Překonání strachu z kacířství

Číslo

Hus se nepovažoval za výjimečný případ. Věděl o dalších, kteří usilovali o reformu církve. Proto si vážil dlouholetého přítele Jeronýma Pražského, který byl později popraven v Kostnici stejně potupným způsobem. Vážil si i odvahy těch, kteří v době jeho vyhnanství jednali proti církevním zákonům a poskytli mu nejen asyl, ale též potřebný klid pro sepisování učebnic a obranných traktátů na koncil. Po dlouhou dobu činorodě spolupracoval s právníkem Janem z Jesenice, pozdějším autorem protestního dopisu 452 šlechticů, mistrem umučeným v hladomorně Oldřicha z Rožmberka na počátku dvacátých let.

V jihočeském vyhnanství zažil Hus solidaritu pánů, měšťanů, i valdenských bratří, ti tehdy žili též ve východních Čechách a na Opavsku. Spřízněné duše získala pražská universita i v pražské židovské obci, např. rabi Jom Tov ben Šelomo zastával podobný pohled na instituční církev (Kniha vítězství). Zejména po odchodu asi 800 studentů a vyučujících z pražské univerzity v roce 1409 vábila Praha mnohé svobodomyslné vzdělance, kteří přicházeli z Anglie a z dalších zemí.

Strach z inkvizice

České království nebylo duchovně jednolitou zemí ani před Husovým vystoupením. Svědčí o tom bohužel stovky popravených valdenských kacířů v jižních Čechách. Šlo o řemeslníky a obchodníky, velmi dobře vzdělané v biblických textech. Mnoho jich bylo popraveno ještě před Husovým narozením v době Karla IV., době kulturně-hospodářského i inkvizičního rozkvětu. O valdenských kacířích upálených roku 1393 v Praze věděli všichni Pražané, i Hus a Jeroným pražský. Rozsudek smrti nevynášel jen koncil. Dvě hranice se studenty hořely na počátku července 1415 i v Olomouci. Postarali se o to místní měšťané, samozřejmě s posvěcením církve. Strach ze zásahu inkvizice se usídlil v každé duši. Pro někoho šlo navíc o výnosný podnik, protože jednu třetinu majetku získala církev a dvě třetiny pán či panovník.

Historik práva Jiří Kejř nedávno doložil, že v Husově procesu probíhalo vše podle kanonického práva. A Hus přesně věděl, co ho čeká, když neprosadí tzv. slyšení, tj. právo na debatu na koncilu. Ale jak tvrdí František Šmahel, a Jiří Kejř mu svým dílem přitakává, i Milada Horáková byla souzena podle platného práva, byť nespravedlivého a účelově vytvořeného během podzimu 1948. Hus ovšem – na rozdíl od paní doktorky – ještě stačil vznést pochybnost o legitimitě církevního práva svým „Odvoláním ke Kristu“, které vyvěsil na více veřejných místech v Praze.

Výuka k neposlušnosti

Na zdi Betlémské kaple si tehdy každý vzdělanec mohl přečíst latinské pojednání „O šesti bludech“, což byly výroky tehdy uznávaných teologů o špatné kvalitě práva či o tom, za jakých podmínek jsou arcibiskupské kletby neoprávněné. Hus nebyl kritik první ani jediný. Pouze některá církevní nařízení a kletby arcibiskupů veřejně označoval za neplatné. Na základě biblické a církevní tradice byl oprávněně přesvědčen, že nikoli pražská univerzita, ale reformní kostnický koncil v určitých případech vydává antikristovské zákony, které protiřečí biblickému slovu samotného Krista. Nehlásal anarchii a chaos. Nepopíral automaticky všechna nařízení koncilu. Odmítal pouze ta, která odporovala zákonu Kristovu, tj. zákonu Božímu a ve svých důsledcích destruovala církev. Proto bylo možné označit je za antikristovské, a tedy kacířské. Hus v „Knížkách proti knězi kuchmistrovi“ říká, že „kacieř jest ten, ktož drží blud svatému písmu protivný neústupně.“ Hus definoval kacířství diametrálně jinak než koncil, kterému šlo o poslušnost církevního práva a dogmat, koncilem momentálně držených. Stojí za povšimnutí, že Hus svého protivníka „Kuchmistra“ považoval stále za „milého bratra“, ač nesouhlasil s jeho obviněními a názory.

