Přemýšlení nad biblí

Číslo

O přistěhovalcích

Mnozí z Východu budou u nás hledat nový domov, někteří ze Západu budou chtít u nás podnikat. Zvládneme příliv cizinců – po letech izolace – se ctí? Nebudeme hledět na přistěhovalce skrz prsty, nestanou se hromosvodem pro naši podrážděnost a rozmrzelost, když všechno nepůjde tak, jak by se nám líbilo?

Křestánská víra učí, že se člověče máš a můžeš stávat bližním komukoliv, bez ohledu na národnost. Osvědčíme tuto víru v praxi? Až nastanou s cizinci konkrétní problémy, ukáže se společnost k takovému postoji dobře vybavena?

O základní události, která nás v této věci uschopňuje a rozradostňuje, mluví na několika místech epištola Efezským: my, původně národ pohanských neobřezanců, najednou v Kristu Ježíši smíme vyznávat izraelského Boha. Já, který jsem o mnohé Hospodinovy zákony a ustanovení nikdy ani nezavadil, mám led’ pro Ježíše „právo Božího lidu a patřím k Boží rodině“ (El 2,19). Už nejsem cizinec a přistěhovalec, ale Hospodin teď právě skrze mne koná dílo, jehož „základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ (Ef 2,20).

To je radost a kdo v ní skutečně chodí, těžko se vůči cizincům sníží k odsudkům a nevraživosti. Přistěhovalce bude nejspíš přijímat, zastávat se jich a zapojovat je do díla, nebol’ Kristus přece „dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár“ (Ef 2,14).

Rozumná státní politika je jedna věc. Druhá věc je, jak se přistěhovalci u nás budou cítit. „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“ (Žd 13,2).