O (zatím) posledním česko-francouzském setkání přátel biblické animace
Setkání se tentokrát konalo uprostřed září v přímořském letovisku Sète (oblast Languedoc) v areálu prázdninového centra Francouzské reformované církve zvaného „Le Lazaret“. Zájemců o kurs biblické animace bylo z Česka třicet, z francouzské strany třicet dva. Program opět připravila a po celý týden nás jím provázela skvělá biblistka Nicole Fabre (informace o historii česko-francouzského setkávání, metodě biblické animace i rozhovor s Nicole Fabre najdete v Protestantu 3/05).
Dnes si dovolím nabídnout vám malou ukázku práce francouzské biblistky – aneb jak probíhá jeden den biblické animace. Pro tentokrát vybrala Nicole Fabre téma „Poslední věci“ a k němu následující biblické texty: Matouš 24, Matouš 25 (verše 31–46), Zjevení 4 a 5 a Zjevení 18. Účastníci semináře předem obdrželi připravené materiály, v nichž se mohli seznámit s několika exegetickými poznámkami k předloženým textům a s otázkami, jichž se měla držet skupinová práce při biblické animaci. Pro ilustraci se zaměřím na 24. kapitolu Matoušova evangelia. Aby vám následující řádky alespoň částečně zprostředkovaly zážitek práce metodou biblické animace, najděte si, prosím, v Bibli zmíněný text a zkuste si jej projít a promyslet ve světle následujících otázek:
1. Nejprve si přečtěte verše 1–3 z 24. kapitoly Matouše. Jaká jsou tu místa? Osoby? Kdo se ujímá slova jako první? Jak Ježíš odpovídá na první otázku učedníků? Jak učedníci rozumějí této odpovědi? (Můžete si přečíst verše bezprostředně předcházející: Mt 23,37–39).
2. Nyní si přečtěte verše 4–44.
a) Všimněte si všeho, co se týká naděje, života. Poté vyberte z textu věty, které obsahují prvky naděje, a potom ty, které obsahují prvky smrti.
b) Jak (kdy) Ježíš odpovídá na první část otázky učedníků?
c) Jak odpovídá na druhou část (znamení jeho příchodu a konce světa)? Jaká jsou falešná znamení (tedy ta, která neodkazují k jeho příchodu a konci světa)? Na co si učedníci mají dát pozor?
d) Která slova se nejčastěji opakují?
e) Vyznačte různé příkazy, které určují směřování textu. Které rozmluvu otevírají? Které rozmluvu uzavírají?
3. K jakému jednání jsou vyzýváni učedníci (a tedy i my)?
Rozhovor o zadaných otázkách a podnětech je podstatnou náplní biblické práce ve skupinách. Týmové práci ovšem vždy předchází úvodní slovo Nicole Fabre, která upřesní, čím se máme společně zaobírat, doplní některé dobové, textové či exegetické souvislosti a nikdy neopomene podotknout, abychom text četli pozorně, abychom textu naslouchali, což je podmínkou pro to, abychom s ním mohli komunikovat. Shrnutí skupinové práce, která trvá zpravidla 90 minut, probíhá posléze v plénu. Jednotlivé skupiny (celkem jich bylo osm) reagují na zadání biblistky a přinášejí své dotazy a připomínky. Práci s jednotlivými texty Nicole Fabre uzavírá syntézou toho, co bylo promyšleno ve skupinách, doplněnou o teologický výklad důležitých míst v textu, přičemž odpovídá i na vznesené otázky či případné nejasnosti.
1. Nejprve několik obecných poznámek biblistky k úvodu do Matoušova evangelia:
a) Upozorňuje na souvislosti Matoušova evangelia s pěti knihami Mojžíšovými (Tórou): např. Ježíšova blahoslavenství z kázání na hoře (Mt 5) – dar Desatera na hoře Sinaj (Ex 20; Dt 5); Ježíšův útěk s rodiči přes poušť do Egypta před Herodovým pronásledováním (Mt 2) – útěk Mojžíše a jeho lidu z Egypta (pronásledování faraonovým vojskem) do zaslíbené země (Ex 15)…
b) Matoušovo evangelium (pravděpodobně z 80.–90. let n. l. – tedy z doby po zničení Jeruzaléma) je psáno v atmosféře očekávání souvisejícího s koncem světa. Byl očekáván soud, který dá za pravdu Božímu lidu a odsoudí ostatní národy. 24. kapitola navazuje na toto očekávání, ovšem transformuje je: Bude souzen také hřích Božího lidu, nejen hřích „národů“. V den soudu budou lidé konfrontováni se svými činy (nic nezůstane skryto).