Mravní hodnoty Božího zákona a moderních deklarací práv

Kamil Filla (Respekt) v recenzi filmu Jan Hus zřejmě nedocenil tehdejší vysokou úroveň klasifikace práva a spravedlnosti. V Husově koncilní argumentaci Božím zákonem vidí nedostatek rozumného myšlení, jako by již Husovi scházely v diskusi argumenty, a tak se nakonec prý zaštítil zákonem Božím. Jenže Hus se neoháněl náboženskými floskulemi, ani nebyl v argumentační tísni. Teology a právníky byl dobře vyučený v rozlišování různých druhů práva – občanského, církevního a božského. Odkaz na zákon Boží mířil ke Kristovu učení a všichni věděli, o čem je řeč. Hus odkazoval k vyšší autoritě, než je církevní právo, asi jako by se dnes někdo odvolal k tak bezbranné a přesto všemi lidmi uznávané autoritě Všeobecné deklaraci lidský práv z roku 1948. Novověká deklarace obsahuje stejně kvalitní hodnoty, práva a svobody jako středověký termín zákon Boží, popř. zákon Kristův. Na lidskoprávní hodnoty obsažené v Deklaraci (1948) jistě přísahaly mnohé státy, a ti, kteří volají po dodržování těchto práv, nejsou naivní. Nebo je naivní odvolávat se dnes na autoritu Deklarace? Stejně závažnou autoritou byla ve středověku kategorie zákona Božího. Hus pouze kriticky připomenul, že koncil nesmí přizpůsobovat Kristovo učení (zákon Boží) svým politickým a hospodářským potřebám.

Nejen na koncilu, již v Praze se Hus ptal, kdo je vlastně kacíř? Kdo jedná nekřesťansky? Pražská univerzita, čeští šlechtici a měšťané, lidé na vesnicích – nebo koncil? Nikdo nechtěl být ocejchován nálepkou kacíře. Kacíř přece rozvracel společnost, společenské dobro, společný cíl celé společnosti.

Antikristovská nařízení koncilu

Hus se rozhořčil koncilním odmítnutím kalicha pro laiky, tj. pro šlechtice, měšťany i sedláky. Podle Husa bylo neústupným výrokem koncilu rozvráceno společenské dobro. A právem ve svém dopise (21. 6. 1415) označil koncil za kacířský, tedy nespravedlivý a rozvracející důvěru v slova Kristova. Taková koncilní nařízení vytvářejí chaos a pokračují v společenské i náboženské korupci, v tunelování evangelia. Koncilu došly argumenty již dávno před Husovým příchodem do Kostnice. Pařížský kancléř Gerson varoval před Husovými kacířskými názory a v žádném případě s ním nechtěl diskutovat. Měl dojem, že správným řešením je Husa odsoudit k smrti. Nebál se totiž jen wyclifismu, ale též Husova požadavku na zrušení trestu smrti pro kacíře. Takový přístup totiž zastávali i valdenští, jak na mnoha místech Evropy dosvědčovaly výslechové protokoly inkvizitorů.

Stále stejné problémy?

Nový film o Husovi v pochopení spisovatelky Evy Kantůrkové a režiséra Svobody je v mnoha ohledech přiměřený a vyvážený. Velmi dobře vystihuje společenskou atmosféru té doby, včetně lámání charakterů inkvizičními zásahy. Štěpán Páleč, kdysi Husův přítel, byl kýmsi udán a musel se jet obhajovat před soud do Říma. Cestou byl uvržen do žaláře kardinálem Baltazarem Cossou, pozdějším papežem Janem XXIII., jinak proslaveným námořním lupičem. Ve filmu je papež oprávněně zpodoben jako podivná a nakonec i ubohá kreatura. Posléze byl Páleč z biskupského vězení v Itálii propuštěn, ale již jako zlomený člověk, nyní již činorodý nepřítel reformistů. Sepsal obviňující traktát proti Husovu učení o církvi a koncil ho obratně využil pro své manévrování. Během procesu již Páleč nebyl ochoten ani schopen Husovi vyjít vstříc a vyzpovídat ho, aby tak došlo k usmíření, ač ho o to Hus prosil.

