do smradlavých tenisek, které u nás k návštěvám sklepních prostor užíváme. Žena je ovšem mezitím spálila, a tak se tam objevily jiné, které tou dobou zas k této službě uzrály. Aljoša nevěděl, že jsme nablízku, a tak se nám dostalo té cti slyšet radující se hlas, který mohutným melodickým obloukem pravil – áááj, novyje pápučky…