Poznávat českou reformaci jako radikální dědictví

rozhovor s Richardem F. Vlasákem, historikem, teologem a novinářem

Co vás přivedlo k zájmu o studium historie a teologie?

Od dětství jsem se zajímal o dějiny, s rodiči jsme procestovali snad všechny hrady a zámky v jižních Čechách, můj pradědeček aktivní v lidové straně a jako varhaník mi zas vyprávěl, jak ve školní třídě visel portrét císaře Karla. V divokých devadesátých letech se otevíraly školy náboženské výchově a tehdy vkročil do naší třídy Ondřej Soběslavský. Děsně falešně, ale s o to větší vervou zpíval spirituál: „Marie má dítě“. To byl pro mne kulturní šok – ze strany matčiny rodiny jsem znal katolickou liturgii a ze strany otce odmítání všeho náboženského. Za tím divným pánem s kytarou jsem se vydal a díky jeho dceři Štěpánce se později seznámil s paní docentkou Melmukovou. Bylo rozhodnuto.

Co přinesla česká reformace světu?

Neklid, pobouření a otázky. Jinou cestu než evropská reformace, počítající i teologicky s podporou mocných, se ptala po znovuzrozeném křesťanském člověku, který ve sboru zakouší Boží slovo. Česká reformace se nevyhýbala spojenectvím s politickými elitami, ale neváhala je soustavně kritizovat a vidět ve stávajícím řádu pouhou nutnost. Vírou, která proměňuje člověka v milující bytost, lze zprostředkovat naději Božího království, které se tolik liší od monarchií světa.

Kde se tato kritika vzala, z čeho vyrůstala, jaké osobnosti sehrály zásadní roli pro takovéto pochopení Bible?

Česká reformace je teologický a kulturní fenomén, ne národovecký koncept, žila – a doufám žije – z rozhovoru nejrůznějších reformací od 15. století do dneška. Na jejím počátku stojí politická i myšlenková krize západního křesťanství: Jan Hus modifikuje myšlenky Angličana Jana Wiklefa a dovádí je v souřadnicích scholastiky a valdenské tiché revolty k existenciální pointě bytí v Pravdě. Mikuláš Biskupec promýšlí toto pojetí do politických konsekvencí a Petr Chelčický (a po něm Tolstoj, od něj Gándhí a M. L. King jr.) poznává, že násilí, stát a stavovství jedno jsou – tedy výsledkem hříchu – a křesťan žije jinak. Lukáš Pražský recipuje Lutherovo osvobodivé pojetí evangelia, ale odmítá lutherovské lísání se k panstvu, ustavuje osvobodivou a podnětnou liturgii, inspiruje M. Bucera pedagogicky. Jan Blahoslav otevírá cestu kultuře v jednotě bratrské a odměňuje se tvorbou překladatelskou, učitelskou i hudební a jazykovou. Přílišný odklon od bratrské teologie v druhé polovině 16. století rozpoznává v krizi třicetileté války J. A. Komenský, který vydává znovu českobratrské vyznání a domýšlí českou reformaci jako pedagog, teolog, politik i historik. Nač potřeboval tento exulant stovky stran, žili nenápadně tajní evangelíci v zemi i utečenci do zahraničí; jejich praxis pietatis inspirovala pokorou, odpovědností a solidaritou ve společenství. Je to T. G. Masaryk, který srozumitelně shrnuje toto poselství do ideálů humanity a demokracie, které spolu s hledáním nového duchovního domova přivádí 80 000 věřících do nově vzniklé ČCE po vzniku republiky.

Jak byste charakterizoval identitu naší církve?