Tragédie rozvrácení charakteru vzdělaného a ambiciózního člověka je ve filmu popsána věrohodně. Nejde o nějaké promítání moderních problémů z období normalizace minulého století, jehož část Kantůrková prožila v kriminále. Kardinál Vlk sice na ČT 24 o Husovi hovořil s obdivem, ale s malým porozuměním oné době. Ve filmu jsou poměrně věrně vykresleny totalitní rysy zbožného středověku. Karlova i Václavova doba byla bohužel epochou prošpikovanou inkvizičním pronásledováním se stovkami popravených valdenských kacířů a Židů, jak upozorňují historici formátu Františka Šmahela či Tomáše Pěkného.

Křesťanské hodnoty osvědčené věky

Zadíváme-li do historie očima pronásledovaných – Židů, valdenských kacířů, anglických lolardů, popř. umírněných husitů – spatříme opravdu hodnoty, na kterých je postavena Evropa: láska a starost o druhého, pravdivé vyznání, kritické myšlení, odmítnutí korupce a zneužití moci, odpuštění chyb a omylů, potrestání zločinů, finanční solidarita, odmítání trestu smrti za krádež či kacířství a trestu smrti vůbec. Těmito hodnotami žili kacíři, včetně Husa, umírnění husité a jejich následovníci, včetně Komenského a dalších. Žili jimi i mnozí katolíci v kontinentální i ostrovní Evropě. A na těchto hodnotách je skutečně postavená Evropa, a žije jimi navzdory holocaustu a komunistickým přestavbám společnosti.

A v demokratických poměrech nejde o život, je-li někdo oprávněně či neoprávněně označen za kacíře, za nenormálního, popř. je-li zbaven kanonické mise, jako byl zbaven Janem Pavlem II. švýcarský teolog Hans Küng, architekt reformního vatikánského koncilu. V řadách bratří katolíků, a to i těch velmi populárních se ovšem strach z označení za kacíře donedávna skrýval za ignorováním Küngova Světového étosu či Prohlášení kongresu náboženství světa (1993). S papežem Františkem se mnohé konečně může změnit…

Nebýt naivní?

Husova snaha zamezit, aby jinak smýšlející byli obviňování z nenormálnosti, zůstává i pro nás aktuálním úkolem. Nemusí jít jen o ztrátu tzv. kanonické mise, ztrátu pověření pro výchovu teologů, pro výchovu odborníků v nějakém oboru. Strach zaskočí úředníka i faráře, režiséra i žurnalistu, soudce i zručného řemeslníka. Strach ze ztráty zaměstnání, protože nepíši, nerežíruji, nezpívám, nevyučuji, nekopu (tj. nehraji fotbal), nevyrábím, jak si právě teď přeje můj hlavní sponzor či ředitel. Mocný majitel sice často žádnému vědeckému oboru nerozumí, nepíše básně či novinové články a často ani fotbal hrát neumí, má však peníze, a zdá se, že i moc kohokoliv propustit.

Strach z ocejchování kacířstvím se v demokratických poměrech přetransformoval do strachu, aby člověk nebyl označen za naivku, který stejně hlavou zeď neprorazí, a navíc ještě přijde o zaměstnání. Asi zapomínáme, že každá práce slouží nejen mně samotnému, ale také druhým k společnému dobru. Jestliže začne sloužit jen záměrům sponzora či majitele – pak mi Hus, Jeroným a 452 šlechticů připomínají, že si mám zachovat nějakou důstojnost a nezačít kličkovat a podvádět, popř. nepokračoval ve fíglech, které rozvracejí společnost a stejně vyplavou na povrch. Náš nepřiznaný strach provází ozvěna písně ze šedesátých let minulého století:„Ten, který neznal, co je strach, ten, po němž nezbyl ani prach, unášen kazatelnou zas a znova, metat by musel tvrdá slova, do strachem nalomených zad.“