2. Práce ve skupinách
Nejprve pečlivě čteme text tak, abychom respektovali zadané otázky (viz výše), o kterých vedeme rozhovor. Pak zpracujeme stručné resumé, o které se podělíme v plénu. Na arch papíru během celého semináře zaznamenáváme myšlenky, podněty, otázky, které nás nad textem napadly, i když souvisejí jen volně či okrajově.
3. Sdílení v plénu
Zástupce každé skupiny stručně shrne výsledky týmové práce, případně položí otázku či žádá o výklad nejasného místa, např. kdo jsou „vyvolení“ (24, verše 22 a 24); zda může modlitba ovlivnit událost kosmického dosahu (24,20); proč učedníci Ježíšovi chrám „ukazují“ (24,1).
4. Komentář Nicole Fabre
S počátkem 24. kapitoly vstupujeme do „nového období“: Ježíš vyšel z chrámu, kde naposled mluvil k zástupům (23. kapitola). Ale učedníci jsou jakoby zpoždění, zůstávají ještě v chrámě, obracejí k němu Ježíšovu pozornost, i když Ježíš už je dál (Ježíš je „někde“ a učedníci jsou úplně jinde…). Už ve 23,38 říká, že poslání a účel chrámu může skončit, a že se tedy jeho následovníci musí orientovat podle něčeho jiného. Na otázku učedníků „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?“ Ježíš odpovídá dvojím typem příkazů: 1. negativními (mějte se na pozoru, aby vás někdo NE-svedl, NE-lekejte se, NE-věřte jim…), 2. umožňujícími novou orientaci (od fíkovníku si vezměte poučení, bděte, protože nevíte, kdy Pán přijde, buďte připraveni…). První skupina imperativů chce učedníky vytáhnout z jejich situace (reálného ohrožení), druhá chce ukázat cestu dál.
To, že Ježíš mluví na Olivové hoře s učedníky o samotě, není projevem elitářství, ale „soukromí“, něčeho, co patří k jejich identitě. Ježíš je teď totiž bude učit tomu, co patří k vlastní identitě učedníků – jakožto následovníků Ježíšových. Ježíš se obrací k učedníkům osobně, ne jako k mase, k zástupu, ale k jednotlivcům, kteří tvoří určité společenství. To souvisí s otázkou „vyvolení“ ve dvou aspektech:
a) Záchrana se týká všech, je tady pro všechny (v. 30. a 31. jsou citace ze Zachariáše).
b) Člověk má možnost volby (text nemluví o tom, co má přijít, ale o tom, co je a v čem se my máme orientovat). To je také vyjádřeno ve výzvě 40. verše a následujících: zvolte, vyberte si svoji situaci (ta možnost tady je, není určeno, kdo bude „přijat“, a kdo „zanechán“).
Opakovaně zazněla otázka, jak rozumět obrazům z v. 27. a 28. (příchod Syna člověka bude jako blesk a jako supi, vrhající se na mršinu). Je tím zdůrazněna nesmírná rychlost, náhlost té události (bleskovitost). A jako je jisté, že tam, kde je mrtvé tělo, se slétnou supi, tak je jisté, že Syn člověka přijde. To, že „o onom dni nikdo neví…, ani Syn“ (v. 36), nic nemění na tom, že Ježíš je plně Synem Božím. Znát odpověď na otázku po dni Příchodu Syna člověka a hodině následujícího posledního soudu nikomu nezajistí větší blízkost Otci. Být „Synem“ neznamená všechno vědět, nýbrž přijmout své limity (je v tom pokora, tak typická pro Ježíšův vztah k nebeskému Otci). Syn Boží neví všechno (a přiznává to), všechno se dozvědět chtějí naopak učedníci (viz 24,3b). To bývá překážkou k porozumění Ježíšovi.