Počkat, my nějakou máme? Od devadesátých let jsme svědky demontáže českobratrské identity. Neustálé pošilhávání po „Volkskirche“ našich sponzorů i odmítnutím všeho husitského, protože „za bolševika“ morálně selhávali hlasatelé myšlenek české reformace na fakultě i v Jungmance, jsme se dopracovali do stavu, kdy má být zrušeno slovo „českobratrská“ v názvu církve. To je selhání vedoucích představitelů církve i fakulty. Zatímco naši přátelé na západě zjistili, že se musejí vydat směrem, který naznačil prof. Herbst z Greifswaldu, cestou živého „pokonstantinovského“ sboru, který slouží ve světě polámaném lidským hříchem, my jsme se vydali tam, odkud oni horem pádem utíkali – cestou církve maloměšťáků pro maloměšťáky. Korunou všeho jsou a byly restituce. Myslím, že by nám lidé ty peníze i přáli, jak ukazuje zkušenost Valdenských v Itálii, kde tuto sociálně angažovanou církev podporují i liberálové a levičáci, kdyby bylo patrné, že jsme na straně slabých, hledajících a potřebných. Vybudovali jsem skvělou diakonii, ale záměrně jsme opomněli diakonii sborů, o politické teologii nebo promyšlené pedagogice ani nemluvím. Pojďme společně kriticky poznávat českou reformaci, a pak pochopíme, proč J. M. Lochman psal o radikálním dědictví. Potom identita bude přidána…

Jak je v teologii a eklesiologii důležitá etika?

Etika? Církev není ani „Kinderstube“, ani guerillová jednotka; je snad něco mezi tím, ale nikoliv plakátově, nadšení nelze naplánovat nebo předepsat. Církev nemůže vychovávat státu mírumilovné občany a nemůže být předvojem mladých socialistů – v tomto napětí se pohybuje; rozhodnutí pro jeden nebo druhý pól by znamenalo, že máme hotovou odpověď. V Husově písni Jezu Kriste, štědrý kněže se zpívá „Ty jsi v světě bydlil s námi“. Ježíšova solidarita s člověkem stvořila Krista, vyznávaného a následovaného. Jednota bratrská zdůrazňovala moment společenství u stolu Páně a zároveň Kristovu milostivou vládu nad člověkem i lidmi. Nikdy neopomněla důslednou pastýřskou péči i školství. Její myšlenky byly radikální, tj. ke kořeni jdoucí, a z toho vyplývá, že mohla být solí země. Jinak řečeno, v jednotě tak jako v prvotní církvi zakoušel člověk své vysvobození od nejrůznějších mocí, a proto Krista následoval. Umíme toto osvobození žít a zvěstovat i nyní? Nevím.

Máme být hrdí na světový unikát(?) církve spojené z kalvínské a luterské části?

Prosím vás, proč? To by byl církevní nacionalismus – heč, my jsem byli první, kteří to dali dohromady. To je hloupé, a navíc to není pravda. Před ČCE se na základě královského nařízení sjednotily církve v Prusku a ještě před tím v Bádensku. Hrejsův konstrukt sjednocení církví v době Majestátu zřejmě neobstojí při kritickém zkoumání – česká konfese je kompromisním textem mezi kalvinizujícími českými bratry a melanchtonovsky naladěnými luterány, tedy příslušníky „jedné party“. Možná chtěli dokázat, že sjednocení, dohoda  jsou možné, ale Jednota při kompromisu obětovala část svého sociálního učení a tehdejší dvě větvě evropské reformace šly již vzájemně nesnášenlivými směry. Když se v roce 1918 sjednotily evangelické sbory A.V. a H.V., učinily tak na základě tohoto zakladatelského mýtu – milého, ale mýtu. De iure se nová církev přihlásila k bratrské a české konfesi, ale de facto zůstala církví reformovanou, která spolkla luterské sbory, místo aby se pokusila navázat na jednotu bratrskou teologickou reflexí. K tomu došlo až u J. L. Hromádky, J. M. Lochmana, R. Říčana a A. Molnára. Konsekventní nebyla tato církev ani co se týče liturgie nebo pastýřské péče. Étos bratrství, který přilákal v době přestupového hnutí tolik lidí do nové církve, se stal pokladem jen několika sborů. A opět, dnes žije jen v několika sborech, je spíše dílem osobního obdarování, než aby bylo programem naší církve. 

Jak česká reformace vycházela s pražskou židovskou komunitou? Svého času byla Praha pro ni zemí zaslíbenou.

Tématu jsem se šířeji nevěnoval, odborná literatura vidí v české reformaci hnutí nábožensky smířlivější než německá reformace. Píše se o společném biblicismu i solidaritě náboženských menšin – myslím si však, že zde bude ještě mnoho „bílých míst“ výzkumu. Neměli bychom na jednu ani na druhou stranu podléhat soudu lidí 21. století, byť by nás první výsledky bádání opravňovaly k hrdosti.