Občanská odpovědnost

Kdo se dnes stane zastáncem normálního jednání jako Hus, Jeroným Pražský, Mikuláš z Drážďan, Jan z Jesenice, 452 šlechticů? Kdo se nebude křivit podle momentálních zájmů majitelů moci, sponzorů, vlastníků medií? Právě dnes to není vůbec beznadějné, protože nežijeme v totalitním režimu. Mnozí učitelé, úředníci, policisté, hasiči, zdravotní sestry a doktoři, kteří neděkovali a nechtěli odejít, protože jim šlo o společné dobro, mnozí knihovníci, žurnalisté a někteří zpěváci, pracovníci neziskových organizací, charit a diakonií, faráři, židé, křesťané i muslimové, buddhisté a džinisté, senátoři, zákonodárci, soudci, státní zastupitelé, pořád zde jsou ti, kteří chtějí dodržovat zákony, občanskou mravnost a směřovat ke společnému dobru. Nechtějí se stát se povolnými, tedy přitlačenými ke zdi, protože na ně někdo něco ví. Zápas o spravedlivou demokracii se odehrává právě zde v občanském prostoru, na veřejnosti, v práci i fotbalovém klubu, mezi lidmi a nikoli jen ve vládním či prezidentském kabinetu návrhem či sepsáním či potvrzením platnosti nějakého zákona či úřadu.

Metoda sametového řešení konfliktů

Husův případ a vůbec celá česká reformace se přece jen podstatně liší od některých našich představ a přání. Hus naivně netoužil po velkých osobnostech s pevnou rukou a chladnou hlavou. Jeho nauka o Kristově pravdě byla pro všechny, vzdělané i prosté, a netýkala se jen kalicha a Wyclifa. Hus věřil v jednu spravedlnost pro všechny. Chtěl skoncovat s tím, že se měří dvojím loktem – jinak mocným, jinak politicky a hospodářsky znevýhodněným. Chtěl církevní koncil poučit o spravedlivé a služebné funkci institucí a práva, o vládě rozumu a spravedlivé spiritualitě.

Hus šel do Kostnice – hlavou proti zdi – dobrovolně, ale také z obavy, aby nebylo vyhlášeno vojenské křížové tažení proti Českému království, jak svědčí korespondence s císaře Zikmundem. Husovi skutečně šlo o společné dobro. Nebyl to osobní spor, případ podivné neústupnosti a zatvrzelosti, jak mu vyčítají někteří dnešní intelektuálové: že stačilo odvolat pár bludných vět a mohlo to dopadnout lépe. Šlo o spor mezinárodního a politicko-hospodářského charakteru. V sázce byla celá struktura církve, uvážíme-li, že peníze získané z prodeje odpustků představovaly výnosný podnik pro krále i papeže. Mimo jiné se z nich velmi často financovaly jejich války. Odporem proti prodávání odpustků Hus výrazně zasahoval do fiskální politiky státu i církve.

Hus chtěl slyšení – debatu, chtěl prosadit reformu. Proto jel do Kostnice vyzbrojen učenými traktáty. Chtěl koncilní sbor proměnit v akademické těleso, které řeší závažné problémy své doby sametovým, tj. – právním, nikoli trestně-soudním způsobem. Byl však předčasně umlčen a k učeným disputacím nedošlo. Jeho vystoupení bylo násilně zredukováno na požadavek odvolání bludů, o nichž se však nesmělo řádně diskutovat. Co se nepodařilo Husovi, povedlo se jeho nástupcům o 18 let později na basilejském koncilu, kde si husité vyhádali toleranci kališnické církve v Čechách. Vyhádali si právo na život pro katolíky, kališníky, ale i židovskou komunitu – alespoň pro ty, kteří se usadili na panstvích pánů kališníků (z jiných panství a měst byli nadále vyháněni). Uvnitř netolerantní Evropy mohl začít žít ostrůvek tolerance.

Corpus christianum zůstávalo dál netolerantní, protože basilejský koncil znovuobnovil všechny restrikce proti židovskému obyvatelstvu, včetně povinnosti nošení žlutých hvězd.

Hus by tedy dnes – dokud ještě Evropa drží pohromadě a neválčí se – fandil sametovému řešení. Fandil by řešení mezinárodních konfliktů pomocí tvrdých hospodářských sankcí, právně-hospodářské války vůči agresorovi. A tím Rusko je, protože na Krymu i na Ukrajině již válčí různorodými prostředky.

Do evropské právně-hospodářské války se ovšem počítá též ono přijímání uprchlíků ze zemí ohrožených válkou. Nelze před tím utíkat a vymlouvat se, že to máme dělat jako v Austrálii, která si již na moři selektuje uprchlíky a ty nevhodné hned vrací, jako by skutečně neplatila preambule Všeobecné deklarace lidských práv, že jsme všichni jedna rodina. Jako by vyhlášená práva na život, svobodu a stejnou důstojnost neplatila na celé zemi pro všechny.