Abychom lépe rozuměli tomuto oddílu jako celku, je dobré zaměřit se na Ježíšovy vnitřní „přesuny“ v textu: První je od fascinace masovými jevy (války, fámy, falešná proroctví) do situace, která člověka staví tváří tvář Ježíšovi („Ale kdo vytrvá až do konce, spasen bude“ – v. 13). Dochází tu ke střetu masových jevů a osobní situace a záleží na každém jednotlivci, zda zaujme stanovisko, zda se rozhodne pro určitý postoj. Přijmout tu fascinaci fenoménem masy nebo přijmout to, že jsem (před Bohem) „jedinečný“. Následuje tak druhý přesun – od zabloudění k rozlišení (volbě). Tomu napomáhá podobenství o fíkovníku (v. 32–33): Nejde o to, „nechat se unést“, jde o to „pochopit“ – být připraven (to je základní výzva celé 24. kapitoly). Být připraven žít každodenní realitu. Poslední „přesun“ je od chrámu, kde „nezůstane kámen na kameni“ (v. 2), k tomu, co Ježíš říká ve v. 35: „…ale má slova nepominou.“. To je nesmírně důležitý přesun. Zřícený chrám znamená určitým způsobem „zřícení“ viditelnosti Boží, představuje pád určitého obrazu Boha (obrazu o Bohu). Ale přítomnost Boží je zdůrazněna Ježíšovým ujištěním, že v jeho slovech potkáváme Boha. Ježíšova slova představují Boží přítomnost. Záleží na tom, jak učedníci budou „venku“ – ve světě – zviditelňovat Boha. Bůh už není venku, ale bude v každém člověku, který uposlechne jeho Slovo (srov. 1Kor 3,16, kde apoštol Pavel říká: „Nevíte, že jste chrám Boží?“).
24. kapitola Matoušova evangelia nám umožňuje pochopit, že v množství zla, v záplavě násilí jsou malé ostrůvky naděje; záplava přejde a člověk objeví, že současně je celému světu nabízena dobrá zpráva, evangelium (viz v. 14). Vrcholí to ve 30. verši: „Všechny čeledi země uzří Syna člověka.“ Celá kapitola nás vede k tomu, abychom se učili nepodléhat hrůzám, ani ochromujícímu strachu (bděte, uvažte, vězte…). Je to hotový trénink, a je-li člověk ochoten vstoupit do tohoto „tréninku“ sám na sobě, pak je také schopen uslyšet, uvidět, zaregistrovat, co nového se rodí (fíkovník). Fíkovník je symbolem rozpuku, ne zániku. Vše, co patří zániku, nemá smysl; smysl dění dává život. (Fíkovník je jedním ze symbolů Božího lidu. Podle rabínského výkladu se pod fíkovníkem studuje zákon; odkazuje se tak na věrnost Božímu slovu).
Obrazy příchodu Syna člověka, užité v závěru oddílu (Noe, v. 37 a zloděj, v. 43), jsou jen ilustrací pro překvapení; Syn člověka není zloděj, který by nás chtěl obrat o všechno.
Verše 29. a 30. (zatmění slunce, zemětřesení, příchod Syna člověk ve slávě…) nám napovídají, abychom celou 24. kapitolu četli z nového úhlu – z pohledu ukřižování. Odhalí se nám tak souvislost, že konec světa přišel ve chvíli ukřižování Ježíše Krista. To je moment definitivního zrodu Království, moment, kdy je dáno znamení Syna člověka, který není odsouzením, ale smířením (záchranou). Zde je (zaskočeným) učedníkům zjevena pravá Boží tvář: Je to ten, který vytrhuje člověka z toho, co nemá smysl; místo soudu nabízí usmíření. Učedníci jsou zváni, aby opustili všechny falešné představy – jejich rolí je bdít a povzbuzovat a podporovat všechno, co je znamením života v Bohu a z Boha. Boží soud pak smíme vnímat jako smilování, které nás zbavuje toho všeho, co nemá smysl (není to bez bolesti, ale očišťuje to a vede k radosti…).
Vyústěním každého semináře je závěrečná animace, na níž se podílejí jednotlivé skupiny: Jde o to animací (oživením) – formou pantomimy, písně, divadelní scénky, dopisu, obrazu či jejich libovolnou kombinací – vyjádřit zábavně i závažně to podstatné z probíraného biblického textu. Vznikají tak fantastická vystoupení, hodná videodokumentace. Tu však, bohužel, k dispozici nemáme. Zájemcům o větší názornost doporučuji navštívit ftp server http://email.seznam.cz/redir?ftp://webservice.racom.cz/pub/tl/2006_09_Sete, kde jsou umístěny fotografické záběry ze závěrečné animace i celého pobytu.
Díky překladům (z francouzštiny do češtiny i naopak) Věry Fichantové, Bernarda Martina, Evelyn Lecoq a Moniky Žárské mohli přijímat teologicky „chutnou i hutnou“ stravu a plnohodnotně se účastnit na programu nejen ti, kdo francouzsky rozumějí dobře, nýbrž i ti, kdo rozumějí málo nebo vůbec. Směli jsme tak společně, Češi a Francouzi, vychutnat četbu bible, která vyživuje naši víru, naši schopnost rozlišovat a rozhodovat se a která vnáší do našeho každodenního života naději, včetně toho, čeho se nadějeme v souvislosti s posledními věcmi…