Jak podle vás ovlivnilo husitství výtvarné umění 15. století? M. Bartlová (Pravda zvítězila) tvrdí, že zásadně…

S paní profesorkou Bartlovou souhlasím. Umění a kulturu v reformaci jsme dlouhá léta vnímali prizmatem připisovaného „obrazoborectví“, do bádání mnoha uměnovědců vstupovaly předsudky. Pražské křídlo husitství bylo vysokému církevnímu umění nakloněno, podobně jako luterství. Ale ani táborský kritický vztah k „lútkám“ – sochám a obrazům v kostelním prostoru – nemusí být vnímán jen negativně. Vždyť už Platón odmítal mimetický rozměr umění a malíři jako Paul Klee nebo Mark Rothko s ním vřele souhlasili. Sakrální umění mnohdy nabídlo tuto „mimesis křesťanského mýtu“ na místo víry v Krista a sdílení. V době, kdy slovo čtené i psané zastiňuje vizualita, ztrácíme svobodu myšlení, protože audiovizuální vyjádření nabízí již hotovou interpretaci skutečnosti. Měli bychom se učit znovu číst třeba i obrazy.

Hudba se z napodobování vysvobodila již na počátku 16. století (byť třeba Beethovenova 6. symfonie nebo Smetanova Vltava pracuje s nápodobou přírody), a proto také Hus nebo Luther přijali toto médium jako velmi účinné. Navíc společný zpěv sbližuje.

Měly nějaký význam pro formování českobratrské identity nedávné slavnosti v Kralicích a dvě připomínky násilného ukončení náboženských a společenských aktivit teologa Jana Husa a mistra Jeronýma Pražského?

Obávám se, že ne. Podobné slavnosti působí spíše navenek a navíc jsou jednorázové. Co budeme dělat v letech, na něž nepadne nějaké kulaté výročí? Mlčet? Budování identity je práce dlouhodobá, dochází k předávání myšlenek – „tradování.“ To jsme především v našem školství i v rodinách podcenili, zapomněli jsme se soustavně a systematicky ptát, odkud a kam jdeme, co pro nás ten či onen moment v teologickém myšlení předků může znamenat dnes. Nejrůznější „jubilejní festivity“ jsou milé, ale často si při nich připadám jako při výletu do muzea a bojím se „bití se v prsa“, jací že jsme to pašáci. Jde o myšlenky, porozumění, o to co tvoří naši církev společenstvím putujícím dějinami, a ne o artefakty. Dám příklad: Když při nedávném husovském výročí Klára Smolíková, které není členkou naší církve, nabízela vzdělávací dílny k tématu Jan Hus, čekal jsem že se toho synodní rada ujme, Klára navštíví celou řadu sborů a vznikne „Hus turné“. Chyba lávky. Jen několik málo farářů Kláru pozvalo – sbory (slovy tři nebo čtyři), kde Klára byla, si pochvalovaly, že se jim na jednu stranu nenutí jeden pohled na naše dějiny, ale zároveň mohou „kostnického mučedníka“ pochopit znovu, identifikovat se.

Zmínil jste píseň. Nejsou právě písně Husovy, Augustovy, Komenského, Třanovského či kunvaldských bratří (Radujme se vždy společně) nebo v Klecandrově podání (Pán Bůh je síla má) příkladem, že spojnice mezi českou reformací a dneškem, a tedy i českobratrská spiritualita skutečně existuje?

Rozlišoval bych mezi českobratrskou spiritualitou a identitou. Příběh specifické zbožnosti se nikdy nepodařilo utišit – stále zde byla síla písní, které nesly osvobozující poselství – od husitského Narodil se Kristus Pán (vánoční hymna) až po Slunce spravedlnosti, které, byť s jinou melodií, rozrazilo v Lipsku zdi komunismu. Českobratrská kultura – od specifického chápání Písma po projevy lidové slovesnosti nebo přesahy do výtvarného umění či literatury – je otiskem identity, tedy promýšlené a sdílené totožnosti. Ano, ještě se v mnoha rodinách nechává volné místo u štědrovečerní tabule pro Vzácného hosta, ale proč tomu tak je a má být, to jsme zapomněli – připomínka Ježíše, který „stolil s námi“, je už nesdíleným, nesrozumitelným příběhem. Máme výsledek rovnice, ale už neumíme dát dohromady vzoreček, pomocí něhož jsme k němu došli. A přitom i kultura může být mostem k našim bližním, jak dokazuje úspěch Karafiátových Broučků, který v liberálních a vzdělaných vrstvách konce 19. století odpověděl na hledání opravdové, „bratrské“ zbožnosti.

Lze odvodit z myšlenek české reformace vztah k problémům současného světa – např. k otázce přijímání uprchlíků?

Nejde o žádné odvozování, chápeme-li svou totožnost, máme vžitý postup reflexe a reakce. Nejde mi o pavlovovské experimenty – ale o vnímání solidarity napříč dějinami. Dobře to chápou již zmiňovaní italští Valdenští – jejich nasazení pro uprchlíky na jihu Itálie je grandiózní. Můžete opáčit, že jde o jejich humanitární povinnosti, jenže oni vědí, proč to dělají. Jiný příklad, naši bratránci z Ochranova rozeslali do všech sborů výzvu k úvaze nad církevními výročími. Myslíte, že to bylo dojaté vyprávění o chaloupce v Kunvaldu? Ne. V tom listu se píše (cituji přibližně): „Naši předci byli utečenci pro náboženskou svobodu, co děláme pro utečence dnes my?“ Nebo jinak: „Naši předci uměli nacházet dobově adekvátní formy zbožnosti, které pomohly v hledání i jejich současníkům – umíme to dnes také?“ Trochu zaprovokuji: místo pošilhávání po zemských církvích bychom se měli více zajímat o tyto blízké „příbuzné“. Jejich „modus operandi“ by měl být nakažlivý. Vůbec si myslím, že naše drahá máti církev je do sebe zahleděná „matrona“ plačící na rozvrzaném sofa z 19. století, bojí se a je zakřiknutá, nebyla jinde než u sousedů na bábovce. Parafrázuji Masaryka: Českobratrská otázka církevní musí být otázkou světovou!

V České republice panuje velký zmatek ohledně názorů na tzv. křesťanskou civilizaci. Jak bychom mohli přispět do diskuse jako evangelíci?

Odmítnutím konstruktu tzv. „křesťanské civilizace.“ Nebyla to „křesťanská civilizace“, která ve jménu kříže pořádala vražedné, loupežné a dobyvačné výpravy tu do Svaté země, tu proti katarům, támhle proti husitům a nebo proti Indům? Vůbec, ono dychtění po symbolu kříže v naší církvi považuji za intelektuální regres. Jde o symbol „konstantinovské církve“, která se chtěla podílet na moci a tady nabízet „opium lidu“ – radostné zásvětí, místo, aby po vzoru Ježíše odmítla mocenské choutky synů Zebedeových a byla solidární „s maličkými“. Pokud chceme nějak pojmenovat naši civilizaci – nazvěme ji přesněji židovsko-helénistickou, evropskou a podobně. Jistě, křesťanství svými myšlenkami (lásky i k nepříteli, diakonie atp.) a ideály tuto civilizaci ovlivnilo, ale za cenu ztráty autenticity vyznání a ochoty k oběti, neinstitucionalizované pomoci. Pokud by naše civilizace byla skutečně „křesťanská“, nepotkávali byste žebráky, všichni lidé by měli odpovídající mzdu a v naše země by se „nepyšnila“ nejvyšším počtem sebevražedných pokusů a alkoholiků mezi mladistvými v Evropě. Říkáme-li o naší civilizaci, že je křesťanská, už máme svou „odměnu“ a nečekáme na toho, kdo sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího.

Richard F. Vlasák (* 1983 v Praze) vystudoval kulturní historii v Českých Budějovicích, evangelickou teologii v Praze, Tübingen, Lipsku a nyní v Basileji a teologickou antropologii na TF JU. Léta pracoval jako průvodce. Jako politický komentátor Deníku, vystupoval proti propojení byznysu a politiky a z místa musel odejít. Dnes publikuje příležitostně. Jako nezávislý kandidát se ucházel o křeslo krajského zastupitele za KDU-ČSL. Byl historikem v Husitském muzeu v Táboře. Spolupracoval jako odborný poradce Kláry Smolíkové při vzniku knih Husité a H.U.S. – úplně světovej. Připravoval spolu s ostatními členy o.s. Veritas Konferenci Evropských protestanských muzeí v Táboře. Je nositelem ocenění Médaille Société de l’histoire du protestantisme français.